číslo 46/2001
vychází 5. listopadu

Zpět na obsah         

Názory, komentáře


ZKRAJE TÝDNE

Kamikadze

Ač se mi to už samotnému příčí, je dnes těžké něco napsat, aniž by se v tom přímo či nepřímo nezrcadlil současný stav světa. Ne že by náš život před útokem byl jiný, náš tehdejší optimismus mohl ale pramenit z naděje, že není přece možné, aby síly zla byly tak mocné, jak se ukázaly 11. září. Dnes už nemůžeme předpokládat, že podobně jako my i někteří zločinci a vrahové chtějí žít, na světě se jim líbí a smrti se bojí. Jak je možné, že ztratili pud sebezáchovy? Ve všech konfliktech a válkách minulosti se s tímto nejmocnějším pudem přirozeně počítalo a války se podle toho vedly. Dnes, zdá se, už to neplatí. Fanatismus pramenící z různých ideologií způsobuje, že čím dál víc lidí - a nejen těch primitivních - je schopno tento určující pud oslabit a pro svou víru obětovat život. A zachovat si při tom chladný rozum, fungující intelekt i náročně získané dovednosti.

Vzpomínám si, jaká zoufalá bezmocnost se mě jako malého kluka zmocňovala, když jsem se ve válce dozvěděl o japonských pilotech kamikadze, kteří jsou připravováni na sebevražedné útoky proti spojencům. Není proti nim obrany - i když za války se dají přece jen tu a tam sestřelit. S koncem války se cena života zvýší a oni zase začnou chtít žít. Ale co když se v době míru octnou všechny současné technické vymoženosti v rukou trvale zfanatizovaných sebevrahů?

Neméně úzkostná bezmocnost na mě padá, když se po každé takovéto události společnost po prvotním sjednocení znovu zmateně názorově dělí a štěpí. To, co včera bylo pro většinu ještě dobro, stává se pro někoho zlem, útočník se stává obětí a oběť viníkem. Děti se u televize ptají, kdo je hodný a kdo zlý. Od jedněch slyší tak, od druhých opak. Jak pěkné dětství jsem vlastně měl, když tehdy kamikadze byl pro všechny kolem mne nepřátelský padouch.

Nezávidím americkému prezidentovi, jakož i všem, kteří musí dnes rozhodovat o tom, co dělat a co naopak nedělat. Nejsou po ruce dobrá rozhodnutí. Každé může přinést mnohá utrpení nevinným lidem a vrátit se jako bumerang tomu, který jej učinil.

Nechám apokalyptické vize prognostikům. Co ale potřebuju, je alespoň náznak naděje, že celá ta hrůza přinese i něco dobrého. Snad by mohla urychlit obecně nechtěný návrat k přírodě a skromnějšímu, méně konzumnímu životu. A taky bychom se opět, jako tomu bývávalo, měli víc těšit z lidí, s kterými nás ve stejném údělu spojuje podobný pohled na svět a snaha o rozlišování dobrého od zlého. Kdyby tomu tak bylo, nebylo by to málo.

JAN ŠPÁTA