Když mluvíte o vrcholech - jeden osobní jste vlastně nedávno dovršil: bylo vám pětatřicet let. Tento věk bývá považován za určitý mezník, za počátek zralosti. Podíváte-li se zpátky, kterých svých dosavadních úspěchů si ceníte?
V pětatřiceti je snad ještě trochu předčasné rekapitulovat. A taky si myslím, že člověk by měl stát za každým činem, který dosud udělal, protože pokud něčeho dosáhl, je to výsledek celého dosavadního snažení, souhrn jednotlivých vzájemně se podmiňujících kroků. Mohl bych asi jmenovat nějaký nahrávací projekt, domácí koncert či zahraniční turné, ale pokud by jim nepředcházela řada drobných kroků, většinou by se neuskutečnily. Svou kariéru nevnímám jako výstřel z děla; mám před sebou cíl, ideu, a postupně je naplňuji. Možná to v krátkém horizontu nepřináší patřičné efekty, ale dlouhodobě se systém osvědčuje.

Co třeba míníte těmi okamžitými efekty?
Když přijde nabídka na nějaký koncert či nahrávku, lze ji hodnotit z několika aspektů. Buď na tom zbohatnete - což se v naší branži nestává nijak často - , nebo shledáte, že si tím můžete vybudovat určité zázemí. Říkám tomu dlouhodobé investice. Před takzvaně rychlými penězi nebo okamžitými efekty dávám přednost druhé možnosti. Jakákoliv investice, která je zásadního charakteru, se vrací nejdřív za šest až sedm let, což vám potvrdí každý dobrý podnikatel. V umění je to vlastně dost podobné. Dlouhodobé budování image se vyplatí, navíc je to užitečné i z čistě profesního hlediska. Když si soustavně budujete repertoár, mnohé z nastudovaných skladeb hned neuplatníte, počítáte spíš s postupným vytvářením repertoárového zázemí. Ale pak nastane situace, kdy "motyka spustí" - a vy máte díky tomu co nabídnout.

Máte už dnes úctyhodně rozsáhlý repertoár - od romantiků až po dvacáté století. Potvrzují to také kompakty, které jste dosud nahrál. Ze kterého máte největší radost?
Řekl bych, že jsem si dosud každým projektem vyplnil určitý sen. Platí to už pro jeden z mých prvních CD v roce 1995,který byl oceněn na MIDEM 1996 "Cannes Classical Award" - Schulhoffovy klavírní koncerty, které jsme nahráli s rozhlasovými symfoniky a s Vladimírem Válkem. Tehdy to vlastně začalo, byl to můj první komplet. A loni jsem pracoval na fantastickém projektu - na kompletu Beethovenových klavírních koncertů. To je myslím pro každého pianistu výzva tak zásadní, že když ho potká v necelých pětatřiceti, je to úžasný. Platí to i pro chopinský komplet s Pražskou komorní filharmonií a Jiřím Bělohlávkem, ve všech ?případech šlo o podstatné interpretační úkoly a budu na ně vzpomínat vždycky rád. Ať už na studium repertoáru, či na práci ve studiu. Nahrávání je pro mně vůbec zážitek, který z běžné přípravy neznám: hned si mohu poslechnout třeba i část nahrávky a mám tak okamžitou kontrolu a konfrontaci, jak se liší moje představa od reálného zvuku.

Na jaké nahrávání se chystáte teď?
Na to teď nejsem schopen konkrétně odpovědět. Každý následný nahrávací projekt by totiž měl být kvalitativně dál než předchozí. A vymyslet něco, co je minimálně stejně náročné a kompaktní jako beethovenovské klavírní koncerty, to se mi zatím jeví dost obtížné.

Před časem jste nahrál pozoruhodný kompakt s Gershwinovými skladbami - je na něm Rapsodie v modrém, Američan v Paříži, Klavírní koncert F - Dur. Máte blízko také k jazzu?
Mám, a vděčím za to rodině. Můj otec má - vedle aktivní pianistické a skladatelské činnosti - za sebou i periodu řízení jazzového orchestru. Svého času vedl činoherní orchestr Národního divadla a já jsem jako malý kluk trávil na zkouškách tohoto tělesa dlouhé hodiny. Slyšel jsem jazzmany jako Jiří Stivín, Vláďa Žižka, Karel Vejvoda, Svatopluk Košvanec, a další. Není divu, že se mi to zarylo pod kůži. Já mám vůbec rád muziku dvacátého století, inspirovanou jazzem. Obdivuji zvláště velkokapelový jazz. Mám rád Gershwina, Stravinského, Hindemitha, Bernsetina a další skladatele - jak říká šéfdirigent Válek - téže krevní skupiny. Mimochodem, právě na tomto základě začala má interpretační spolupráce s Vladimírem Válkem: V roce 1989 jsme natáčeli pro Panton otcův klavírní koncert, což je hudba přímo prošpikovaná jazzovými elementy. Byl to vůbec můj první nahrávací projekt.

