Někomu táhne na třicítku, někomu na čtyřicítku, někomu na padesátku, někomu na šedesátku, ale co je to proti tomu, když někomu táhne na nohy. Výmluvně o tom svědčí žalozpěv o malém stanu. V této písničce vyjadřuje Karel Šdědrý jednu z mnoha situací, kdy my delší jedinci strádáme. Něco o tom vím. Také jsem byl v mladších letech jednou stanovat. Při svých 194 centimetrech jsem opravdu vyčuhoval ven. A ráno jsem pak slyšel, jak jeden kolemjdoucí povídá druhému: "Hele, to musí bejt nějakej skládací metr!"

Mohu k tomu dodat, že skládací možná ano, ale skladný nikoliv.

Každý vyšší člověk vám potvrdí, že jsou situace, kdy mu délka přináší starosti. Ovšemže moje výška už není v poměru k ostatním zdaleka tak zvláštní, jako bývala v časech mého mládí. Současné údaje naznačují, že před takovými čtyřiceti lety bývaly dívky na prahu dospělosti o pět centimetrů nižší než ty dnešní. A mladíci dokonce o sedm centimetrů blíže zemi.

Stoupá-li průměr, mění se pak i představa o lidech, kteří mají být častováni označením dlouhán, habán, čára, případně "ten by moh´ šacovat letadla".

Ale co je moje výška proti takovým 208 centimetrům pana Jana Fišera z Českých Budějovic! Ne snad, že bychom se znali osobně, ale v redakci, kde pracuji, jsem před časem obdržel jeho list, v němž vzpomíná, jak mu dal autobus nečekanou facku.

Tedy přesněji řečeno: ten pohlavek mu byl uštědřen zpětným zrcátkem českobudějovického městského autobusu. Pan Fišer stál na chodníku, když ho autobus míjel - a zpětné zrcátko zavadilo o jeho hlavu. Výsledně z toho byl lehký otřes mozku. Hle, jak to může dopadnout, když na rozdíl od běžného úkonu, kdy se člověk dívá do zrcátka, dojde k opaku - a zrcátko se podívá na něj.

Výška může mít samozřejmě i určité výhody. Třeba pro košíkářskou kariéru. Nebo v zástupu, kde vidíte dále než jen na záda nejbližšího souseda. Jednou z dalších výhod je i možnost nezávisle na výši bankovního konta se stát příslušníkem vyšší společnosti.

Ta vyšší společnost se jmenuje Klub vysokých a přijímá muže od 190 centimetrů, ženy pak od 180 centimetrů. Jsem jeho čestným členem, a tak vím, že kromě jiných společných akcí pořádá tento klub také každoroční úspěšný ples v Praze. Úvodním rituálem tohoto plesu je měření nových členů, aby se do této vyšší společnosti nevloudil někdo ze společnosti nižší.

Za zmínku stojí i to, že klub má také svůj časopis, který se jmenuje příznačně: Žirafáček.

K příznivcům zmíněného klubu patří i antropolog dr. Miroslav Prokopec. Už po řadu let zkoumá a porovnává vzrůst jednotlivých generací v naší zemi. Jeho výzkumy potvrzují obecný centimetrový nárůst naší populace. Ale jak mi řekl, tak z tohoto obecného trendu nelze vyvodit, že nejvyšší člověk v naší zemi by žil právě v současnosti.

Kdepak - žil v druhé polovině 19. století. Měřil v dospělosti 238 centimetrů a jmenoval se Josef Drásal. Narodil se v roce 1841 a zemřel ve věku 45 let. Jak vypočítal pan inženýr Kučera z katedry demografie a geodemografie Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy, tak od roku narození obra Drásala až po současnost žilo na území Čech, Moravy a Slezska postupně celkem na 37 milionů lidí, ale žádný z nich zatím nedosáhl Drásalovy výšky!

Ani jeho věhlasu.

Nějaký čas se živil svou výškou jako atrakce dokonce i na zahraničním turné. Po jeho smrti pak byla Drásalova věrná figurína instalována na Národopisné výstavě v Praze v roce 1895 a budila značnou pozornost návštěvníků.

Když si představím délku jeho nohou, říkám si, že je dobře, že se nedožil vzniku biografů s řadami úzce na sebe nalepenými. A že taky nepoznal leteckou dopravu se sedadly těsně natěsnanými za sebou. I já (ač o více než čtyřicet centimentrů prťavější než on) mívám v letadla kolena otlačená. A nejen to, bezděčně je otiskuji i do zad cestujícího přede mnou, takže mu vytvářím dvě tlačenky.

Při delším letu pak dokonce dvě otlačenky.

Sedadlo na kraji umožňuje vystřít nohy do uličky a poskytnout jim jaksi lidské podmínky. Pravda, v letadle je musím občas zase zatáhnout, když procházejí letušky přinášející jídlo, případně cestující kráčející směrem na toaletu. Ale aspoň si tak nohy procvičím spartakiádní sestavou z uličky do uličky a zase z uličky a zase do uličky.

Nejde jen o pocit pohodlí, existuje dokonce diagnóza pro zdravotní potíže způsobené příliš stísněným sezením v útrobách letadla - "economy class syndrome". Musím kvitovat, že na rozdíl od stoupenců krajní pravice či naopak krajní levice já jsem u sedadel do uličky stoupencem obou krajů. Hlavně když mohu ze sedadla natáhnout své fajfky.

Při svých touhách po krajních letenkách a vstupenkách se setkávám obvykle s ochotou. Ale nedávno jsem sklidil i nechápavý údiv. Leč vzápětí se vše vysvětlilo. Bylo to při kupování vstupenek do pražského kina Perštýn, kde jsem byl poprvé v životě. Poprosil jsem o místo na kraji, ale paní v pokladně byla udivena a zeptala se mě, jaký kraj mám na mysli. Odpověděl jsem poněkud nejapně, že mám na mysli kraj na kraji.

I objasnila mi, že kino Perštýn má zařízení stolové a že tam žádné kraje nejsou, takže bych měl mít všude dost místa pro nohy.

A taky že ano.

Zřejmě se dotyčné kino stane mým oblíbeným. Teď ještě abych objevil autobusy a letadla s obdobným stolovým zařízením, aby se mi i tam sedělo pohodově, aniž bych své tělo drásal.

Drásal... Drásal...