Reflektovat televizní dění minulých dní, a pominout přitom nesmyslnou vraždu tisíců nevinných lidí v New Yorku a Washingtonu, při nejlepší vůli nelze. Právě obrazovka byla hlavním prostředníkem šoku, děsu a hrůzy, i upřímného rozhořčení, soucitu a účasti. (To vše v Česku samozřejmě záhy doplněno účelovou demagogií staronového denuncování "nepořadových" osob a názorů.) Barbarský zločin však nastolil i novou situaci pro tvůrce a konzumenty obrazu světa nabízeného televizí.

Do jedenáctého září letošního roku jako by paralelně existovaly různé světy - od všední každodennosti obyčejného života, přes bulvárem příslušně předramatizovanou, senzacechtivosti davu nadbíhající fikci o něm, až po patologické vize, kterými své publikum dráždí producenti katastrofických velkofilmů. Hranice mezi nimi byla zřejmá a zpravidla si ji uvědomovali nejen věcně uvažující diváci, ale například i veřejnoprávní a komerční televizní zpravodajství. Právě brutální realita barbarského teroristického činu však onu iluzi existence bezpečně oddělených světů rozbila: hororové vize, dosud známé a představitelné pouze v lehkomyslně pokoušené hře na "co kdyby", se v jediném okamžiku hrůzy staly přímou součástí oné všední každodennosti. Připočteme-li názorný konec věrohodnosti cynického alibismu hlásajícího "u nás se to stát nemůže", zdá se, že napříště budeme žít ve světě jediném.

Možná však šok a příslib zmoudření nevydrží ani tak dlouho, než zmizí tisíce tun trosek z povrchu Manhattanu.