číslo 37/2001
vychází 3. září

Zpět na obsah         

Titulní rozhovor


Eva Henychová je odvážná písničkářka. Koncertuje v těžkých věznicích, ale i v Bosně, Moldávii nebo na Ukrajině. V poklidném prostředí pražské kavárny působí skoro nepatřičněJá, holka z městečka

Pamatuji si vás jako dívenku, ztvárňující jednu z hlavních rolí v televizním seriálu My holky z městečka. V době natáčení vám bylo, tuším, jedenáct let. Kde vás vlastně filmaři objevili?
Na konkurzu. To bylo tak: já pocházím ze Zlína a chodila jsem tam do hudebky hrát na kytaru. Můj učitel mi dal jednou nějaký papír s oznámením, že Česká televize bude točit dětský seriál a že shánějí holky z Moravy ve věku mezi devíti a dvanácti lety, které umějí zpívat a k tomu hrát na housle, na kytaru nebo na harmoniku. Tak jsem se vydala do Brna na konkurz, chtěla jsem to zkusit. A povedlo se.

Možná jste se mohla stát dětskou hereckou hvězdou a směřovat rovnou na DAMU. Co vás od toho odradilo?
Zřejmě mi herectví nebylo souzeno. Pořád jsem pendlovala mezi zpíváním, kytarou a divadlem a přesně nevěděla, co chci dělat a čemu dát přednost. Na DAMU jsem to i zkoušela, to už jsem měla dávno po maturitě, a nevyšlo to. Prostě jsem v herectví nikdy neměla tolik štěstí jako v muzice. Ale dodnes si recitály sama uvádím, takže ve svých koncertních pořadech nějakou tu hereckou funkci zastávám.

Už ve zmíněném seriálu jste hrála na kytaru a zpívala. Asi jste ale netušila, že už v šestnácti vyhrajete písničkářskou Portu. Co vašemu prvnímu triumfu předcházelo?
Seriál se natočil, odvysílal a já ve Zlíně dál chodila do hudebky. V jedenácti jsem začala psát první písně, asi na té úrovni, jako když si děti začnou psát deníky nebo skládat básničky. Nikdo netušil, co z toho bude. V roce 1991 se ve Zlíně konalo regionální kolo Porty. Jedna moje kamarádka pracovala v organizačním štábu a navrhla, abych se přihlásila. Já jsem v životě na Portě nebyla, ani jsem pořádně nevěděla, co to je. Ale regionální kolo jsem vyhrála, a když se totéž stalo v Brně, jela jsem na finále do Plzně. A tam jsem vyhrála taky.

Jak jste se vůbec na plzeňském Lochotíně cítila? Všude samí ostřílení muzikanti... Setkala jste se z jejich strany s nějakou zajímavou odezvou?
Poznala jsem spoustu zajímavých lidí, vzpomínám si třeba na tehdy ještě existující kapelu Nerez - ti si mě tam objevili a začali mě s sebou vozit po koncertech jako hosta. Fandila mi taky Dáša Voňková, ale největším zážitkem pro mě bylo setkání s Karlem Krylem. Povídali jsme si v zákulisí o muzice a o kytarách, měl stejnou značku jako já...

Člověk by čekal, že vás ihned po vítězství na Portě zaplaví nabídky hudebních vydavatelství. Dnes víme, že se tak nestalo. Proč? Nechtěla jste se podřídit "marketingovým plánům" a podobným zhůvěřilostem?
Žádná nabídka nepřišla, ale v tom žánru, který dělám, to ani nebylo reálné. Folk je okrajový žánr a Česko je malá republika. Když chce firma na hudbě vydělávat, tak si rozmyslí, jestli vydá desku nějaké holce s kytarou. To by ze mě museli udělat komerční hvězdu, obarvit mi vlasy namodro a dát do ruky kytaru elektrickou.

Vy ale máte za sebou už dvě alba - obě jste vydala bez asistence jakékoli firmy a k dostání jsou pouze na vašich koncertech. Jaké to je, podstupovat takové donkichotství v době, kdy se o popové hvězdičky stará tým zkušených a všeho schopných manažerů?
Mně to přijde skvělý, jednak mě to hrozně baví, jednak mám pocit, že jsem lidem mnohem blíž. Smím si třeba regulovat cenu svých nosičů, což je pro mě hodně důležité a leckdo mi to závidí.

