Na špatné se rychle zapomíná. Rádi jsme vymazali z paměti, jaké to bylo žít v dráty obehnaném státě, kde mocní funkcionáři s armádou svých úředníků rozhodovali, co smíme a nesmíme doma, natož pak pustí-li nás za ty dráty na druhou stranu. Výlet na západ byl privilegiem, za jaké se vyžadovala vděčnost. Dnešní pětadvacetiletí už ani nevěří, že i tak se po návratu muselo písemně stvrzovat, s kým se kdo setkal a o čem s kým mluvil. Je tomu sice jen něco málo přes deset let, ale zdá se, že je to pryč dávno. Vydání pasu je záležitostí administrativní, ne kádrovou. Můžeme vidět svět. Odpovědi na otázky "kde jste byli v létě" jsou ozdobeny exotickými a tajuplnými jmény z celé zeměkoule. A najednou zjišťujeme, že se nám nabízí víc než opojení a úžas ze svobodné možnosti vycestovat. To víc je výzva zdravému rozumu - porovnávat. Svět před nás rozestřel své barevné spektrum. Od krásy, bohatství, umění, zázraků techniky, pořádku a stylu až po krvavé boje, fanatismus, bídu, hlad, nemoci, katastrofy a chudobu. A obyčejné štěstí a spokojenost, to, po čem lidstvo touží, proč vymýšlí nové a nové vynálezy, vydělává peníze, to, co slibují měnící se vlády, abys v tom krásném i v tom hrůzném lupou hledal.

Tak čím dál častěji mají nově nabyté zkušenosti podobný efekt jako protřít si oči. Dokonce se mi zdá, že věčným kritikům domácích poměrů vzaly ta nejtvrdší slova z úst. Na druhé straně ale také vychvalovačům nedostižných vzorů demokracie, svobody a pokroku naopak přidaly do rejstříku argumentů přípodotek, že všude žijí jen lidé... A ti jsou dobří i špatní, svobodní ve svém činění i závislí na mocných. Co svět světem bude, nebude tomu jinak. Tak tohle poznání je po půl století vstřebávaných hesel "kdo je náš vzor a kdo na věky nepřítel" vnímáním epické všednosti světa. Světa, do kterého nás zvou reklamní slogany cestovních společností na návštěvu.

Kolegyně redaktorka jela se svým manželem psychologem do Egypta. Vždycky je fascinovaly pyramidy, sfingy. Přestože to podle alba fotografií byla jejich nejexotičtější dovolená, sfingy viděli zdálky v davu turistů a kam se hnuli, doprovázel jejich autobus neodmyslitelný ozbrojený doprovod. I v hotelu bylo doporučeno čistit si zuby pro jistotu raději koupenou balenou vodou. A překvapení z navrstvených odpadků, zápachu a hmyzu je zahnalo zpět do hotelu hned z první boční ulice za ním. Laiky postraší pohled. Profesionály vědomí. Naše přední onkoložka toužila vidět Indii. Zemi, kde najdete to oslnivé hned vedle toho hrůzného. Po návratu řekla: "Já se hned tak něčeho neleknu, ale věci, které jsem viděla, mě vyděsily natolik, že jsem se bála, že se nakazím něčím, co nikdo nebude umět diagnostikovat, natož léčit. Byla jsem nepřipravená na situace, kdy se po zemi močí, kálí a zároveň ťape bosýma nohama. Na svatých místech jsem viděla svatého muže, který si držel zkřížené ruce na hrudi. Myslela jsem, že se tak zvláštním způsobem modlí, ale on měl chrlení krve." Dobrodružství ze země evropsky kulturní zažila i skupina českých vysokoškoláků na francouzské dálnici, přeplněné auty. Mnohahodinové čekání v parnu i v nočním chladu stresovalo lidi natolik, že musely zasahovat vrtulníky s lékařskou pohotovostí. A český podnikatel, který vlastní úspěšné zámečnictví, si jel oddechnout do Tuniska. Byl přesvědčen, že stejně krásné jako hotel bude i okolí. Mýlil se. Hned za plotem hotelu se vrstvily odpadky a tekla kanalizační strouha. Dovolenou odpendloval na vymezené trase moře-hotel, hotel-moře. Tak také několik českých au-pair nahlédlo hluboko do úsporného hospodaření britské rodiny. Pravda, procvičily se v angličtině, ale škoda prý, že pečovatelky o děti nejsou víc žádány v Česku, určitě by to byla příjemnější a výnosnější služba. Zatarasené hraniční přechody mezi Českou republikou a Rakouskem protitemelínskými demonstranty nevadily jen Čechům, kteří chtěli na dovolenou do Alp, ale především Rakušanům. Stejně jako jiní s oblibou jezdí za levnějším, a tak na naší straně hranice mají svého řezníka, cukráře, holiče, zubaře, ba i veřejný dům.

Předseda jedné naší malé politické strany jel na zkušenou do Japonska. Ověřit si kvalifikaci a pracovitost Japonců v poměření s českými. Kdyby se na vahách měřila mechaničnost práce a iniciativa, zručnost či tvořivost, zvítězili by prý naši. Olemuje-li vám dovolenou volební kampaň kdekoliv na světě, jste ochotni přiznat Čechům docela holubičí povahu.

A přece se nám tají nad fotografiemi z dovolené dech. Neonové ulice v New Yorku, divoká příroda Velkého kaňonu, západ slunce na Krétě, neznámé ryby z divokých vod, velbloudi ze Sahary. To byla podívaná! Lidé s jinou kulturou, jinými zvyky, jinou mentalitou. Vyplní-li se studie OSN, podle níž do roku 2025 bude Evropská unie potřebovat téměř třicet milionů imigrantů z dalších světadílů, budeme možná brzy žít bezprostředně vedle nich. Lidé z mnoha zemí budou chtít mít alespoň takovou životní úroveň, jaká je ta naše. Že ji my sami zahrnujeme kritikou, nespokojeností a často i opovržením?

"Tak krásnou zemi jsme ještě neviděli, i když tu také najdete špinavá zákoutí," slyšela jsem z úst holandských turistů. Udivila je zvěř a ptáci v našich lesích, letní život na památných hradech a zámcích, stavby nákladných a přepychových domů na venkově, vyrůstající továrny, sklady a velkoprodejny na okrajích měst. Mluvila jsem se studenty z Velké Británie, kterým naopak končí prázdniny u nás. Rozhodli se pokračovat ve studiu právě tady. Líbí se jim styl výuky a hlavně - pověst Karlovy univerzity už nedegraduje marxleninská ideologie. Svět se propojuje a lidé v něm si začínají svobodně hledat to místo, kde by mohli podle svého skutečně život prožít.

A my se vracíme z dovolené. To je dobře, jsme zase doma. I když tu není moře, kořeny máme v téhle zemi. Tady vzniklo přísloví, že "všude dobře, doma nejlíp". Po každé dovolené v zahraničí to víme víc a víc. Jenom to na sobě nedáváme příliš znát. Proč také? Zítra je všední den a začne nás válcovat každodennost. Přeplněné autobusy, chvat v práci, obavy z narůstajícího násilí, ceny, co jdou nahoru a dolů, a což ti politici, ti politici, které jsme si zvolili... Jo, o dovolené, to jsme tohle všechno pustili z hlavy...