Jak je pro herce důležitý hlas?
Jeden z nejdůležitějších. Stejně jako tělo a mozek jsou pracovními nástroji herce. No a samozřejmě srdíčko, tedy cit. Když jsem šla studovat herectví, tak jsem neměla hlas vůbec žádný. Vzpomínám si, jak mě pedagogové pérovali, abych zakřičela. Ale já jsem odmítala. Přišlo mi nepřirozené v nějaké třídě na DAMU nesmyslně křičet: "Mámo!" A tak profesorka Vondrovicová křičela na mě: "Víc, víc!" A pořád to nešlo. Potom jsem konečně pochopila, že chtěli zjistit, jestli se umím do hlasu opřít, jestli dokážu zařvat. Během těch čtyř let jsem se to naučila.

O tom, že jste se hlas naučila správně používat, svědčí i cena v rozhlasové soutěži Neviditelný herec.
Já si myslím, že nemám příliš sympatický hlas. Chvilkami se slyším spíš hystericky, což u druhých nesnáším. A navíc bych chtěla mít hlas hlubší, ale už jsem se tak zkrátka narodila.

Kdo vás do rozhlasu přivedl? Kdo vám poprvé řekl, že máte krásně posazený hlas?
Nikdo mi to nikdy takhle přímo neřekl. Už si nevzpomenu, co, kdy a s kým jsem v rozhlase točila poprvé. Větší role jsem, ještě během studií, dělala s Karlem Weinlichem. Potom mě hodně začal obsazovat pan režisér Horčička, který mě naučil používat hlas na mikrofon. Rozdíl mezi divadlem a rozhlasovým mikrofonem je velký. Při rozhlasové práci musíte zvládat všechno, co se týká artikulace, sykavek, retnic, úplně jinou technikou. Hlas nesmí do mikrofonu prskat ani syčet. A ještě musí znít přirozeně. Je řada krasomluvců, kteří nejsou pro rádio použitelní, protože jsou nepřirození. Třeba ve vypjatých scénách, kde se zvyšuje hlas, se musí od mikrofonu odstoupit a nekřičet naplno jako na scéně Národního divadla. To jsou základní rozdíly, které mě naučil legendární režisér Horčička. Ještě dnes se hodně učím například od Lídy Engelové nebo Markéty Jahodové, se kterými často pracuji. V rozhlase ale nejsem zase tak často obsazovaná. Ale když už, tak to jsou lahůdky.

A není to rozpor, když herečka řekne, že je ráda neviditelná?
Ale mně to opravdu vyhovuje. Z toho důvodu mám ráda i dabing, kde jenom propůjčuju hlas. Jestli něco nejsem, tak exhibicionista. Každý herec by měl mít asi trochu zdravého exhibicionismu, měl by se rád ukazovat. V tomto jsem ve velkém rozporu se svým povoláním.

A těší vás divadelní herectví?
Prvních deset minut je pro mě vždycky traumatických, mívám velkou trému. Ve chvíli, kdy na ni zapomenu, přichází radost. Když se schovám za svou roli, tak hraní docela snáším. Ale nijak se nevyžívám v tom, že jsem na scéně a ukazuju se. Často doma z legrace říkám, že bych chtěla roli, ve které bych mohla stát na jevišti zády k divákům a být tam jenom chvilku, aby mě nikdo nepoznal. To je takový můj osobní problém, který mám odjakživa. Nikdy jsem neměla zdravou hereckou ctižádost.

Jak jste spokojená s rolemi v Národním divadle?
Mám ráda Marii Stuartovnu. (F. Schiller: Marie Stuartovna, titulní role - pozn. red.) Je to role hodně postavená na slově, na způsobu, jakým říkám trochu archaický a navíc veršovaný text. Proto je poměrně těžká. Ale téma hry mě velmi zajímá, takže ji hraju ráda. A ještě Pinterovy aktovky Milenec/...a v prach se obrátíš v Divadle Kolowrat s Jiřím Štěpničkou. Jako partneři si na jevišti velmi rozumíme. Je to příjemná práce.

Jak jste zareagovala, když jste se poprvé dozvěděla, že váš syn Martin vstoupí do angažmá v Národním divadle, tedy do stejného divadla, v jakém působíte vy?
Cuklo to se mnou. První moje reakce byla, že musím dát výpověď já. Skutečně, protože mi to přišlo snad až neetické, že by mé dítě mělo být mým kolegou v Národním divadle. Určitě si pár lidí pomyslelo: "Je tam maminka, tak bodejť by tam nebyl syn." Nicméně, potom jsem si řekla, že svým odchodem bych jen dala takovým lidem za pravdu, a zůstala jsem. Neměla jsem z toho velkou radost, protože v plzeňském divadle, kde začínal, měl příležitosti zahrát si velké role.

