Vyvracet názorové stereotypy bývá těžké. Zvlášť jsou-li dlouhodobě potvrzovány převládající denní zkušeností. K takovým poznáním utrpěným při soustavnějším sledování obrazovky patří přesvědčení o jednorozměrné stupiditě valné většiny importovaných seriálových opusů. Ne všechna dovezená "vyprávění na pokračování" však jsou další prostoduchou variací zakotvenou v černobílé typizaci postav a v mechanickém opakování několika málo dějových schémat. Občas některé dokonce přesáhnou kategorii "pouhé" solidní profese. Reprízy hned tří takových výjimek lze v těchto týdnech potkat na obrazovce České televize.

Klasickým příkladem přesahu epizodického komediálního seriálu k hlubší společenské reflexi je dnes už dvacet let starý satirický "britcom" Jistě, pane ministře. Jeho úvodní sérii uvádí první program kolem čtvrteční půlnoci. Možnosti žánru v podobě svébytné parodie - nejen sitcomových - konfekčních dramatických šablon a klišé připomíná na témže programu pozdně noční nedělní návrat dalšího komediálního představitele britské seriálové produkce - Červeného trpaslíka.

Satira a parodie však nejsou jedinou alternativou dominujícího braku bez invence a morálky. Právě reprízovaným důkazem umělecké svébytnosti, překvapivě vtělené do nedůvěryhodné formy "nekonečné" série autonomních epizod, je americký (!) televizní seriál Zapadákov (čtvrteční podvečer na ČT 1). Tragikomická mozaika příběhů galerie "normálně nenormálních" lidí a lidiček v zapadlém městečku kdesi na Aljašce poprvé potěšila české diváky před sedmi lety. Už tehdy zaujala svým cudným humanismem, přesně vybalancovaným osobitým humorem a vytříbeným smyslem pro absurdní realitu lidské existence na konci světa. Dodnes je i názornou lekcí života v normálním lidském společenství, kde vzájemná tolerance a individuální svoboda každého člověka je stejnou samozřejmostí jako vědomí vzájemné sounáležitosti.