Vážně? Nebo nadhled člověk časem získá?
Měl by ho získat, bylo by to celkem ideální, protože potom se na věci dívá tak, že na něho nedosáhnou malichernosti, ty žabomyší problémy, všechny ty hlouposti, zbytečnosti a marnosti světské. Ne že by nad nimi vyrůstal, ale umí se na ně podívat tak, aby se ho přímo nedotýkaly.

Myslíte, že opravdu každý nad tím přemýšlí?
Jako že někdo je splachovací? Ale to je také užitečná vlastnost, jinak by úředníci nemohli být úředníky, nebo politici politiky, například. Možná je to otázka nedostatku nadhledu, vzdělání, nedostatku životních zkušeností i kopanců od života. Mnozí lidé si spoustu věcí nepřipouštějí, protože třeba neznají ten problém, nebo se neumí vcítit.

Je váš život víc o radosti, o štěstí, o šancích či o pochybnostech?
Šance jsou vždycky, ale ne pokaždé si jich všimnete, nerozpoznáte, že to je ta správná šance. Radosti si člověk pamatuje, protože jich nebývá mnoho. A štěstí - toho bývá ještě míň, takže to si také pamatuje. Pokud jde o špatné věci, lidská povaha je uzpůsobena tak, že chce zapomínat a mnohdy i lehce zapomíná, ale nevymaže je z paměti, jaksi je to tam. A k tomu se řadí spousta životních průšvihů. Kdosi trefně pravil, že ze sta procent špatných vlastností, kterými jako lidská bytost oplýváme, je padesát procent zděděných a padesát procent lehce nabytých.

Domníváte se, že si díky průšvihům leccos uvědomíme, že nás někam posouvají?
Buď vás posunou ještě do většího průšvihu a do většího zmaru a zatracení, nebo vás mohou posílit natolik, že aspoň k tomu fiktivnímu křížku přilezete a učiníte pokání.

Také herectví je o obnažování duše...
Říká se to, ale pravda to až tak není. Herectví je také trik, řemeslo, podvod, předstírání... Samozřejmě já to shazuju úmyslně, protože jako příslušník tohoto cechu si to mohu dovolit. Občas se spolehnete právě na to řemeslo, ale jsou i takové chvilky, kdy se člověk opravdu odkope. Nejsem vyznavačem Stanislavského metody, ale i když mnohé z ní je přežito, něco přece jen existuje. Podobnost s rolí musíte hledat vždycky v sobě, nemůžete se úplně přetvořit. Když někde nějaký komediant tvrdí, že sleduje lidi třeba na zastávce autobusu a studuje jejich typy, a pak podle toho bude hrát například Maryšu, tak je to nevídaná blbina a hloupost. Staří mistři o herectví říkali - "je to potichu, nahlas, pomalu, rychle a musíte to umět zpaměti a říct tak, aby tomu dotyčný divák věřil". A divák vám nespolkne všecko.

A proč o sobě tolik herců říká, že jsou v osobním životě plaší?
Protože chtějí mít pořád nažehlené puky a vypadat dobře a stydí se za to. Ale ta exhibice tam být musí. Samozřejmě je nutno sám se v sobě srovnat, rozpoznat, do jaké míry jde o takzvaně zdravou exhibici, potřebnou k profesi, a jestli už náhodou neprosakuje i do osobního života. A kde je ta míra? To máte jako s alkoholem, s tabákem, s jinými neřestmi. Každý má tu míru někde jinde a uhlídat si ji, ukočírovat to, poslechnout svoji kontrolku, kryndapána...

Je to otázka, kterou si často kladete?
Ne že bych nad tím denně přemýšlel, ale občas člověk sám sebe slyší: Jeníku, to už je moc. Ale nedá se to zvážit ani změřit. Herectví poskytuje v tomto ohledu téměř klasické příklady. Odejdete z jeviště a máte pocit, že si lidé užili a v tom potkáte kolegu, který řekne: Tobě dneska není dobře? A jindy si zase v portále říkáte, co jsem to vyváděl, to bylo hrozné a přitom vám všichni klepou na rameno, jak jste byl výborný. A jak je to opravdu? Kdo je ten korektor? Na co se spolehnout?