Ale vždyť Martin v Národním divadle hraje několik velkých rolí.
Teď už ano. Přesto myslím, že mladí lidé to tady mají těžké. Ale Martin má dobrou povahu, takže se snad nedá.

Vím, jak jste se děsila před zahájením zkoušek Komedie omylů, že budete hrát spolu v jedné hře a ještě matku a syna.
Toho jsem se opravdu děsila. Už když jsem v mládí hrávala se svým mužem, tak to bylo hrozné. Hráli jsme spolu Manon Lescaut, on byl Duval. V jedné scéně jsme spolu seděli u stolu. Měla jsem takový strach, aby svou roli zahrál hezky, že jsem ho jen sledovala jako dítě kašpárka. Dívala jsem se mu na rty, téměř jsem s ním odmluvila jeho text. Tehdy to byla jenom taková legrace. Intimní vztah nebo milenecký pár bych však se svým mužem na jevišti hrát nemohla. Ani s Martinem bych nehrála nějaký důvěrnější vztah. Doufám, že vedení to chápe a nikdy by nás takhle neobsadilo. V Komedii omylů jde o humornou scénu, kde se setkáme jen na moment. Ale jinak je to pro mě opravdu velmi napínavé.

Snažíte se vy nebo váš muž Martinovi nějakým způsobem v herectví radit?
Vůbec mu do toho nemluvíme a svoje názory mu říkáme až po premiéře. Ale jinak ani nemáme šanci, protože ho nechodíme na zkoušky sledovat. Musí si poradit sám, když šel do "Národního". Vlastně jsme mu neradili nikdy. A ani by si poradit nenechal. Chce jít svou cestou. Myslím, že je pro něj docela těžké být synem svého otce. Aby dokázal, že má svou tvář, způsob vyjadřování. A tím spíše mu nemáme právo do herectví mluvit. Musí si to vybojovat sám a podle mého názoru jeho výsledky nejsou tak strašné.

V jednom vašem starším rozhovoru jsem četla, že vás bolí, když se vaši synové začínají stavět na vlastní nohy. Říkala jste, že se těšíte na vnoučky, kterými si vše potom vynahradíte. Vnučka Viktorka má už dva roky. Splnilo se vám to přání?
Splnilo, ve vrchovaté míře. Ještě než se Viktorka narodila, tak jsem si pořád říkala, že nesmím být taková ta šílená babička, jejíž vnouče je nejkrásnější. Samozřejmě že jsem teď ve stavu, kdy jsem naprosto nesoudná. Myslím si, že je nejkrásnější a nejchytřejší. Ona je tak okouzlující, veselej malej člověk! Vždycky mě moc potěší, obzvlášť v téhle době.

A kdyby se chtěla stát herečkou?
Už teď jí často říkám, že půjde za trest na konzervatoř, když na mě bude dělat opičky. Kdo ví, jestli nás to čeká? Zabránit jí v tom stejně nebudeme moci. Fakt je, že se projevuje komediálně. Ve svých dvou letech dokáže zahrát pěkné divadlo! Nikdy jsem neměla přítelkyni, které bych se svěřovala. Myslím, že Viktorka bude moje "kámoška".

Váš život byl asi dříve velmi rušný, děti byly malé, stavěli jste dům. Jak jste se smířila s tím, když přišlo zklidnění?
Teď už jsem si trošičku zvykla, i když pořád vařím o dvě porce víc. To ještě neumím odhadnout. Jsme s mužem doma sami dva a pořád mám v podvědomí, že kdyby někdo z dětí přišel, tak pro něj musí být doma jídlo. Nakonec to jíme sami dva tři dny. Velmi dlouho mi trvalo, než jsem se smířila s tím, že kluci už nejsou doma a mají vlastní život. Ale teď k nám chodí Viktorka a může dělat všechno, co moje děti nikdy nesměly. Miluje otevírání šuplíků a vytahování všech věcí z nich. A já ji nechám.

