číslo 38/2001
vychází 10. září

Zpět na obsah         

Titulní rozhovor


Ondřej Soukup:
V každém filmu už je hudba napsaná předem

Snímek Kolja získal Oscara. Máte od té doby - jako skladatel filmové hudby - více zakázek?
Ne. Jediné, co jsem osobně pocítil, bylo ocenění mých španělských kolegů. V té době jsem totiž psal hudbu ke třináctidílnému španělskému televiznímu seriálu a jeho producenti se z toho Oscara mohli zbláznit. Všude uváděli a říkali: máme skladatele s Oscarem za Kolju. Ti mně to opravdu dali pocítit. V tom nejlepším slova smyslu.

To mě přivádí k otázce: kolik procent vaší práce na filmové hudbě je určeno českým a kolik zahraničním snímkům?
Většina je určena českým filmům. Těch zahraničních jsem zase tolik nedělal: pár seriálů, něco pro BBC a ZDF. Dlouhometrážní filmy jsem dělal ale jen české.

Zatím posledním z nich je Tmavomodrý svět. Jste už osvědčeným spolupracovníkem režiséra Svěráka, takže k tomuto snímku jste zřejmě přišel automaticky a bylo to jasné dlouho dopředu.
To bych ani neřekl. Tmavomodrý svět je třetí film, který jsem s Honzou Svěrákem dělal. První byl Akumulátor I, druhý Kolja. Myslím si, že na spolupráci na Tmavomodrém světě jsme se domluvili až v době, kdy Honza začínal tento film natáčet.

Vy prý máte rád válečné filmy, ovšem až na jejich muziku.
To je příliš zjednodušené. Vadí mi pozitivní heroické válečné hudby převážně v durových tóninách. To opravdu nesnáším, protože mi to připadá velmi falešné. Proto jsem třeba hodně oceňoval hudbu k filmu Zachraňte vojína Ryana, ta je úplně jiná. Williams tu napsal komorněji znějící smutnou hudbu, která tomu snímku odpovídá.

Snažil jste se o něco podobného u Tmavomodrého světa?
Snažil. Ale abych to trochu upřesnil: myslím si, že Tmavomodrý svět není typicky válečný film. Je to spíš komorní příběh na pozadí válečných událostí. I hudbu jsem pojímal tímto způsobem. Je tam spousta muziky, která podbarvuje vývoj vztahu mezi hlavními hrdiny, situace, které se odehrávají ještě v Československu a taky spousta - i když slabě namixované - hudby, která zní ve scénách v mírovském kriminále.

Válečných scén tam je ale také dost.
Ano a u nich jsem se právě snažil nepsat heroickou durovou hudbu. Nakonec mi z toho vyšla heroická mollová hudba.

Bavili jste se o hudbě hodně s režisérem?
Kupodivu ani moc ne. Celou dramaturgii jsem si udělal sám. Honza je samozřejmě velmi pečlivě pracující člověk a chce mít všechno pod kontrolou, chce mít přehled o všech složkách filmu. Ale až na několik momentů, kdy jsme si ujasňovali typ hudby pod některé scény, nechal všechnu práci na mně. Já jsem mu nabízel a on z osmdesáti procent moji práci přijal.

Co producent filmu?
To vám bylo báječné! Erik Abraham byl moc roztomilý: seděl a říkal: Kdybych uměl to co ty! To je dobrý, když vám tohle říká producent, ne?

To zřejmě není úplně obvyklé. Narážím teď například na film Kytice. Pro sountrack k filmu vznikla píseň, ke které napsala text vaše žena a nazpívala ji Lucie Bílá. Producentka ji ale nakonec zakázala a k novému nazpívání s novým textem byla pozvána jiná zpěvačka.
To je něco, co úplně nechápu. K té záležitosti se nechci obsáhle vyjadřovat. Jenom krátce: bylo to rozhodnutí paní producentky, která na to má právo. Ta písnička byla nádherně nazpívaná a pěkný byl i text. Nechci tady vychvalovat práci své ženy, ale opravdu si myslím, že tohle Gábina umí: napsat nesmírně citlivě text ve vztahu k tématu. Nejdřív z toho byla dost smutná, ale co se dá dělat!

Ta "zakázaná" verze je už definitivně pasé?
Asi ano. Ale prý byla na internetu, kde si ji stáhlo přes sedm tisíc lidí, což je docela pěkné. Těžko chápu postoj producentky, které jedna z našich nejslavnějších zpěvaček nazpívá píseň zadarmo, a to pouze z přátelství k režisérovi filmu Františkovi Brabcovi, a ona to pak smete ze stolu.

Za hudbu ke Kytici získal váš kolega Jan Jirásek Českého lva. Je cena ve správných rukou?
Určitě ano!

