číslo 36/2001
vychází 27. srpna

Zpět na obsah         

Názory, komentáře


TÉMA TÝDNE

Petr Nováček a Ivan Hoffman, Český rozhlas 1 - Radiožurnál

Spor, anebo bublina?

Petr Nováček"Uvnitř ODS neexistuje žádný spor mezi předsedou a místopředsedou. Nadpisy novinových článků byly zcela bezpředmětné... Mrzí nás, že došlo k takovým šumům." Pohovoří-li český politik o "nadpisech" novinových článků, bývá to zpravidla Václav Klaus. Minulé pondělí po zasedání výkonné rady zaželel novinových titulků, vytvářejících obraz konfliktu mezi ním a místopředsedou ODS Ivanem Langrem. Čtenáři Týdeníku Rozhlas zajisté vědí, o čem je řeč: Šéf marketingové firmy Teleaxis Petr Kovarčík prohlásil před měsícem v týdeníku Euro o Langrovi, že je nejhorším politikem v zemi a že škodí ODS. Langer mu prostřednictvím novin vzkázal, že je "nemocný člověk, který šíří bludy o svém úspěchu". Byl však okřiknut Václavem Klausem, který Ivana Langra vyzval, aby "zvolnil tempo a výrazy". Místopředseda ODS se ale zatvrdil a Petera Kovarčíka označil za lháře. Po výkonné radě, jejímuž zasedání předcházela schůze grémia ODS, jež Klausovi i Langrovi jemně doporučilo veřejnou výměnu názorů utlumit, potvrdil i Ivan Langer, že "není spor Klaus - Langer, Langer - Klaus". Navíc ovšem pustil do médií větu, že v případě dalších Kovarčíkových útoků bude přemýšlet, kterou ze svých profesí použije, "zda lékaře, nebo právníka". Zatímním vyústěním duelu mezi panem podnikatelem a panem místopředsedou ODS a Poslanecké sněmovny je trestní oznámení pro podezření z pomluvy a zároveň občanskoprávní žaloba žádající omluvu a milión korun, jež na Langra podal minulou středu Kovarčík prostřednictvím svých právníků. Kam se nám ale v celém tom příběhu poděl Václav Klaus? Peter Kovarčík se netají svými sympatiemi k ODS, které svého času pomohl i sponzorským příspěvkem, a rád se pochlubí osobním přátelstvím právě s Václavem Klasem, kterého nedávno s jeho chotí Livií hostil týden ve svém sídle na Mallorce. Proto když Kovarčík v Euru zaútočil na Langra a když místo toho, aby se Václav Klaus místopředsedy ODS zastal, doporučil mu naopak "zvolnit tempo a výrazy", někteří novináři začali přemítat, nejedná-li šéf Teleaxisu na Klausův pokyn či alespoň s jeho tichým souhlasem. Nebylo obtížné odhalit i případný motiv útoku na Langra: jakožto předseda mediální komise sněmovny se kolem volby Jiřího Hodače generálním ředitelem České televize a v průběhu "vánoční" krize na Kavčích horách angažoval na Klausův vkus a zvyklosti příliš důrazně a málo šikovně, čehož důsledkem byl i pokles volebních preferencí ODS na počátku letošního roku. Od té doby prý vztahy mezi předsedou a místopředsedou znatelně ochladly. To by pro Ivana Langra před listopadovým volebním kongresem ODS, na němž jistě bude chtít uhájit jedno ze čtyř místopředsednických křesel, nemuselo věstit nic dobrého. Podmiňovací způsob konstatování je na místě, neboť zatímco Langer už nejspíš není "korunním princem" ODS, všechno ostatní jsou zatím jen a jen spekulace. Kovarčík pochopitelně zdůraznil, že Langra kritizoval sám za sebe, bez Klausova popudu. Někteří regionální funkcionáři ODS hned přispěchali s ujištěním, že pan Kovarčík není pro jejich stranu žádná směrodatná autorita. Směrodatnou autoritou je naopak předseda Václav Klaus, ale mimochodem i on už na kongresech ODS narazil, když chtěl delegátům buď osobně, anebo prostřednictvím svých "hlásných trub" mermomocí vštípit svoji vůli: koncem roku 1994 v Karlových Varech mu takto kongres ODS "odrovnal" věrného místopředsedu Petra Čermáka a o dva roky později v Brně hned v prvním kole zvolil mezi čtyřmi místopředsedy i Miroslava Macka, ač to tehdy - mírně řečeno - nebyl Klausův "kůň". Na manipulace bývala ODS alergická a pokud se zásadně nezměnila, Kovarčíkova akce má jen malou šanci na úspěch. Ostatně jaké jsou skutečné šance Ivana Langra a dalších uchazečů o stranické posty, naznačí předkongresové sněmování regionálních organizací. Územních krajů je od Nového roku čtrnáct a mezi dosavadními místopředsedy ODS jsou Langer, Nečas a Macek z Moravy a jen Benešová z Čech. Rozhodne-li se Miroslav Macek znovu nekandidovat a bude-li chtít Praha prosadit do užšího vedení ODS konečně svého zástupce, Ivana Langra čeká tuhý boj i v případě, že Kovarčíkovo "dobrozdání" zůstane v řadách ODS ignorováno. Ostatně je-li zrnko pravdy na tom, že v pozadí Kovarčíkova ataku na Langra a jeho returnu může být mrzké soupeření dvou firem na poli sportovního marketingu, pak přece ani nejde o záležitost, jež by rozhodování politické strany mohla a měla zajímat a ovlivnit.

