Snímek Miroslava Janka Nachové plachty lze nazvat dokumentem pouze s váháním, tento termín zpravidla označuje něco zcela jiného, než jaký a "o čem" je. I když původně byl snad zamýšlen jako televizní dokument - svědectví o stejnojmenném lodním představení Divadla bratří Formanů, úspěšně uvedeném loni v Praze i jinde. Nicméně se ukázalo, že divadelní projekt podle literární předlohy ruského spisovatele a snílka Alexandra Grina může poskytnout prostor i pro další svébytný umělecký tvar. A tak ve filmových Nachových plachtách lze vysledovat tři vzájemně se prolínající, doplňující, souznějící, někdy i protikladné vrstvy - Grinův text, představení lodního divadla a Jankovu hravě poetickou filmovou vizi.

Prvky dokumentu tu ovšem také shledáme: Snímek začíná prázdným lodním - příštím divadelním - prostorem, který se postupně zaplňuje a zalidňuje; kamera zaznamenává tvorbu kulis a rekvizit, zkoušky herců i kapely. Matěj a Petr Formanovi předvádějí a komentují své záměry, vysvětlují představy o vztahu jeviště s hledištěm, ukazují výtvarně pojednané hlavní postavy děje. V přednesu různých interpretů zní Grinův text česky, rusky i francouzsky: příběh o lásce a svobodě, o volání dálek, o cestě za romantickým snem. A zatímco na palubě se staví a žije a vzniká podivuhodné společenství námořníků a komediantů, loď pluje, míjí přírodní scenerie, potkává jiná plavidla... Tok vyprávění plynoucí v souladu s časem je dávno opuštěn, byl-li tu kdy vůbec, a diváku nezbývá než opřít se o atmosféru, vnímat mlžný opar poezie (to vše ovšem občas narušované úmyslnými "nepoetickými zásahy", například nic nechápajícími reakcemi "skutečných" námořníků.

Drobná potíž je však v tom, že divák, který nezná Grinův text ani nezažil lodní představení, může mít z toho všeho v hlavě spíš zmatek; nevyzná se v ději a nebyl u toho, když kouzlo představení vytvořilo imaginativní svět snu, iluze a střetávání s realitou. Pokud není ochoten či schopen nechat se unášet proudem dojmů a emocí, pokud úporně hledá nitku, která by mu pomohla rozmotat klubíčko děje, má smůlu. Dojem z divadla totiž patrně není plně přenosný na diváka v kině. S tajemstvím i Tajemstvím (tak se loď jmenuje) je patrně třeba zacházet uvážlivěji, nelze mu vždy ponechat diváka napospas a spolehnout, že vnímá a cítí stejně jako tvůrce.