Herec neustále proniká do osudů hraných postav, do charakterů jiných...
Hrabe se především sám v sobě. To je ten problém. Ale tam se hrabe i malíř, spisovatel, sochař či fejetonista. Každý se snaží, aby se v sobě alespoň trošičku vyznal, aby z něho vypadlo něco, čím by oblažil ostatní - a to prosím hodně do uvozovek. Malíř se týrá sám v ateliéru a pak vyrazí mezi lidi, kdežto komediant je mezi nimi neustále a strakatina těch lidí je obrovská, kolegy počínaje a diváky konče. A jestliže je známý nebo úspěšný, pak těch, kteří ho zastaví na ulici nebo poprosí o autogram do památníčku nebo alespoň na účtenku z divadelní kavárny, je větší procento. A tak herec utíká do samoty a chce si na chvilku odpočinout. Ale protože je cirkusová kobyla, která bez manéže nemůže být, i když skomírá ve stáji, jakmile ucítí pach pilin, zastříhá ušima a kdyby lezla po čtyřech, v té manéži furt dělá vysokou školu...

Jak jsou pro herce důležitá slova?
Elegantně bych to opsal - člověku i herci by mělo být rozumět. Je veliký rozdíl mezi slovem interpretovaným a slovem, které vyřknete sám za sebe.

V odpovědnosti, závaznosti i schopnosti zranit?
Určitě ano, protože vyřčené slovo nevrátíte zpět, kdežto u interpretace poezie básníka nebo divadelního autora, to opakujete druhý den znovu.

Plýtváme občas slovy?
Rozhodně víc než by se mělo, protože se neříkají věci podstatné. A na druhé straně používáme jenom nějakých sto až stopadesát slov a to je na slovník civilizovaného člověka třetího tisíciletí slušně řečeno pohříchu málo. Jeden můj "spolubojovník" na vojně vystačil s jediným slovem, které velmi hanlivě označovalo dámské přirození a tím řekl všechno. Pravda je, že nám dost dlouho trvalo, než jsme pochopili, o čem mluví - jestli o tom, že mu píše jeho děvče nebo o tom, že ho naštval nadřízený a nebo že je unaven, že má hlad nebo žízeň či jestli zatoužil po sexu. Někdy mám až obavu, že se jakoby stydíme vyjadřovat se česky, spisovně. Je to slyšet ze všech stran - pusťte si televizi, poslechněte si mladší i starší moderátory, přečtěte si román - s hrůzou zjistíte, že existuje jakási verbální uniformita, dostáváme se do podprůměrné vyjadřovací šedi. Tisíce berliček, tisíce pomocných slůvek, která nemají žádný význam. Jen prodlužují čas a nic neříkají.

Možná se bojíme být otevření. Vy takový jste?
Jak kdy a jak s kým. Člověk si mockrát naběhne.

Jak je pro vás důležitý humor?
Důležitý? Je nezbytný, ale záleží na tom, co si pod tím kdo představuje. Humor nesmí být zlý. Může být ironický, kousavý, může být sarkastický, ale nesmí být urážlivý a zlý. To není humor, to je urážka.

Občas si zkrátka pleteme pojmy....
To také a nejde jenom o cizí výrazy, které neznáme, ale neumíme přesně pojmenovat problém. Významovost slov, jejich odstíny je něco úžasného. Zaměníme zdánlivě stejné slovo a věta okamžitě dostává jiný smysl.

Někdy zaměňujeme upřímnost s neomaleností...
Ano. Pojmenovala jste to velmi dobře.

Někdy zaměňujeme velkorysost s hloupostí...
...s blbostí, přesně řečeno. To je velká pravda. Stejně jako si mnozí pletou demokracii s anarchií. Na všechny situace, ať jde o drobná dílčí nedorozumění či o mezinárodní konflikty a ekologické tažení, máme krásné pořekadlo "chybami se člověk učí". Bohužel k tomu musím dodat, že je to pravda, avšak lidstvo je nepoučitelné. Ať se kouknete, kam se kouknete, je to tak.