Jedna dobrá, jedna horší

Ivan HoffmanTa dobrá zpráva se týká první ze dvou krátkých návštěv České republiky, jež v minulém týdnu vykonal spolkový kancléř Gerhard Schröder. Ačkoli jsme pár dní před jeho příjezdem poněkud nevkusně opět rozjeli Temelín, vůči němuž má náš severní soused výhrady, premiéru Zemanovi se na sychrovském zámku podařilo při pečené kachně získat od jeho kolegy ujištění, že Německo nebude kvůli Temelínu blokovat náš vstup do Evropské unie a kancléř Schröder se nebude proti jihočeské jaderné elektrárně vzpínat tak jako jeho vládní kolega ze strany Zelených, ministr životního prostředí Jürgen Trittin. Pokud si nebudeme počínat jako sloni v porcelánu, bez podpory německého kancléře bychom snad napříště mohli mít méně vrásek z protitemelínského odporu rakouské vlády, kde navíc lidovci jeví na rozdíl od Svobodných snahu jednat bez emocí a zkratů, jež komplikují naše vyjednávání s Evropskou unií. Za tolerantní vztah Německa k Temelínu vyjdeme Evropské unii vstříc tím, že budeme souhlasit s pětiletým omezením volného pohybu pracovních sil po našem vstupu do unie s možností přezkumu tohoto opatření po dvou letech jeho platnosti. Obhájci národních zájmů se asi budou cítit Zemanovou vládou zrazeni, ale pro většinu Čechů, kteří podle průzkumů netouží po vstupu do unie spěchat za prací jinam, to nejspíše bude lhostejný ústupek v případě, převáží-li celkové klady našeho vstupu to, oč přijdeme. Z hlediska mezinárodních vztahů České republiky přinesl však uplynulý týden i jednu méně příznivou zprávu: Britové zaregistrovali další vlnu našich občanů, žádajících u nich o azyl, a česká vláda na dilema, zda zvolit zavedení vízové povinnosti, anebo souhlasit s obnovením imigračních kontrol britských úředníků na Ruzyni, dala přednost druhé variantě. Zajisté to bude praktičtější a úspornější řešení, nedostane-li se několik set lidí na palubu letadla do Británie, než kdyby mělo tři sta tisíc občanů České republiky, cestujících ročně za Kanál, žádat o víza, zaplatit za ně po dvou tisících korunách a v případě odmítnutí ani nemít možnost odvolat se, což praxe ruzyňských selekcí umožňuje. Romové, neboť o ně se hlavně jedná, budou však místo přes Ruzyň mířit do Británie oklikou. Dál budou argumentovat tím, že jsou v České republice ohrožováni skiny, že často nemají možnost získat jakoukoli práci. A i nadále se zase povětšinou budou vracet, když azyl nezískají, a se zpětnou platností inkasovat zdejší sociální dávky. Objeví-li se imigrační úředníci na ruzyňském letišti, uleví se trochu Britům a trochu naší vládě, ale v bludném kruhu kolem problému, s nímž si systémově nevíme rady, budeme dál šlapat společně.