číslo 43/2001
vychází 15. října

Zpět na obsah         

Titulní rozhovor


Ivan Mládek:
V soukromí jsem nudný patron

Většina umělců tvrdí, že se v mládí chtěli někomu podobat. Vy naopak říkáte, že jste nikdy velké idoly neměl. Bylo to tím, že jste si byl jist sám sebou, či jste chtěl být originální, tudíž jste nikoho napodobovat nemohl?
Byl jsem spíš ten druhý případ. Nevím, jestli to mám v povaze anebo jestli to byla ještě nějaká ta doznívající puberta, chtěl jsem být tehdy strašně originální za každou cenu. Jinak než ostatní jsem si ladil banjo, jinak jsem se snažil hrát sóla, dával jsem dohromady kapely v neobvyklém složení. Často to byly omyly a slepé uličky - ale nakonec se z mého chaotického snažení vylíhnul celkem "životaschopný" Banjo Band. Tím nechci říct, že bych byl tenkrát neobdivoval některé velké swingové muzikanty. Mými favority byli Fats Waller, Benny Goodmann, Django Reinhardt, jazzbandy Firehouse 5+2 a Yerba Buena Jazzband. Ale neznamenalo to, že bych chtěl dělat podobnou muziku jako oni. Poslouchal jsem je, diskutoval o nich s kamarády muzikanty, ale věděl jsem, že vynikli proto, že přišli s něčím novým.

Myslíte si, že vy sám máte pokračovatele, ať už ve stylu humoru nebo hudby?
Nemyslím si, že bych dělal v televizi a na pódiích humor, který by stálo za to napodobovat. Ani to nejde. Lidi nestojí o vtipy, které už slyšeli, nechtějí vidět scénky, které už viděli, ani v minulosti neuspěli ti, kteří se snažili v humoru napodobovat něco, co už bylo. Osobnost interpreta si hlavně sama utváří svůj styl humoru. Když se přímo neobléknete jako Chaplin nebo nezačnete stejným hlasem legračně blekotat jako Sobota, často si nikdo ani nevšimne, že je někdo vaším vzorem a že ho napodobujete. Aniž chcete, stejně jste zase něco úplně nového.

V hudbě je to něco jiného, skladby a písničky se dají interpretovat různým způsobem, s otřepaným repertoárem můžete klidně udělat díru do světa. Z toho našeho revivalu "Děda Mládek Illegal Band", na který zřejmě narážíte, jsem měl zpočátku rozpačité pocity, chyběla mi tam swingová sóla, volnější tempa, ale teprve při pozornějším poslechu jsem pochopil, proč mají takový úspěch u mládeže. Hrají dravě, kapelník fantasticky sketuje, nezdržují se zbytečnými sóly, prostě jdou nejkratší cestou k cíli. A hlavně jsou o třicet let mladší než my. A jak si vysvětluju, že jejich desky jdou víc na odbyt než desky Banjo Bandu? Desky kupují hlavně děti a děti věří víc mladým klukům než dědkům.

Zůstal jste věrný hudbě, do níž jste se, jak tvrdíte, zamiloval v sedmnácti letech. Proč jste se nerozhodl hudbě zasvětit i svá studia? Myslíte si, že byl to bylo ublížilo vaší osobitosti?
Nikdy mě nenapadlo, že by se hudba stala mou profesí. Bral jsem ji jako koníčka, a když jsem se shodou různých okolností začal muzikou život, měl jsem už všechny školy za sebou a do žádné další se mi už nechtělo.

K emigraci v roce 1968 vás vedly politické důvody, nebo se vám jen naskytla příležitost?
Všichni mí kamarádi a spolužáci utíkali, a tak jsem si říkal, co tady budu sám v tom přiblblém socialismu pohledávat. Měsíc po návratu jsem chtěl odejít znovu, ale už "spadla klec" a kvůli negativnímu politickému posudku od uliční organizace KSČ jsem pět let nebyl vpuštěn ani do Polska.

Proč jste hledal útočiště právě ve Francii?
Protože francouzština byla jediný jazyk, kterým jsem se jakžtakž domluvil a protože jsem tam měl kamarády.

Nemáte prý do budoucna velké plány, chcete jen dělat alespoň do penze to, co jste dělal doteď. Bylo i dříve vaším cílem hrát a uživit se, nebo jste se více snažil vynikat a prosadit se?
Komedianti si můžou plánovat, ale je jim to houby platné, když si je nenaplánují obchodníci, nakladatelství, agentury. Dokud se zabýváte hudbou, divadlem, psaním nebo malováním amatérsky, můžete si dělat, co chcete, bez ohledu na prodejnost svého činění. Když se stanete profesionálem, nestačí vám úspěch u maminky a tatínka ani u věhlasných kritiků, kteří přejí všemu, co začíná a co hlavně ještě nevydělává peníze. Já osobně jsem se vždycky snažil živit jen tím, co mě bavilo, a překvapivě se mi to celkem daří do dneška.

