Jak již víme, své první gramodesky natáčel Karel Hašler v roce 1923 nebo 1924 - vyšly původně na značce CRG, jejich reedice pak již na značce HMV - úprava etikety přitom zůstávala v podstatě stejná: nesla známý motiv pejska u gramofonu. Jeho skladby mimoto nahrávaly ve dvacátých letech pro značky HMV, Columbia a některé další i zahraniční orchestry, jako The Charleston Serenaders či Mayfair Dance Orchestra.

Od roku 1924 byl Hašler stálým a častým hostem Radiojournalu, který vysílal mimo jiné jeho vzpomínkové pořady Jak jsem bořil Rakousko a Můj boj proti Rakousku - zpíval v nich za doprovodu kytary kuplety a satiry, například svoji proslulou "píseň ze zašlých dob" Na Karláku padnul vůl. Její text vypráví o tom, kterak padlé dobytče (odmítající vstát i přes rozkaz c. a k. strážníka) postavil na nohy místní blázen. Strážník, soused i ti lidé jali se hned ptát: jak to proved', čím to přijde, umí-li snad čarovat? Véna pravil: já mu jenom zazpíval "zachovej nám, Hospodine" - na to každý vůl vždy vstal!

Dalších deset gramofonových snímků natočil Hašler v roce 1926 - byly to písně z revuí Kdybych byl president, Všechny krásy světa, Fantom Rokoka a Praha byla, je a bude. Najdeme mezi nimi i pozoruhodný kuplet My nejsme národ fašistů, obsahující následující text: Naše zlatá republika, to je krásná zem, život plyne v ní jak v ráji - jenomže ne všem. Jeden zlato hrabe tiše, jinému zas kručí v břiše, nesmí ale říci ani muk, jako by mu bylo všecko fuk. My nejsme národ fašistů, my jsme národ statistů - jeden musí zmírat pro svou vlast, aby se pak jiný mohl pást. Když jeden dává, druhý musí brát, tak vypadá ideální stát. Kdo má u nás velkou hubu, podmaní si lid, kdo se zdá být nespokojen, ten je ihned bit. Každý dělá to, co umí, jeden hrabe, druhý čumí ,a ten třetí na to doplatí - čeká, až se karta obrátí... Zdá se tedy, že cenzura, která platila pro texty kabaretních popěvků, se na gramodesky nevztahovala.

Na přelomu dvacátých a třicátých let natočil Hašler pro značku HMV dalších téměř čtyřicet snímků - většinou šlo o jeho vlastní skladby na osvědčená "staropražská" témata (Když v Praze padá první sníh, V zahradě pod Strahovem, Jen Praha a ten Pražský hrad, Když nad Prahou se večer uklání, Staré topoly), ale poprvé se mezi nimi objevily i písničky na melodie či texty jiných autorů - z domácích jmenujme Jarku Mottla (Maminko, mámo), Johna Gollwella (Jednou přijde čas) či R. A. Dvorského (Už nejsem sám). Ze zahraničních skladatelů byli zastoupeni autoři dobových šlágrů Smutný gigolo, Jen čtvero slov, Donna Clara či Má sladká Hawaii.

Ředitelem československé pobočky firmy HMV byl Hašler asi do roku 1932, kdy také vyšly jeho poslední gramofonové snímky pro tuto značku. A zde jedna malá odbočka: během jeho ředitelování se z prostor ředitelství ztratila cenná replika obrazu s motivem psa Nippera u gramofonu s troubou, kterou na přání londýnského ústředí namaloval sám autor původního obrazu F. Barraud. Tento obraz nebyl dodnes nalezen.

Hašler se od počátku třicátých let objevoval také ve zvukových filmech: poprvé zpíval své písně ve zvukovém prologu k filmu Tonka Šibenice z roku 1930, naposledy se pak na plátně objevil v roli rady Burdycha ve filmu Pantáta Bezoušek v roce 1941. Snad nejznámější z filmů, v nichž hrál, bylo vlastenecké drama Písničkář z roku 1932, kde také zazněla v jeho podání mimo další skladby oblíbená Česká písnička. Hrál celkem ve 30 filmech, na dalších spolupracoval jako autor hudby, textů písní či scénáře, případně jako umělecký poradce či vedoucí výroby.

Tvorba Karla Hašlera zahrnuje i překlady textů jiných autorů a libreta k operetám. Byl také autorem několika revuí, melodramů a operet (Flašinetářova schovanka, Dcera druhé roty, Americký hotel). Vlastních písniček složil více než tři stovky, na stovkách dalších se pak podílel jako autor hudby či textů. Ve svém nakladatelství vydal přes dvě stě titulů, od roku 1935 pak jeho písničky vycházely tiskem znovu u Mojmíra Urbánka.

Pro značku Ultraphon natočil Karel Hašler v listopadu roku 1938 jedinou gramodesku: obsahovala tituly Zpívající fontána a Pražská pohádka, kterými jejich autor reagoval na zábor Sudet německými vojsky.

Vůbec poslední Hašlerovy snímky se objevily na šestideskovém albu gramofonové firmy Esta, které pod osvědčeným názvem Staropražské písničky vyšly na této značce v roce 1940 u příležitosti Hašlerových právě uplynulých šedesátin. Za doprovodu orchestru Slávy Macha na tomto kompletu Hašler přednáší - již značně vyzpívaným hlasem - tři svoje písničky: U Trinitárů, Na Velkopřevorském náměstí a Staré topoly (firma Supraphon je v roce 1958 vydala v reedici). V průvodním textu je Hašler označen za "tátu české písničky" a jeho skladatelský přístup je hodnocen mimo jiné následovně: Doposud národní píseň zpívala o tvářičce, panence u potoka, o vraných koních a ptáčcích jarabáčcích. Tedy všechno jen samá venkovská idyla. Proč nezpívat o uličkách, pekařích v městě, parcích a vůbec o poesii města? Copak opravdu musili milující choditi až někam nad Berounku pod Tetín, když mají pěkné stráně za Hradčany? Hle, městská píseň se zrodila. Prostá, vtipná, melodická. Hašler dal svému národu novou českou písničku.

Výše zmíněný průvodní text na tomto albu obsahuje také slova, která můžeme použít namísto vlastního hodnocení tvorby mnohdy rozporuplné osobnosti tohoto písničkáře a velkého vlastence, jehož politické postoje ho přiváděly do častých konfliktů s represními orgány všech režimů, které zažil: rakousko-uherského, prvorepublikového, i protektorátního. Tyto postoje byly také příčinou jeho zatčení gestapem a smrti v koncentračním táboře Mauthausen u rakouského Lince před šedesáti lety, 22. prosince 1941:

Kdyby se bylo za světové války mezi českými lidmi provedlo hlasování o tom, kdo je nejpopulárnějším člověkem u nás, bylo by tenkrát jednomyslně vyšlo jméno Karel Hašler. I když mladší generace nechápe skutečný význam Hašlerův, i když starší generace ho chápe zkresleně, neubírá to pranic na jeho popularitě. Té dosáhl dílem, které až dosud nebylo doceněno ani oficiálními kulturními tribuny, ačkoliv na to měli čas skoro 40 let.

GABRIEL GÖSSEL