Jistě jste jej hrál i veřejně, jak na něj reagovalo publikum?
Hrál, bylo to před několika lety v rámci abonentního cyklu SOČR. Publikum přijalo koncert velmi dobře, stejně jako například Requiem, jehož autorem je rovněž můj otec. To je skladba pro dva jazzové orchestry, sbor, dva sólisty a varhany a vyšla i na CD, který se dobře prodává. Záznam tenkrát dělala i Česká televize.

Když jste se před sedmi lety stal sólistou Českého rozhlasu, byla ve smlouvě, kterou jste s rozhlasem uzavřel, formulace o "vzájemném propůjčování dobrého jména". Jak se to konkrétně dělá?
Když veřejně vystupuji - a nejen na koncertním pódiu - snažím se doma i v zahraničí prezentovat, že jsem sólistou Českého rozhlasu. Věřím, že to posiluje pozitivní image této instituce. Lidé samozřejmě vnímají existenci rozhlasu, ale je dobře, když si zároveň uvědomí, že se stará ještě i o jiné věci než jen o vysílání. Například že systematicky spolupracuje s určitými umělci. Na oplátku mi zase rozhlas umožňuje realizovat určité projekty, zejména nahrávací, na které bych jinak jen těžko dosáhl.

Vás vztah k rozhlasu, konkrétně k rozhlasovému symfonickému orchestru, se nyní velice upevnil - nedávno jste se stal správním ředitelem SOČR. Měl jste pro přijetí této funkce osobní motivace?
Rozhodnutí, že nabídku šéfdirigenta Válka přijmu, způsobilo dost velké překvapení, vždyť i mně nejdřív přišla ta možnost trochu paradoxní; nikdy jsem o manažerskou funkci neusiloval. Považuji to však za určitý morální závazek vůči rádiu, které mi v minulosti hodně pomohlo. Umožnilo mi prezentovat některé projekty, vděčím mu za určitou pozici v kumštýřském světě. Mám radost, že se teď naskytla možnost to splácet touto cestou. Navíc nejsem typ, který by vydržel sedět čtyřiadvacet hodin denně u piána, mám nutkání se v hudbě angažovat i jinak. A tohle je příležitost i výzva, které za to stojí. Nechal jsem si všechno projít hlavou, vyjasnil si s ředitelem rozhlasu a šéfdirigentem stanoviska i vzájemná očekávání a nakonec přijal.

Jaké je vaše pole působnosti?
Správní ředitel má samozřejmě - jak jinak - řadu úkolů správních. Například definovat a v praxi realizovat vztahy orchestru k jednotlivým útvarům Českého rozhlasu, domluvit se s ostatními šéfy, aby provoz, konkrétně třeba natáčení pro stanici Vltava, fungoval bez problémů. Především však mám úkoly na ekonomickém úseku: koordinovat potřeby a možnosti orchestru tak, abychom se "vešli" do daných ekonomických podmínek. Současně s tím ovšem také hledat nové ekonomické zdroje. To patří k mým prioritám. Vstupuji do nové funkce obtížen vědomím, co orchestr v současné době nejvíc potřebuje.

A co nejvíc potřebuje?
Především posílení ekonomiky. Český rozhlas nám dává bezpečí existence, jistotu, že máme pro každý rok určité provozní peníze. Myslím, že málokterý náš orchestr se může pochlubit takovým zázemím. Ale přesto naléhavě potřebujeme víc peněz. Například proto, abychom si mohl dovolit zvát exkluzivní hosty. To se totiž dá jen velmi těžko realizovat z rozpočtových prostředků, protože honorářové požadavky zahraničních umělců jsou nad naše možnosti. A pokud chci dostat na pódia lidi určitého formátu, musím pro to získat finanční prostředky. Potřebuji je rovněž na zlepšení platových podmínek členů orchestru, na zajímavé zahraniční zájezdy, a tak dál. Pro tohle všechno je třeba získat sponzory; co si budeme povídat - bez sponzorské podpory se dnes už obejde jen málokterá umělecká instituce.