Dělat si legraci z některých věcí a lidí máte v popisu práce, ač politickou satiru většinou neděláte. Stalo se vám někdy, že jste tím tvrdě narazil? Jak se bráníte proti lidské ješitnosti?
Dostal jsem pár dopisů s kritikou typu "Národ dře, a ty si z něj děláš šoufky, kreténe!", ale nebylo jich, kupodivu, mnoho. A jako ješita se umím bránit proti lidské ješitnosti velice dobře.

Podobá se vaše vlastní vidění světa vašim textům, ale koneckonců i vašim dílům výtvarným - veselé, a nazírané obrácenou perspektivou?
Už asi popadesáté místopřísežně prohlašuji, že všechny ty kraviny, které jsem napsal, nazpíval, namluvil a namaloval, nemají nic společného s mým viděním světa. Jako nemá ohozená zeď nic společného s viděním světa zedníka nebo vytřený komín s viděním světa kominíka. To ale ještě neznamená, že by moje práce nemohla být kvůli tomu společnosti prospěšná. V marxismu-leninismu jsme se přece učili, že šašci společně s lékaři, maséry a rekreačními zařízeními reprodukují pracovní sílu.

V případě hodnocení vás jako autora se diváci i kritici rozdělují na dva tábory - jedni vás zatracují jako prvoplánového baviče, jiní vás stavějí do linie pokračovatelů Voskovce a Wericha. Pakliže tyto názory posloucháte, ovlivňují vás?
Jsou mi skoro sympatičtější a bližší ti, kteří mě zatracují, než ti, kteří mě považují za pokračovatele levicových satiriků Voskovce a Wericha.

Vaše hráčské umění na banjo je ovšem nesporné. Jste z "dříčů", kteří se museli ke své dokonalosti tvrdě dopracovat, nebo jste tento dar měl "od pánaboha"?
Pro hru na banjo jsem vybavení od pánaboha určitě neměl, nejsem ani černoch z New Orleans, ani od přírody muzikální cikán, musel jsem to, s čím se zmínění géniové už narodí, poctivě vydřít. Ale cvičení na banjo jsem nikdy nepociťoval jako dřínu v pravém smyslu slova, zanícení pro jazz bylo tak silné, že to pachtění vůbec nebolelo. Spíš ty, co to museli poslouchat.

Proč jste si jako autor některých osobitých a rytmických textů nechal některé písničky napsat od jiných autorů, třeba od Zdeňka Svěráka?
Když se ohlédnu zpět, za těch asi třicet let písničkaření jsem spíš přebíral melodie, které se mi líbily a které mě inspirovaly k nějakému tomu sloganu nebo dokonce k nějaké té myšlence. Málokteré nabízené texty mně šly "do pusy" a většinou jsem je musel odmítnout. Jinak tomu bylo v případě Zdeňka Svěráka. Jeho texty mi byly blízké - a když na mě dneska někdo rychle "udeří", abych označil autora textu některé naší staré písničky, musím chvíli přemýšlet, jestli je to ode mne anebo od Zdeňka. A důvod, proč jsem si jako textař nechal textoval některé písně od někoho jiného? Líbily se mi. Divné, co...?

Řekl jste, že se jako jeden z mála šťastlivců živíte svým koníčkem. Stává se vám, že máte po práci legrace plné zuby? Nebo rozdáváte anekdoty kdykoli a na počkání?
Už jsem se párkrát přiznal, že jsem v soukromí dost nudný patron, že usínám na stole po druhém pivu a že anekdotu ze mě nikdo nedostane, natož veselou příhodu z natáčení. Ne že bych měl legrace plné zuby, spíš proto, že všechno zábavné jsem už stačil "prodat" v televizi a opakoval bych se. Nebudu přece kamarády v hospodě unavovat nějakými reprízami. To si radši pospím.

Váš potomek studuje práva. Nemyslíte si, že také jako vy od své profese zběhne k hudbě?
Je to možné, jeho zájem o hudbu je až fanatický. Ale nevím, jestli bych si to přál. Mám takový strach, že v kapitalismu je bezpečnější být právníkem.

Právě vám vychází cédéčko ze starších známých i méně známých písniček. Vedl vás k jeho vydání i jiný důvod, než že jste byl osloven hudebním vydavatelstvím?
Rád jsem nabídku Radioservisu přijal, kdo jiný by měl víc právo vydat naše první rozhlasové písničky než vydavatelství při Českém rozhlase. Díky některým hudebním redaktorům, kteří měli smysl pro legraci a recesi, se tehdejší Československý rozhlas jako první odvážil naše dost neobvyklé písničky vysílat, čímž je zpopularizoval, a učinil tak přijatelnější pro dogmatičtější a ostřeji kontrolovanou televizi a dvě tehdejší monopolní gramofonová vydavatelství. Možná se dá říci, že bez rozhlasu by nikdy nebylo Banjo Bandu. Staré rozhlasové snímky jsme doplnili některými novějšími nahrávkami, které se doposud nedostaly na žádné CD, myslím si, že s těmi nejstaršími snímky plně harmonují, ale mám takový pocit, že plně harmonují i s tím, co hrajeme dneska. Jestli to neznamená, že hrajeme třicet let pořád stejně...

MIRKA ŠTÍPKOVÁ

Foto JARKA ŠNAJBERKOVÁ