Zpátky k Tmavomodrému světu. Kdy vám bylo při práci nejvíc ouvej?
Nejmíň jistý jsem si byl u hudby k bojovým scénám. Jak už jsem řekl, nechtěl jsem ji mít hloupě heroickou, ale současně v ní muselo být napětí a dramatika. A trochu toho hrdinství si ty situace taky zaslouží.

Ve filmu nezní žádná elektronická hudba.
To je pravda. Ten film žádnou elektronickou hudbu nechtěl. Téma vyzývalo k tomu, aby se k němu napsala čistě symfonická hudba. Myslím si, že k takovému snímku patří a jsem přesvědčen, že to byla velmi správná volba.

Skládáte lehce, nebo je to namáhavý proces?
Víte, já říkám, a to už někoho cituji, že v každém obraze, v každém filmu už je hudba napsaná předem. Je jenom třeba ji opsat. Jednotlivé scény vás nějakým způsobem ovlivní a pak už jenom necháte přenést to ovlivnění do hudby. Je to opravdu jednoduché. Abych to upřesnil - někdy.

V Tmavomodrém světě znějí i písničky Jaroslava Ježka.
Ty si vybíral Honza Svěrák sám. Byly vybrány ještě před začátkem natáčení a jsou zakomponovány přímo do děje. Z další Ježkovy hudby je tam ještě Pochod Umělecké besedy. Ono tam toho Ježka není moc.

Tento film je o letcích, vy sám také rád létáte...
Proto jsem byl velice nadšen, když jsem se s Honzou Svěrákem dohodl, že na tomto filmu budu spolupracovat. Letadla mě fascinují, takže to je vlastně další rozměr mého vztahu k filmu Tmavomodrý svět.

Máte svoje letadlo?
Mám.

Jak často létáte?
Pokud možno pořád.

Jak těžké je dnes u nás složit pilotní zkoušky?
Lehké to není. Já jsem měl nejdřív zkoušky na ultralehké letadlo u Letecké amatérské asociace, ale teď jsem si udělal "papíry" na PPL, což je anglická zkratka pro licenci soukromých pilotů. V současnosti se dělají zkoušky podle JAR, což jsou sdružené evropské letecké požadavky. Musím říct, že je to docela těžké. Zkoušku děláte u počítače, který na vás chrlí otázky a vy nemůžete nic "okecat". Třeba u zkoušky z navigace a meteorologie máte na 105 otázek dvě hodiny, takže je to opravdu náročné.

Když někdo chce získat pilotní průkaz, co pro to musí udělat?
Přihlásit se do letecké školy, učit se teorii, učit se lítat. To je vlastně všechno. Ale musí mít našetřené nějaké peníze, protože to není zrovna levné.

Konkrétně?
Škola stojí asi dvě stě tisíc. Letadla pak máte od milionu donekonečna.

Jako "hrající muzikant" jste pro mě osobně asi nejvíc spojen s Pražským výběrem.
Vidíte, a přitom jsem v tom novodobém Výběru hrál asi jenom půl roku, takže tam jsem žádnou velkou kariéru neudělal.

Neplánuje Pražský výběr nějaký návrat?
Ne. Michael Kocáb i Michal Pavlíček si jdou svou cestou, já ostatně taky. Jsem rád, že stíhám svoji práci a sem tam si přečtu nějakou knížku. Jsme ale pořád kamarádi.

O Vilému Čokovi to kamarádství neplatí?
Ale platí, jen jsem ho nezmínil. My jsme vlastně s Čokem v Pražském výběru nikdy spolu nehráli - on tam přišel místo mě, takže jsme se minuli. S Vilémem se dnes ale vídám často - on totiž zpívá v mém muzikálu Johanka z Arku.

Trochu z rodinného života. Jak se žije úspěšnému hudebnímu skladateli s úspěšnou textařkou?
Někdy lépe, někdy hůře. Ale teď vážně - musím říct, že dobře. My se v některých bodech tak zvláštně stýkáme, v některých zase nemáme vůbec nic společného.

Ve kterých se stýkáte a ve kterých ne?
Shodujeme se v názorech na hudbu, často v názorech na umění vůbec, nestýkáme se třeba v tom létání. Gábina letadla nenávidí, já bych v nich nejraději seděl od rána do večera. Když se mnou někdy letí,napřed strašně trpí a pak piští blahem.

Jste šťastný?
Moc těžká otázka. Ale v zásadě ano. Mohu dělat věci, které mám rád, a radost mi dělá i úspěch Johanky z Arku a Tmavomodrého světa. Divácký nával v kinech byl - podle mě - ojedinělý! To člověka musí potěšit.

TOMÁŠ PILÁT

Foto JARKA ŠNAJBERKOVÁ