První dojem, první kontakt s neznámou zemí - letiště Brnik. Maličké a domácí, tak jako celá země. Dvoumilionové Slovinsko je málo dotčeno horečným evropským shonem. Přesto je moderní a bohaté. Dvě až tři auta na rodinu nejsou výjimkou a 9000 dolarů HDP ročně na hlavu je také velice slušný ukazatel na zemi, která má nejlepší šance stát se dalším členem EU. Taxikář, který mě vezl z letiště, se tak trochu urazil, když jsem od něho přebíral stvrzenku se slovy: v Bělehradě účtenky neznají. "Jo, na Balkáně, tam je možné všechno," distancoval se starší Slovinec rázně od svých jihoslovanských příbuzných, s nimiž 73 let jeho předci i on žili ve společném státě. Slovinsko se považuje za jih rozvinutého Severu a odmítá místo rozvinutého severu na chudém evropském jihu. Ljubljana s 300 000 obyvateli také připomíná více lázeňské město než balkánskou metropoli. Čas tu teče pomalu, ba přímo líně a pouliční kavárny podtrhují ospalou atmosféru. Příjezd amerického a ruského prezidenta na tom nic nezměnil. 24. summit se konal na zámku Brdo, asi 30 kilometrů od Ljubljany, a státní policie udělala vše proti tomu, aby se místo první schůzky Bushe s Putinem změnilo ve válečnické pole typu švédského Göteborgu. Dokonce odposlouchávala antiglobalistické aktivisty a kontrolovala jejich e-maily. Přesto se v Ljubljani nakonec sešlo na 500 odpůrců trestu smrti v Rusku a USA a války v Čečensku: "Jsme proti trestu smrti, proti mučení a používání elektrických šoků, které jsou ve Spojených státech masově rozšířeny," říká jeden z organizátorů petice Amnesty International, pod niž se podepsalo právě 500 lidí. Na místě se také rozhodli, že pět stovek podpisových archů zašlou na zámek Brdo, oběma prezidentům. Prošlo jen 30 stránek, pak někdo na zámku fax vypnul. Není divu. Summit byl velmi pečlivě naplánován. Už několik týdnů předem přijeli do země Julských Alp agenti tajných služeb obou velmocí. Zatímco Rusové s metrem v ruce vyměřovali letištní plochu, aby věděli, zda to těžkotonážní prezidentský speciál na runwayi ubrzdí, Američané se věnovali téměř vteřinovému programu pobytu George Walkera a jeho stravě. V živé paměti totiž měl staronový tým Bílého domu žaludeční problémy Bushe seniora, které způsobily, že japonský premiér svého času přišel o nový oblek. Slovinci se pak starali o pohostinnou atmosféru a zajištění žurnalistů. Těch přijelo na jediný den vrcholné schůzky 1000. A nutno říci, že ani šťouraví novináři, mezi něž asi patřím i já, nenašli vážnější chyby na kráse místních organizátorů, natož pak organizátorek. Prezidenti přijeli v pořadí podle věku. Nejprve starší George Bush jr. na palubě letounu Air Force One, půl hodiny za ním VVP na palubě letounu s nápisem Rossija. Když jsme s kolegy-novináři uslyšeli tóny státní hymny na jeho počest, na chvíli jsme zaváhali, zda nepřijíždí vlastně Michail Sergejevič Gorbačov. Hymna "Sojuz něrušimyj" je ale opravdu novou ruskou hymnou a Vladimir Putin je důstojným nástupcem otce perestrojky. Působil přirozeně, rozhodně a sebejistě. Když prohlásil, že pan Bush ho překvapil pevným stiskem ruky, George Walker se nezmohl než na prohlášení, že k tomu nemá co dodat. Zato novinářům vyčinil, že zdržují summit, ze kterého byl zjevně nervóznější než jeho ruský protějšek. Snad také se proto na závěrečné tiskovce stále hihňal, téměř až nepatřičně. Nakonec bodře poplácal o hlavu menšího Putina, který je však nositelem černého pásu v judu, a řekl mu: "Dobrá práce, pane prezidente, děkuji vám."

A tak skončil rusko-americký summit. Nepřinesl nic závratného, snad jen porozumění dvou prezidentů, dvou jaderných velmocí, kteří si nyní budou pamatovat, že už deset let existuje na mapě Evropy země jménem Slovinsko. Země, která se odtrhla od Jugoslávie, jak řekl její prezident Milan Kučan, aby se mohla spojit s Evropou.