Na jevišti i v televizi či na filmovém plátně působíte velice křehce. Jste opravdu taková? Co se skrývá za tou křehkostí?
Neřekla bych, že jsem křehká. Možná tak vypadám, ale docela hodně vydržím a mám velkou sílu. I fyzickou. Jsem docela vytrvalá. Nevím, jak se měří duševní síla. Asi jen tím, když člověka postihne nějaké neštěstí a on ho překoná. Potom se dá říct, že jde o duševně silného člověka. Mě naštěstí zatím Bůh ušetřil takového poznání.

Jaké hodnoty jsou dnes pro vás důležité?
Každý večer před usnutím přemýšlím, jestli jsou moje děti už doma, to znamená v bezpečí. A jestli jsou zdravé. Když vím, že přijeli z práce domů a nic je nebolí, tak jsem docela šťastná a optimistická. Jinak k životu nic nepotřebuju.

Co vám přináší učení na konzervatoři? To je další odpovědnost za děti, i když nejsou vaše vlastní.
To máte pravdu, jako bych měla ještě šestnáct dětí navíc. Když přijdou na konzervatoř, jsou to opravdu ještě děti. Ale bohužel je nemůžu ovlivňovat tak, jako jsem ovlivňovala vlastní. Nicméně podvědomě se neubráním nutkání je aspoň zpovzdálí kontrolovat, říct jim, aby na sebe dávali pozor. Dneska je velká hrozba drog, obzvlášť v případě konzervatoristů, v tomto směru mám o ně opravdu strach. Často jim tluču do hlavy, aby byly silné osobnosti a nepotřebovaly pro život žádné berličky. Ale práce ve škole mě baví, především když se něco povede. Nemůžu je nic moc učit. Můžu jenom radit, jak mají používat hlas, jak chodit po scéně, jakým způsobem se seznamovat s rolí, jak ji pochopit. A když mě třeba jen jeden student slyší a pochopí, co po něm chci, tak je to velký zážitek. Jestli jsem někde ctižádostivá, tak právě ve škole. Když máme zkoušky, trpím děsivou trémou. Zkrátka chci, aby byly nejlepší.

Myslíte si, že začínající herecká generace to má dnes složitější, než když jste začínala vy?
Úměrně době a okolnostem. Když jsme končili školu my, byl taky docela problém sehnat angažmá. Mnozí tehdy chtěli zůstat v Praze a nechtěli na oblast. Třeba můj muž už měl domluvené angažmá někde v Ústí nebo v Liberci a v poslední chvíli přišla nabídka z Městských divadel pražských. Já jsem čirou náhodou zaskakovala v Divadle Na zábradlí za Zuzanku Vondrouchovou, která potom tragicky zemřela. A už jsem tam zůstala. Ale mohla tehdy zaskakovat nějaká jiná spolužačka nebo kolegyně a musela bych na oblast jako jiní. Dnes je víc divadel, ale také je víc absolventů hereckých škol. Divadla často mladé herce angažují pouze na roli a ne do trvalého angažmá. Ve výsledku je to téměř stejné. Aby se uplatnili, musí pořád dokazovat, že jsou nejlepší.

Kdo vás v mládí nejvíce ovlivnil? Měla jste nějaký vzor?
V prapočátku jsem snad ani žádný vzor neměla. Především proto, že jsem vlastně nikdy nechtěla být herečkou. K přijímacím zkouškám na DAMU jsem to šla jen tak zkusit, protože mě k tomu donutilo okolí v Rokycanech, kde jsem hrála ochotnické divadlo. Náhodou jsem zkoušky udělala a náhodou jsem se stala herečkou. Dlouho jsem byla vedená jako blonďatá naivka s přiblblým výrazem. Ale vnitřně jsem spíš toužila po dramatických a charakterních rolích, nikoli po naivních a krásných. Musím říct, že právě Na zábradlí jsem dostala příležitost hrát charakterní role, které mě těšily. Tehdy byla mým vzorem Dana Medřická. Nejen tím, jak hrála divadlo, ale svou zemitou životní silou a vřelostí, kterou působila na okolí. A to se samozřejmě projevovalo i na scéně. Byla tak jiná ve svém projevu než ostatní kolegyně! Asi proto jsem k ní vzhlížela. Ze zahraničních hereček mi vždycky imponovala Jeanne Moreau. Sice měla hezký obličejík, ale v něm tajemství a vzdor, a to se mně hrozně líbilo. Tehdy byly dvě hvězdy filmového plátna - Jeanne Moreau a Brigitte Bardot. A Moreau u mě jasně vítězila.