Vrací se člověku to, co sám vyzařuje?
Určitě se to vrátí, i když ne v ten daný okamžik, v tu danou chvíli, ale vrátí se to. Mám problém, že můj obličej je narostlý tak, jak je. Mnoha lidem se zdá, že jsem neustále naštvaný, zpupný, pyšný a nevím co ještě. Spousta lidí mě takto vnímá. Vadí mi to, ale zase mám od takových lidí pokoj. Ale není mou touhou být na lidi sprostý, neslušný, naopak, chci jim dělat radost, chci, aby je nějakým způsobem potěšilo to, co dělám. Setkám-li se s negativní kritikou, trápí mě to a snažím se najít chybu u sebe. Někdy už jen vizáž člověka působí tak, že jsou lidé k němu odtažití. To jsou ti toulaví psi, do kterých každý kopne.

Říká se, že lidé se nejlépe poznají v mezních situacích...
Ovšem každý má tu mezní situaci jinou. Pochopitelně když se potápí Titanic je to jiné, než když třeba není jenom místo v restauraci u stolu a domníváte se, že by mělo být. Jestliže jde o zdraví, o život, člověk zmobilizuje své síly a navzdory tomu, že zavládne pud sebezáchovy, je schopen pomoci. Všechno ostatní i strach jde stranou. V dané situaci člověk uvažuje racionálně, i v šoku zvládá neuvěřitelné věci, ale pošoková reakce je horší - na tu se i umírá.

Jak je těžké s vámi žít?
Asi velmi. Navíc na spoustu věcí reaguju jako cholerik a pruďas a těžko se to vrací zpět, těžko se za to omlouvá. Není jednoduché být se mnou, to určitě ne.

Jak se perete s těmito dvěma stránkami svého já?
To vám neprozradím, ne proto, že bych nechtěl, ale protože to nevím. Těch "já" je několik - nejenom dvě.

Odhalí se člověk v malování víc než v herectví?
Odhalí se stejně, ale pravdou je, že pokud jde malování, nemá se za co schovat, kdežto za roli, za figuru nebo alespoň za kolegu při děkovačce nebo za strom, když hrajete mlynáře v Lucerně se můžete schovat trošičku víc. Ale vždycky nesete svoji kůži na trh. Výtvarničina je hmatatelná, můžete si na ni doslova sáhnout, zatímco na herectví si nesáhnete. Vaše práce sice zůstane na filmovém nebo televizním pásu, ale je to mrtvá stopa. Obraz je jen zdánlivě mrtvá stopa - protože je podepsaný, zarámovaný, někde u někoho visí, ale žije svým vlastním životem dál. Je to také svým způsobem určitý druh zastaveného času, ale má svůj život.

Jakou roli hraje ve vašem životě krása?
Myslíte Platónovy dialogy o kráse? Krása je důležitá - proč se hrabat v suterénu. Měla by být obohacující, povznášející. Je nezbytná. Musíme nějakým způsobem esteticky vnímat. Jak říkal jeden rakouský filozof: "Estetično není založeno na dosažení a uchovávání, nýbrž na hledání a přibližování".

Je něco, co stále hledáte?
Člověk pořád něco hledá a nemusí to být vždycky jenom brýle a klíče... Ale hledáte také výrazové prostředky, komunikaci s lidmi, hledáte sám sebe a dostáváme se k seberealizaci. To je neustálé hledání. Nejsem jako Picasso, který tvrdil, že nehledá, ale nalézá.

Většinou má člověk v mládí pocit, že ví všechno. Až později zjistí, že se mýlil....
To je kouzlo mládí. Ale blbost je také dar. Můj tatínek, doktor filozofie, byl pro mě v jistém věku naprostý zkostnatělý konzervativec, kteří ničemu nerozumí, nic nechápe, a to jsme neměli počítače nebo internet, už telefon byl zázrak. Samozřejmě se to vrací, dnes jsem pro svou dceru já ten, který ničemu nerozumí a nic nechápe. To je přirozenost, naprosto normální. Když jsme přišli na DAMU, bylo nás dvanáct géniů, kteří se s jistými rozpaky zamýšleli na tím, proč mají čtyři roky studovat herectví, když už dávno jsou hotovými herci. Byli jsme přesvědčeni, jak to těm Pivcům, Smolíkům a Marvanům ukážeme, jak se má herectví dělat. Ale protože nás učili skuteční herci, jako Höger, Lukavský, Sklenčka nebo Nedbal, o tu genialitu jsme přišli během tří neděl. Ale do školy, do Karlovy ulice číslo 26, jsme nastupovali v domnění, že už tam bude rozbalen červený koberec a podél budou stát zástupci Hollywoodu.

