Vedle kdysi pravidelných nedělních tříhodinových Dobrých jiter na stanici Praha Českého rozhlasu 2, z nichž jsme až dosud přinášeli zkrácené ukázky, měl Václav Větvička z Botanické zahrady UK na téže stanici v uplynulých letech a měsících rovněž pravidelné ranní květinové úvodníky, dobrojitřní rozhovory se Světlou Lohonkovou, Tomášem Procházkou, Honzou Burdou a Bárou Lukášovou. Byly vysílány živě, až do konce letošního srpna každý čtvrtek po zprávách v půl šesté ráno. Ač skutečně živě odvysílané, zůstaly některé z nich zachyceny v konceptu nebo na magnetofonových páscích a z nich přinášíme dnešní ukázku:

19. července se Světlou Lohonkovou

Letošní léto pomalu vrcholí. Netáhne vás to také někam ven - z města, do přírody, k moři, do hor?...
Možná, že by i táhlo, jenomže, to víte: když je člověk sedlák, přivázaný k hroudě, tak má teď vrcholnou sezonu a musí se ohánět. Ty doby, kdy jezedovští vyráželi v létě na výlety a práce za ně zvládaly brigády z dílen, jsou za námi. Teď to vypadá, jako bych byl nějaký statkář s bučícím dobytkem za zády, ale v našich zeměpisných šířkách je jedno, zda pěstujete pšenici, rybíz nebo exotické rostliny jen tak, na dívání, na učení a na předvádění. - Když už jsem jej zmínil: Máte ráda rybíz?

A jak!
Já také, i když je chuťově na mne moc kyselý, rád jej zpracovávám, třeba na marmeládu. Jednak mě těší, jak z toho strojku, jímž rybíz melu, vylézá ten tlustý hádek - pokaždé soutěžím o nejdelší nepřetržený. A pak: rybíz tuhne, želíruje skoro bez jakékoliv chemie a já mám rád sklenici, obrácenou vzhůru nohama, v níž ta červená rubínová průsvitná hmota zůstane pěkně pevná a nevyteče.

To jste ale nějak utekl od botaniky ke kuchyni. Co kdybyste se víc držel svého kopyta a řekl něco o rybízu - ale před zpracováním.
Budiž. Přestože na světě roste jen tak, od Pána Boha, asi 140 druhů rybízů, jako ovocná dřevina vstoupily do člověčí kuchyně značně pozdě. Je to ovoce překvapivě mladé, v celém starověku o něm není zmínky. Možná ale, že to je tím, že o starověku severní Evropy se moc písemných dokladů nezachovalo. První, kteří z evropských planých rybízů udělali ovocnou dřevinu, byli pravděpodobně obyvatelé přímořských zemí u Baltu a Severního moře, tedy Holanďané, Dánové a Němci - a to až někdy v 15. století. Nejdříve jen tak sbírali plody ze tří přírodních druhů - rybízu červeného, rybízu klasnatého a rybízu skalního. Později, někdy v 16. století, je patrně začali šlechtit, protože od tehdy jsou datovány první odrůdy vzniklé výběrem a vyséváním nejproduktivnějších jedinců. Dokonce se zachovalo i jméno jedné z tehdejších odrůd: Red Dutch. Pod tímto jménem byly dokonce převzeny přes Atlantik a od roku 1629 se rybíz pěstuje i v Americe. V roce 1778 už existovalo asi 10 kultivarů a dnes - to už jich jsou stovky.

Jak dlouho se rybíz pěstuje u nás?
Doloženě už od 16. století, ale tehdy ještě pod jménem "Víno svatého Jana", což souviselo s dobou zrání rybízů v teplejších oblastech okolo svatého Jana Křtitele, 24. června.

A co černý rybíz?
Ten je ještě mladší než předchozí bílé a červené rybízy. Přestože je součástí evropské květeny, kultura pěstování odrůdových černých rybízů přišla z Ruska. Až do konce 18. století však byl považován jen za léčivou rostlinu. Jako kulturní ovocná bobulovina se pěstuje černý rybíz teprve od století devatenáctého. On totiž černý rybíz dosud ne každému chutná. A víte, kolik se ročně na světě sklidí rybízu? Asi 400 tisíc tun - nejvíc v Německu a Polsku. Tak si dopřejte vitaminovou bombu, jíž rybíz je.

A mějte se rádi.

* * *

26. července se Světlou Lohonkovou

Tak co, byla vám a vašim kytkám dnes ráno zima? - Měla by být, protože dnes je svaté Anny, a to - jak přísloví praví - je zrána chladno.
Nebyla a svatou Annu, tedy spíš než ji, tak všechny dvacáté šesté července - s výjimkou 26. července 1914 - mám moc rád a pokládám tento den za takový opak silvestra nebo Štědrého dne. Za kalendářní opak - vrchol léta, nejletnější den. Už od dětství. Škola byla daleko za mnou i daleko přede mnou. Dnes je ten nejprázdninovější den.

Tak to jste si zameditoval, skoro zafilozofoval, teď ještě něco o kytkách. Ty svatoanenské jste tu zmiňoval touto dobou vloni, s čím jste přišel dnes?
Neberte to vulgárně nebo dvojsmyslně, ale se smilem. Nebojte se, nepůjde o nic souvisejícího s šestým přikázáním. Nejvýš byste se mohla dovolávat jistého vládního poradce - takového pana Šloufa, ovšem 14. století - s krásným lahvovým jménem Smil Flaška z Pardubic, ale to je shoda opravdu náhodná. Smil s velkým S je skutečné prastaré české osobní jméno, zatímco smil s malým s je umělé jméno květiny, vymyšlené či spíše přejaté Preslem před rokem 1843 patrně z bulharštiny, srbochorvatštiny nebo slovinštiny, kde se všude v různých podobách vyskytuje.

S vlastní kytkou je to složitější. Zatímco smil písečný je naše domácí, evropská bylina, spíš bylinka, smil listenatý je u nás vyslancem protinožců a klokanů. Do Evropy se dostal právě před 202 lety z Austrálie. Protože ještě ani vy, ani posluchači nevědí, o jaké bylině je řeč, přidám obecněji rozšířené, leč lidové a nebotanické jméno: slaměnka. Latinsky se jim říká Helichrysum, a to je výstižnější pojmenování než ten panslovanský smil. Helios znamená slunce a chrysos zlato. Slaměnky jsou teplomilné byliny milující slunce a koncem července již kvetou naplno i u nás. Většinou zlatožlutě. Pěstují se jako letničky, ale ne tak pro ozdobu zahrady jako pro krásné úbory (lidově květy), které se suší a užívají do zimních kytic a vazeb. Jsou pro to jako stvořené, protože jejich zákrovy jsou, jak jméno (smil listenatý) napovídá, opravdu listenaté. To barevné, suché "od narození" nejsou vlastní květy, ale opravdu listeny, součást květenství hvězdnicovitých, dříve složnokvětých rostlin. Jsou ovšem na rozdíl od takové kopretiny nebo chrpy výrazně barevné. A pro ně se také pěstují. Chceme-li slaměnky sušit, je třeba je odstřihovat ještě zcela nerozevřené a zavěsit je "hlavou dolů".