Co může orchestr sponzorům nabídnout?
Myslím, že náš orchestr disponuje určitým propagačním potenciálem, který žádné jiné těleso nemá. Vazba s Českým rozhlasem totiž dává pro případné sponzorské partnery značný prezentační prostor, kterého bylo dosud využíváno jen velmi poskrovnu.

Orchestr si určitě zaslouží spolehlivé sponzorské partnery, a ti zas na druhé straně vzhledem ke kvalitám SOČR rozhodně nepřijdou zkrátka.
Myslím, že orchestr je teď umělecky na tak vysoké úrovni, jako nikdy předtím. Podává v současné době výkony, které obstojí na kterémkoliv prestižním světovém pódiu, což je nesporně především zásluha šéfdirigenta Vladimíra Válka. Dokladem kvality a rostoucí prestiže je například i to, že na letošním Pražském jaru byly právě rozhlasovým symfonikům svěřeny oba zásadní koncerty - zahajovací i závěrečný.

Tvrdíte, že na zájezdy do světa je třeba peněz, ale do zahraničí se přece jezdí spíš vydělávat, ne?
Koncerty v zahraničí bych v zásadě rozdělil na dva typy: na jedněch se vydělává, prostřednictvím druhých si orchestr nebo sólista zvyšuje prestiž. Málokdy funguje obojí současně. Kdybychom například dostali nabídku na vystoupení v Carnegie Hall, neptám se, za kolik a za jakých podmínek to bude, ale rychle seženu sponzora, aby tam SOČR dopravil. Ale pokud budeme hrát na kolonádě malých lázniček v Německu, ve Francii či kdekoliv jinde, první moje otázka bude o honoráři a ještě se budu ptát, zda to vystoupení nepoškodí prestiž orchestru. To je neméně důležité.

Za dveřmi je nová sezóna Symfonického orchestru Českého rozhlasu. Bude pětasedmdesátá, jubilejní. Na které koncerty se osobně těšíte?
Především na zahajovací, věnovaný výročí vzniku orchestru. Bude 2. října, přesně v den, kdy se před 75 lety po prvé rozezněl rozhlasový orchestr. Koncert, na němž orchestr provede Dvořákovy Svatební košile, natáčí i Česká televize. Upozornil bych dále zejména na další dva koncerty, významné především z hlediska účinkujících hostů: v březnu vystoupí se SOČR houslista Viktor Treťjakov, v dubnu violoncellista Mischa Maisky. Oba posílí kredit rozhlasových symfoniků. Tyto tři večery tvoří zásadní pilíře sezóny a budou určitě velmi přínosné pro pražský hudební život vůbec. Nakonec - rád bych se trochu připomněl i já: 27. listopadu hraji v rámci abonentního cyklu Druhý koncert Sergeje Rachmaninova pro klavír a orchestr.

Na říjnovém zahajovacím koncertě bude "pokřtěn" i nový kompaktní disk orchestru, Smetanova Má vlast. Jde o nahrávku z letošního Pražského jara, kde SOČR řídil Vladimír Válek. Jaký je tu podle vás interpretační přínos orchestru a jeho šéfdirigenta?
Na to se těžko odpovídá. Nejhůř jsou na tom skladby zatížené tradicí, přičemž slovo tradice je často zaklínadlem, někdy se dokonce užívá s téměř hanlivým přízvukem, a přitom může být klíčem k interpretaci. Myslím, že přínos - ale raději bych tužil slova postoj - Vladimíra Válka k této skladbě, je především v tom, že se snaží přečíst, co je v partituře. Tam vidím hodnotu jeho výkladu, největší osobní vklad. Respekt k tomu, co je v notách. Pořád se ve spekulativní rovině mluví o interpretačních koncepcích, ale pořádně přečíst, co je napsáno v partituře, to každý nedokáže.Ostatně si vzpomeňte, že Válkův výkon na Pražském jaru byl vysoko ceněn i pro preciznost provedení. A jestli něco dělá orchestr orchestrem, pak je to právě hráčská disciplina,kterou dirigent dokáže orchestru dlouhodobou systematickou prací vybudovat. Myslím, že právě na Mé vlasti je to výrazně slyšet. Přiznám se, že mně osobně jako interpretovi je Válkovo pojetí vždycky blízké; kdyby nebylo, nevydrželi bychom dvanáct let systematicky spolupracovat.