Jaké byly vaše herecké začátky?
Rodiče hráli ochotnické divadlo v Rokycanech a já s nimi, snad ještě dříve, než jsem uměla chodit. Drželi mě u mikrofonu, protože to bylo loutkové divadlo. Mou první rolí byla Vodníkova Hanička. Při té příležitosti jsem dostala spousty facek od maminky, protože jsem neuměla správně vyslovit "vodníkova". Pořád jsem říkala krátké i. Takhle mě rodiče učili mluvit. Ale nehráli jsme nic tak zásadního, aby se ukázalo, že mám herecký talent. Ve škole jsem samozřejmě recitovala a účastnila se různých soutěží. Jednou jsem byla i v Prostějově, kde jsem se setkala se svými budoucími kolegy Petrem Svojtkou a Jiřím Ornestem ml. Tehdy jsem však ještě vůbec netušila, že se staneme spolužáky. Byli studenti DAMU z Prahy a já jsem na ně koukala jako na bohy.

Z vašeho mládí mě zaujala historka, jak s vámi tatínek jel na přijímací zkoušky do Prahy.
K přijímacím zkouškám jsem si vybrala dialog z Idiotky. A jelikož jsem potřebovala nějakého partnera, tak jsem požádala tátu, protože jsem nevěděla, na koho jiného bych se mohla v Rokycanech obrátit. Rozhodně to nebylo z důvodu, že bych se bála. Naopak jsem byla velmi samostatné dítě, přestože jsem jedináček. Nejprve mě pozvali na konzultaci, tak jsem si našla ve slovníku, že je to pohovor. A jela jsem na pohovor. Ale oni už chtěli vědět, jaké texty jsem si připravila. Ty jsem s sebou neměla, a tak jsem přijela domů a zářila, že mě tam určitě nevezmou. Potom přišlo pozvání do dalšího kola. To už jsem musela umět něco nazpaměť. Přijeli jsme s tátou do Prahy a já jsem ho v Karlovce zavřela do nějaké volné třídy a řekla mu, že si pro něj přijdu, až bude třeba. Když přišlo na věc, byla jsem úplně klidná, neměla jsem ctižádost, tudíž ani strach. Zato tatínek byl hrozně nervózní a měl velkou trému. Hráli jsme scénu výslechu. Nikdy nezapomenu, jak měl skloněnou hlavu a na papíry, ze kterých četl svůj part, mu padaly kapičky potu. Řekli mně, že šilhám a mám slabý hlas. Takže z druhého kola jsem jela opět domů šťastná, že mě nepřijmou. Později, když jsem ležela doma s chřipkou, přišel do školy dopis, že jsem přijatá. S maminkou jsme to oplakaly. Musela jsem z Rokycan do Prahy, na koleje. Zkrátka, bylo to neštěstí.

A měl alespoň tatínek radost?
Tatínek ano. Opustila jsem domov a už jsem v Praze zůstala na věky. Ten přechod byl pro mě docela těžký. Ale potom přišly krásné studentské časy. Ve škole jsem potkala svého muže, mrkl na mě a bylo to.

Jak funguje herecké manželství?
Funguje. Právě proto, že oba víme, co naše povolání obnáší, a můžeme si vyjít vstříc. Nikdy jsme se vzájemně neobtěžovali svými rolemi, neučili jsme se spolu texty. Dodnes se na sebe příliš nechodíme dívat a moc se neovlivňujeme. Ale teď, s přibývajícím věkem, už jsou role, kdy občas požádám svého muže, aby mně "házel" text, abych se jej naučila rychleji. Třeba když jsem zkoušela Pinterovy aktovky, tak jsem jeho pomoc potřebovala. Jen se nám někdy stává, že se doma sejdeme až v sobotu nebo v neděli odpoledne. Ale to je úděl hereckého povolání.

Když se doma sejdete, jak odpočíváte?
Moc odpočívat neumím. Když potřebuju pročistit mozek, fungují spolehlivě všechny zahradní práce. Ty mě léčí. Prázdniny jsou pro mě nekonečná doba. Když už všechno shrabu, vytrhám a ostříhám na zahradě, tak si vymýšlím práce navíc. A ještě se ráda směju. Nejvíc mě dokáže rozesmát můj muž. Až mně tečou slzy.

Na co se těšíte?
Na Vánoce kvůli Viktorce. Jinak se bojím těšit na cokoliv, protože jak je vidno, tak ve vteřině se může všechno změnit. Člověk si asi nemá nic malovat. Těším se, že se ráno probudím a dostanu další den k dobru. Z toho, že jsme všichni zdraví. To mně úplně stačí.

KATEŘINA ONDROUŠKOVÁ