Jen tak pro zajímavost, za kolik prodáváte svoje cédéčko?
V současnosti za tři stovky, mám pocit, že to je taková ta horní hranice, za kterou už nemůžu jít. Kazetu prodávám za 150 korun. Co si budeme nalhávat, já hraju pro takové lidi, kteří nemají 25 tisíc měsíčně a kteří jsou rádi, že si můžou dovolit koupit alespoň tu kazetu. Proto jsem ráda, že mám tu možnost držet ceny dole.

Kolik alb jste vlastně zatím prodala?
První desky Svítání se zatím prodalo nějakých pět tisíc kusů. Ta druhá, nazvaná Za stěnou z papíru, je na světě rok a zatím jsme jí prodali přes tři tisíce.

To jsou čísla, která vám mohou závidět leckteré takzvané hvězdičky nadnárodních vydavatelských koncernů.
Já vím, pět tisíc desek dejme tomu začínajícího interpreta mnohdy neprodá ani velké, natož malé vydavatelství. Sama nevím, čím to je. Stává se, že mám koncert, na který přijde padesát lidí a já prodám patnáct nosičů. To je úžasné, protože znám kolegy, kteří se pokoušejí prodávat desky stejným způsobem a prodají třeba jedno cédéčko na jeden koncert. Jestli je to tím, že moje desky není možné koupit jinde, nebo se ty koncerty lidem tak líbí, nevím.

Vy jste jen v loňském roce absolvovala přes 170 vystoupení. Je taková koncertní hektičnost nutná? Jinými slovy: "Uživilo" by vás třeba jen 100 koncertů ročně?
Svou muzikou musím pokrýt cestovní náklady, práci ve studiu a práci mého manažera. To jsou strašné peníze. Když si chci ještě vydělat a nehodlám počítat každou korunu, tak musím těch koncertů odehrát zatím hodně. A třebaže v Čechách a na Moravě existuje docela slušné procento lidí, kteří se zajímají o alternativní hudbu, nemůžu za koncert chtít deset tisíc. Tím je řečeno asi vše. Navíc velmi často dělám různé charitativní koncerty, což neříkám proto, abych vypadala dobře, ale prostě je to nutné, baví mě to a je to mnohdy jediná příležitost, jak se v některém městě objevit.

Vaše písničkářské živobytí by mohlo být důkazem, že i na současné zkomercionalizované hudební scéně se dá existovat bez ataků ze strany "prodejců hudby", tedy velkých vydavatelství. Co když ale jednou přijde od vlivné firmy lukrativní nabídka na - dejme tomu - tři desky, klipy, reklamní "masáží" podpořené koncertní turné... Upsala byste se?
Já si nejsem jistá, jestli někdy taková nabídka přijde, a i kdyby přišla, na devadesát procent v ní bude nějaké ale. Teď jde o to, jestli na to ale přistoupím, nebo nepřistoupím. Vím, že pokud budu muziku ještě několik let dělat tak, jak ji dělám, tak mě to zabije. Strašně ráda bych hrála třeba deset koncertů do měsíce, a když přijde něco, co by mně mohlo pomoci dát věci v tomto smyslu do pohybu, asi bych se té šance chopila. Ale ne za každou cenu. Já vám řeknu jednu věc, doma nemám televizi, a i když mám někdy příležitost podívat se na nějaký hudební pořad, nejsem schopna ho sledovat. Když vidím ty opičárny, co se tam dějí, holky, které tlachají nesmysly, tak vážně nevím, co bych v takových pořadech dělala. Tam já nepatřím.

Mluvili jsme tu před chvílí o lukrativních koncertních "šňůrách" a asi byste to nebyla vy, kdybyste se nevydala tak trochu proti proudu. Před časem jste absolvovala desetidenní turné po Moldávii a Ukrajině. Tak do těchto končin by vás rozhodně žádná velká firma neposlala...
Do Moldávie a na Ukrajinu jsem se dostala s lidmi, kteří tam byli vysláni ministerstvem zahraničí a mě si vzali s sebou jako takový živý dárek. Víte, mě můžou poslouchat jenom lidi, kteří rozumějí česky. A dostat se do Ameriky a hrát tam krajanům, to se horko těžko podaří těm největším hvězdám, natož mně. Jenže krajanské menšiny existují i na východě, těch lidí není málo, taky jde o potomky Čechů a taky rozumějí česky. Ale to moc muzikantů nezajímá.

Předpokládám, že jste se s krajany setkala i jinde než na koncertech?
Spali jsme v rodinách krajanů, jedli jsme s nimi u jednoho stolu a povídali si, takže jsem plná zážitků.

