Václav Havel je prezidentem dvanáct let a za tu dobu nepřednesl jediný projev, který by mu sepsali jeho poradci. A protože je náš prezident zároveň literát, nepřednáší ani tak projevy jako spíše eseje na témata, jimiž se státníci hovořící skrze rutinní texty sepsané svými poradci často nezabývají. Literát Václav Havel býval ovšem dramatikem a umí tedy napsat text gradující, který zahraniční posluchačstvo, přivyklé standardizovaným produktům, nezřídka okouzlí, zatímco mezi publikem domácím, najmě pak mezi politiky, vyvolá dramatické zápletky a střety. Prezident, pravda, dělá se v poslední době na domácí půdě řečníkem velmi vzácným. Tím spíše a snáze vyvolal pozdvižení, když u příležitosti 28. října nepronesl slavnostní projev ke státnímu svátku, ale "s dovolením" učinil několik pádných poznámek na téma, jak se vyrovnáváme s naší minulostí.

Podle pana prezidenta je povzbudivé pouze to, že naše nedávná minulost se stala předmětem důkladné a všestranné historické reflexe a analýzy. Horší je to u nás s hloubkou úcty a respektu, jimž se těší ti, kteří se dokázali postavit na odpor nejprve nacismu a poté komunismu, a ještě hůř jsme na tom ve věci trestního stíhání těch, kteří zrazovali svou zemi nebo kteří týrali své spoluobčany. Za "nejvážnější a nejnebezpečnější" považuje však Václav Havel "některé přetrvávající či zděděné způsoby myšlení, postoje ke světu a hodnotové stupnice, které dnes mají sice svůj zcela nový - zjednodušeně řečeno kapitalistický - nátěr, které se ale v podstatě neliší od způsobů, které v nás dlouhá léta pěstoval komunismus". Zase prý jsou slyšet banální poučky a zákony, jimiž lze vysvětlit vše, zase lze pozorovat, že čím vyšší funkci někdo má, tím spíš se cítí být jediným majitelem pravdy a "zase je nadáváno všem, kteří si troufají samostatně, nezávisle a kriticky myslet a psát". "Zase" znamená jako za pyšných a drze útočných komunistů. A, hle, další podobnost: marxisté hovořili o základně ekonomického bytí a o všem ostatním jako o ornamentální nadstavbě - a dnes tu máme "makroekonomické a kvantifikovatelné ukazatele, přičemž pokoru a údiv vystřídala pýcha a bláhový pocit, že všemu rozumíme a všechno ovládáme", čili "technokratický vztah ke světu". Prezident Havel promluvil ještě o občanské společnosti, když "paternalistický odpor stran a státu" k ní označil za jeden z dalších pozůstatků minulosti.

S některými prezidentovými vývody by se zajisté dalo polemizovat. Tak například marxisté nebyli prvními materialisty a od těch lze těžko žádat, aby přijali idealismus za svůj hodnotový systém: ostatně neučiní-li tak, nemusí být nutně ani komunisty, ani technokraty, jak jim to prezident "nalinkoval". "Majitelem jediné pravdy" pak bývají nejen totalitní režimy, ale po staletí jím bývala též církev, v našich zeměpisných šířkách katolická, a "z Boží vůle" panovník. Politici však věcně s prezidentem nepolemizovali. Václava Klause pojal "smutek a žalost", poněvadž "je téměř nedůstojné tímto způsobem zneuctít státní svátek". Podle Ivana Langra (ODS) vystupoval Václav Havel jako "chřadnoucí monarcha, který z času na čas vystoupí před své poddané a mravokárně je poučuje o tom, co je dobré a co je špatné". Miloslav Ransdorf (KSČM) má za to, že prezident prokázal, jak dalece je vzdálen problémům svých spoluobčanů a že se jenom zabývá otázkami minulosti. Lubomír Zaorálek (ČSSD) označil projev za "velmi dobrý příspěvek k oslavám 28. října" a Cyril Svoboda (KDU-ČSL) se rovněž nechal slyšet, že "to byl apel na všechny politické strany i na některé představitele naší strany". V poslaneckém klubu KDU-ČSL mají stále navrch stoupenci Jana Kasala a Zaorálek býval na kordy s Milošem Zemanem, na něhož - nejen na Václava Klause a ODS - se při troše fantazie dají vztáhnout některé svrchu citované Havlovy výroky. Kritika místopředsedy KSČM je pochopitelná, ale ještě stále zbývá výtka, kterou spolu s Klausem formulovali i jiní: Nezneužil prezident státního svátku k tomu, aby si "přihřál svoji polívčičku"?