číslo 34/2001
vychází 13. srpna

Rozhlasová publicistika

TVÁŘ ZA MIKROFONEM

Vaše cesta k mikrofonu
Poprvé jsem k mikrofonu usedla před osmnácti lety. Tenkrát jsem ještě studovala a do rozhlasu jsem docházela především v pátek. Moje hlasatelská odpolední služba spočívala v tom, že jsem nejprve řekla "Bylo patnáct hodin ". Pak jsem hodinu čekala a nakonec oznámila, že bude šestnáct hodin. Ještě dnes si pamatuji, jak jsem byla hrdá na to, že právě já mohu tyto dvě věty říkat. Od té doby se hodně změnilo, ale na práci hlasatelky ať už externí, či stálé, ráda vzpomínám. A jsem ráda, že jsem začínala právě jako hlasatelka. Byla to obrovská škola. Dodnes tvrdím, že přečíst správně zprávy, tak aby jim posluchač rozuměl, aby ho zaujaly, je velmi těžké. Ale je to dobrá škola.! Po čase jsem se ze sklepa (hlasatelna byla ve sklepě) přestěhovala do jiné kanceláře a začala pracovat jako redaktorka. Pamatuji se, že jsem v úplných začátcích měla děsivé sny o tom, že přijdu do práce a neodevzdám žádný příspěvek, protože nebudu mít téma pro natáčení. Zatím se to nestalo, stále je o čem hovořit. A hlavně s kým!!! Díky mikrofonu jsem se setkala s řadou zajímavých lidí. A za mnohá setkání jsem vděčná. Stále mě udivuje, kolik je v člověku síly a kolik ještě existuje lidí, kteří mají "srdce na dlani". Právě tyto lidi představuji v pořadu: "Já se nedám." Většinou se nejedná o známé osobnosti, ale o lidi, kteří se umějí poprat se svým osudem. Když po takovém natáčení vypnu magnetofon a uložím mikrofon, mám pocit určitého obohacení. Doufám, že to tak cítí i posluchači.

Vaše rozhlasová "nej"?
Nejdéle připravuji pořad Vaříme s Habadějem, který vysíláme každou sobotu. Tvrdím také, že mám největší kuchyň na světě, protože většinou vysíláme živě a své recepty volají lidé z Hradce Králové, z Pardubic, z Prahy, z Liberce... Můj největší malér a trapas se vztahuje k mým začátkům v rozhlase. Sloužila jsem mimořádně dopoledne, protože jsme vysílali spolu se stanicí Praha. Tedy celorepublikové vysílání!!! To víte, že jsem si na oznámení "Bylo deset hodin" dala záležet. Celou hodinu jsem netrpělivě čekala na svoji chvíli, abych celou republiku informovala o čase. Pak přišel můj čas, rozsvítila se červená a já upřela oči na digitální hodiny na stole a oznámila, že "Bude deset hodin". Řekla jsem to s plnou vážností. Technik přepojil na Prahu, ozvalo se časové znamení (šest teček) a pak se ozvalo: "Nevím, jak v Hradci Králové, ale tady v Praze už bylo jedenáct." Od té doby, pokud jsem v hlasatelně a mám říci časový údaj, píšu si ho.

Co vás drží nad vodou?
Samozřejmě moji nejbližší. Bez nich bych tuto práci dělat nemohla. Je náročná nejen časově, ale i psychicky. Takže to se mnou někdy nemají lehké.
Pak mne samozřejmě potěší, když to, co dělám, má odezvu. Když mi někdo zatelefonuje nebo napíše. To je ideální, právě když se člověk dostane do situace, že váhá, zda to, co dělá, dělá správně. V tu chvíli mne nad vodou podrží právě posluchači.