Povídejte!
Moldávie je z mého pohledu taková trošku nudná země, není tam ani moře, ani hory, lidi tam žijí výhradně zemědělstvím a jsou strašně pracovití. Dělají tam taky výborné víno. Ale poměry, v jakých se oni pohybují, si tady vůbec neumíme představit. Ještě horší je to na Ukrajině, tam si připadáte jako na fotografiích ze začátku minulého století. V místech, kde jsem hrála, jsou takové vymoženosti, jako splachovací záchod, koupelna nebo kazeťák, zcela neznámé.

A kde jste vlastně hrála?
V Moldávii ve vesnici Goluboje, na Ukrajině v Oděse, Simferopolu, Čechohradě a v Bohemce. Konkrétně v lidové škole umění, v muzeu, v kulturáku, jednou v evangelickém a jednou v katolickém kostele.

Vy si vůbec pro své koncerty vybíráte zajímavá prostředí. Hrála jste i pro české jednotky SFOR v Bosně. Nemůžu se v této souvislosti zbavit myšlenek na Krylovu píseň, v níž se zpívá, že "ve válce prý mlčí můzy"...
Ozval se mi člověk, který tam tenkrát dělal vojenského kaplana a dostal nápad, že bych mohla přijet a zazpívat, vyprávěl mi, že ti vojáci jsou tam půl roku zavření bez pořádného kontaktu s rodinou a že by je koncert určitě potěšil. Jenže bylo strašně těžké se do té země dostat, a když už si pro mě ti vojáci na hranice přijeli, řekli mi, že můžu chodit jenom po silnicích a ukazovali na lidi, kteří kolem běhali po jedné noze.

A do třetice na téma "Koncerty Evy Henychové". Bory, Heřmanice, Světlá nad Sázavou - také tam jste hrála a napodobila tak Johnnyho Cashe a jeho koncert v trestnici Folsom. Předpokládám, že zpívat a hrát pro vězně musí být pro písničkářku silný zážitek, takže: Jaké bylo publikum?
Bory nebo Heřmanice, to jsou hodně těžké věznice, na celách lidí od čtyř do nevím, homosexualita, o televizi se nedá mluvit, taky jídlo nic moc - opravdu to není žádná slast. Ale když se tam člověk odhodlá přijet zahrát, čeká ho úžasný zážitek. Samozřejmě, ten pocit, že přede mnou sedí dvojnásobní vrazi, je zvláštní. Ale já si vždycky říkám, že i oni jsou lidské bytosti - a je fantastické, jak pozornými a vděčnými posluchači dokážou být.

Neříkejte, že všichni naráz utichnou a poslouchají vaše písničky...
Je to pozvolný proces. Třeba minulý čtvrtek jsem hrála ve věznici ve Vinařicích. Přišlo asi osmdesát vězňů a několik z nich ze začátku dělalo strašný bordel. To už jsem několikrát zažila, začátek bývá rozpačitý, vždycky se najdou dva tři chlapi, kteří si přijdou dělat legraci z nějaké ženské, ale po pár písničkách odejdou, protože zjistí, že v sále pro ně není místo. Je nádherné sledovat, jak se postupně ta atmosféra zklidní, až se mi na konci vůbec nechce přestat, mám pocit, že bych tam mohla sedět další tři hodiny. Vězně v takových okamžicích vnímám jako lidi, nemyslím na to, že to jsou zločinci, mě to v podstatě nezajímá, v tu chvíli jdu zpívat lidem, kteří poslouchají, a to je moc fajn.

Řekl bych, že vás po přečtení tohoto rozhovoru bude mít hodně čtenářů za člověka, který straní těžkým zločincům.
To, jak ti vězni žijí, je hrozné, a nějaké řeči o fešáckém kriminálu jsou jenom bláboly. Já taky nechci žádného vězně vysvobozovat, jenom si myslím, že ani člověk, který spáchá brutální zločin, nepřestává být člověkem. Nevím, jestli dáte na první pohled, ale zrovna v těch Vinařicích jsem se dívala do publika a viděla několik lidí, kteří na mě působili nesmírně inteligentně, jejich pohledy byly tak strašně hluboké... Skutečně si myslím, že ten, kdo spáchá těžký zločin, nemusí nutně být zlým člověkem, to je strašně primitivní soud.

Na úplný závěr budu citovat z jedné z novinových recenzí, v níž se píše, že jste na naší hudební scéně "osamělou hvězdou". Připadáte si tak?
Z jistého pohledu asi ano, protože písničkářek v mé věkové kategorii moc není, natož takových, které muziku dělají tak jako já. Ale osamělá se vážně necítím.

MILAN ŠEFL

Foto JARKA ŠNAJBERKOVÁ