Život je o slevování...
Elegantně se tomu říká kompromis. Samozřejmě něco je za něco. Důležité je vědět, co od života chcete, do čeho jste vmanipulována a jak se chcete bránit, jestli se chcete vážně věnovat své profesi nebo jen vydělávat peníze. To je zásadní otázka. Dnes je několik špiček, kterým se říká hvězdy, a ty vydělávají velké peníze, ale může se stát, že velké peníze vydělá i řemeslně nevybavený neumětel, proti kterému stojí ten, který velice poctivě zúročuje svůj talent. Je to nesouměřitelné. Člověk si sám musí zhodnotit, co považuje za prioritu.

Řekl jste o sobě, že jste tradicionalista a staromilec, stále to platí?
Ano. Jsem konzervativního ražení.

Opouštíte staré věci pro nové?
Dělám to nerad, nevybaví se mi příklad svědčící o tom, že jsem to někdy udělal. Popíšu to velmi zjednodušujícím způsobem, lacině, možná anekdoticky - jako každý chlap se nerad se zbavuju košil, svetrů, či kalhot, které už dávno, dávno patří do sběru...

Je to kus života?
Ano, jsem na ně zvyklý. Když mi moje žena vyhodila boty, protože měly sešmatlaný podpatek, který švec přece opraví, byla to hrůza, protože ty boty byly vyšlápnuté, přesně na moji nohu, chodilo se mi v nich dobře, ona mi je vyhodila. To bylo peklo, ublížila mi, vzala mi hračku, připravila mě o něco, co jsem měl rád, s čím jsem se sžil. "Tyhle kalhoty mě nechej, budu v nich chodit na chalupě," řeknu, i když je na sebe nikdy nevezmu, možná jen jednou, abych dokázal, že jsou použitelné.

Zvyk ale může znamenat i zevšednění...
Zpohodlnění. To se může stát i v manželství. Erotično, sexuálno po nějaké době odezní, aniž by člověk přestal být výkonný, ale už to není první okouzlení. Myslím si ale, že pokud vztah trvá, má ještě funkci a je schopen se nějakým způsobem vyvinout.

Co to chce, aby spolu dva lidé vydrželi?
Měli by se mít rádi. Jejich soužití dostává v tomto ohledu v určité životní etapě trošičku jiný význam než má první zamilování. Mít se rádi to znamená, že jsem povděčen osudu, životu, že jsem se svým partnerem, že jsem schopen ho tolerovat, což vyžaduji samozřejmě také já od něho. To k sobě dokáže lidi připoutat víc než prvotní vášeň, kdy si telefonují šestnáckrát denně. Pak už si zavolají patnáckrát, později dvanáckrát, pak jednou denně a nakonec to vyšumí jako zvětralé šampaňské.

Archivní víno je přece báječné....
Ale já nejsem archeolog, abych volal po nějakých vykopávkách. Myslím vztahově. Jsem konzervativní, staromilec a týká se to do jisté míry také životních jistot a jistot, které mi přinášejí určitý druh opory.

Co vás v životě okouzluje?
Nechci se vciťovat do role přecitlivělého lyrika, ale mě okouzlí, když rozkvetou květiny, okouzlí mě rozhovor s příjemným člověkem, okouzlí mě, že je hezky, okouzlí mě, že mě nic nebolí - to mi spíš udělá radost. Pokud je člověk vnímavý, citlivý, tak se velice rád a s velikou rozkoší nechává okouzlovat a zpravidla jsou to drobné, obyčejné věci. Pro každého je to nesmírně povzbuzující lázeň. Je to určitý druh síly, jistý druh očisty - nechat se okouzlit a ještě navíc si to přiznat.

JITKA KOMÁNKOVÁ