My máme Temelín, o který se dohadujeme s Rakouskem. Ale možná přitom netušíme, že svoje "temelíny" mají i jinde. Než přibudou další hvězdičky do znaku Evropská unie, požaduje společenství těchto zemí například po Litvě, aby uzavřela svoji jedinou jadernou elektrárnu. 150 km od Vilniusu ční k nebi komínové systémy dvou reaktorů Ignalinské jaderné elektrárny a její zaměstnanci by prý chodili raději málem nazí, jen aby o elektrárnu nepřišli.

Jestli to byl záměr budovatelů tehdy jedné z jaderných elektráren Sovětského svazu a dnes jediné atomky samostatné Litvy ukrýt energetické monstrum před zraky zvědavců a třeba i špionů, pak se povedl dokonale. Když jsme k ní s kolegou Igorem ze Slovenské televize jeli, měli jsme chuť poopravit okřídlený slogan "mlha přede mnou, mlha za mnou" na verzi "les přede mnou, les za mnou". Málem jsme lezli po borovicích jako Jeníček s Mařenkou a hledali v dáli světýlko, které by nás dovedlo. Nicméně další den dopoledne jsme se už soukali do připravených papučí, pak ponožek, plášťů a čepiček, aby nakonec obleku dala korunu modrá stavbařská přilba. "Ránu" jsme měli řádnou, ale předpisy jsou předpisy. Návleky z igelitových pytlíků dostaly i nožičky stativu pro kameru. "Jaderka" - to jsou sice reaktory a turbiny, tam ale není moc vidět, a tak vám ze všeho nejvíc utkví v hlavě kromě šestinásobného přezouvání chodby. Dlouhé, čisté chodby. A na nich vržou gumové podrážky bot.

Čtvrt hodiny na oběd a 15 minut po jídle na pracoviště si prý denně vykračují lidé na Ignalinské jaderné elektrárně. A přitom už nějaký čas dost zadumaně a naštvaně. Evropská unie totiž postavila před Litvu tvrdý požadavek. Když chcete, abychom vám my otevřeli dveře do Unie, zavřete jeden reaktor do roku 2005 a další co nejdřív potom. Ignalinská atomka je totiž stejné konstrukce jako nechvalně proslulý Černobyl.

"Myslím, že zavírat elektrárnu není správné," říká mi v litevštině obsluhující technik prvního energobloku Sergej. Sergej neví, kolik zemí je dnes v Unii, ani netuší, jestli se jeho rodině bude v případě členství Litvy mezi evropskými hvězdičkami na modré vlajce žít lépe. Ale na tvrzení, že jeho atomka není bezpečná, má jasnou odpověď: "Myslím, že kdyby nebyla bezpečná, už by ji zavřeli," zněla mi v uších slova, která si určitě opakuje většina z 5000 pracovníků jediné litevské atomky, když všude kolem už hučel turbinový sál.

Kdo ví, jak to hučí v hlavách lidí z elektrárny, pro které se perspektiva dobré práce i klidného života v nedalekém městě Visaginas pomalu rozplývá. "Přece se nebudu přeškolovat z technika atomky na řidiče autobusu," přesvědčoval mě tam chlapík středního věku, ale když jsem vytáhl mikrofon, rychle se rozhlédl a zmizel mezi sosnami před panelákem. Ale zpátky na Ignalinskou elektrárnu, o kterou Litva asi marně diplomaticky zápasí s Evropskou unií. Tam všudypřítomný obtížný zvuk turbiny na konci návštěvy střídá pípání indikátorů v místnosti dozimetrické kontroly. Detektory nezachytily nic zvláštního.

"Všechny přístroje máte čisté, všechno je v pořádku," konstatuje kontrola po zkoumání naší aparatury i oblečení. A k tomu dodává, jak se občas stane, že přístroje donutí některého ze zaměstnanců atomky odejít domů třeba bez spodního prádla, protože právě to je podle dozimetrů radioaktivně znečištěno. Jak jsme ale zjistili, na litevské Ignalinské jaderné elektrárně, chodila by tak - naostro, tedy bez prádla, jak se prý říká - ráda ještě léta asi většina zaměstnanců. Jen kdyby Evropská unie netrvala na tom, že jim jejich elektrárnu nakonec zavře...