To byla podívaná! Těch barev - nejen odstínů kůže, ale ozdoby, perly, peří, šály a výšivky, složité účesy a nažehlené róby Afričanek. Tolik různých lidí, černí, hnědí, bílí, žlutí, indiáni, bývalí hippies vedle ortodoxních židů, jeptišky a homosexuálové. Dívka ukazuje nápis: Jsem muslimka a lesbička. Všichni žádají právo na rozdílnost.
Právo na rozdílnost! Lidská práva! Na panelu "Hlasy obětí" lidé vyprávějí o sobě, o tom, co prožili.
Černá, velmi energická žena, svobodná matka, ani trochu nevyhlíží jako oběť. Je totiž jedna z žen, které v továrně na čištění ryb v americkém státě Mississippi vyvolaly tříměsíční stávku a vyhrály. Co se stalo? V této továrně pracují samé černošky za mizivý plat dvanáct, třináct hodin denně. Nemají právo na nic, ani zajít s dítětem k lékaři, ani jít častěji na záchod než jednou denně. Dlouho mlčely, bály se, že ztratí práci. Pak se vzbouřily. "V Americe je rasismus," říká Sarah. "Je to bohatá demokracie, ale ne pro nás. Musíme se bránit!" Sklidila ovace. Mnohem tišší, diskrétnější, je žena z Brazílie. Také je černá, nemá děti jako Sarah. Neměla příležitost normálně žít. Od svých deseti let pracovala jako služka v bílé rodině. Říká, že to bylo jako všude jinde. Jedla zbytky, celý den se starala o malé dítě. Desetiletá o dvouleté. Nechodila do školy, spala na zemi a málo. A když povyrostla, pán jí ukazoval své přirození. Zkrátka normální život černé služtičky, která je negramotná, nevědomá a všichni jí říkají, že má být ráda. Takový osud má mnoho dívek, a nejen černých a nejen v Brazílii. Tato žena na tom byla ještě relativně dobře. Dva miliony žen a dívek a dětí je ročně doslova prodáno. Pracují jako služky, v továrnách dělají otrockou práci a nemají zastání.

Další příběh je z Austrálie. Monica Morgan je původní obyvatelka, členka známého kmene yorta-yorta. To byli lidé s velkou tradicí, znamenitou kulturou a znali spoustu věcí. Kolonizace a australské zákony jejich kmen zničily. Ztratili i svou půdu. Před příchodem kolonialistů měl tento kmen dvacet tisíc členů. V 19. století jich zbylo sotva pár set. Mnoho mladých domorodců je násilně odebíráno svým rodičům. Také Monica ztratila rodinu, ztratila i své děti. Chvěje se jí hlas. Pláče. Také další žena pláče a její tlumočnice vzlyká s ní: vypráví příběh, který bohužel už dobře známe. Jako muslimka byla Srby uvězněna a také znásilněna. Je právnička a svědčí proti Radovanu Karadžičovi. Ale manžel ji opustil, stydí se a bojí, že se její syn dozví, co se stalo. Teď mluví Arturo Gómez, mexický indián, lékař. V rámci amerického projektu se v jeho kraji usídlila společnost rozhodnutá zpeněžit botanické znalosti domorodců. "Ukradli nám dědictví po generacích našich předků," říká. "Ztratili jsme, co jsme měli, a nezískali nic."
A lidé mluví dál. Maria Umaru, sedmnáct let. Má černou pleť, vyrůstala jako otrokyně u Tuarégů v Nigeru. Prodali ji bohatému muži do Nigérie. Muž ji bil, a tak utekla. Dnes je volná. Příběhů je mnoho, stovky, tisíce. Snad miliony. Tento má šťastný konec. Tak ať je dnes poslední.