"A tak jako národ náš z dřímoty se probudil, zabřesklo se i v srdcích některých synů našeho Podskalí, kteří úsilovně pomýšleli na to, aby Vltava proměnila se v otce Vltavana, který by nemocné syny podskalské neopouštěl, zemřelé k poslednímu lůžku doprovázel a zmrzačené hojil, vetché oudy podporoval a od nouze pomáhal... a tak spolek Vltavan povstal a k jiným spolkům v naší milé vlasti se přidružil..."

To jsou úvodní slova z první Památné knihy spolku Vltavan z roku 1871.

Spolky, společnosti, ba i strany vznikají z různého popudu a podnětu a na různých místech. Někdy dokonce i v hospodách a restauracích, včetně těch zahradních, pod různými stromy. Podpůrný a svépomocný, dnes spíše kulturní a vlastivědný spolek Vltavan vznikl 11. června 1871 v hospodě U Hejduků v pražském Podskalí z iniciativy "ne-podskaláka" Václava Petra a asi 80 přítomných podskalských plavců a pobřežných.

Z prvních stanov vydaných v roce 1871 mj. vyplývalo, že:
"...nemocný za zprostředkování výbora, který se o stavu nemocného sám přesvědčiti musí, dostane týdně 2 zlaté po třináct neděl... starému a práce neschopnému členu, kterýž do pokladny úplných deset let platil, vyplatí se každý týden 1 zlatý a 10 krejcarů a zemřel-li člen, buďsi kdekoli, vyplatí se pozůstalým od pokladníka Vltavanu 15 zlatých k slušnému pochování zemřelého..."
Tahle vzájemná pospolitost a soudržnost, třebaže dnes už samo plavecké řemeslo zaniklo - s výjimkou plavců v posádkách dnešní pražské flotily -, byla cítit i na setkání plavců a Vltavanů a na oslavách 130. výročí založení spolku, které podskalský Vltavan letos v červnu uspořádal. Ta tam - alespoň na oněch několik hodin - byla dnešní tolik zdůrazňovaná individualita, vykládaná prostým "starej se každý sám o sebe.." s podtextem "do cizího ti nic není". Naopak tu převládla ryzí člověčina, hřejivý pocit, jistota, že ať se stane cokoliv, nejsi na světě sám a že ona magická bedna - televizor - ještě všude nenahradila osobní, lidský kontakt a vědomí sounáležitosti.

To ale nebylo všechno. Z vltavské náplavky - to je takové to snížené nábřeží, co je opravdu oplachováno Vltavou a odkud penzisti krmí kachny a labutě a kde sedávají rybáři a kdysi tu končila plavba, vykládalo se ze šífů i pramenů - vyšel za zvuků Kmochova pochodu jiný zástup. Ti vpředu měli na vltavanské košili červenobílý proužek, ale viditelně užší. A za nimi šla druhá skupina, zdálky jsem myslel, že v růžových košilích, ale kdepak, ten červenobílý proužek byl tak úzký, že výsledný dojem byl růžový. Ti první byli Davelští, ti druzí - s oním jemným proužkem - Štěchovští - pro přespolní Štěchovičtí. Taky se svou kapelou, stejně říznou. Stály vedle mne dvě věkem už jistě moudré ženy a maně jsem zaslechl: "Ančo, mně jde mráz po zádech! Kam se hrabe televize - to je krása, viď!"
Samozřejmě že jsem to ocenil: co vltavanská obec, to jiná šíře proužku. Jak promyšlené, ani domovenku mít nemusí a hned se pozná, kde je máma poprvé namočila do řeky. Pak mi to ale nedalo a pochválil jsem tento rozlišovací znak jednomu z vltavanských činitelů. "Ty proužky?" povídá, "co vás nemá! To je podle toho, co je zrovna k dostání. Jednou sou široký, podruhý uzounký. My si vybírat nemůžem, berem, co je na trhu, hlavně když to je červenobílej proužek!"

Stál jsem toho 16. června u výtoňské celnice a jedním okem pozoroval, jak ta naše krásná vlajka pomalu šplhá nahoru, a druhým sledoval soustředěný výraz činelisty. Občas jen tak poťukl, občas přiznal dobu, ale bylo vidět, že to všechno je jen příprava, že ten pravý okamžik teprve přijde. A přišel: když zaznělo závěrečné "a to je ta krásná země, země česká, domov můj", zeširoka rozpřáhl ruce až odkudsi zpodkolen a s posledními tóny opakovaného "země česká, domov.." se ty ruce s činely blížily k sobě, aby na to "můj" vystřelily v jediném, jednotónovém vše přehlušujícím sólu, a pak s rozeznělými činely vyletěly nahoru do vzduchu, nad hlavu, aby každý slyšel a aby každý viděl.... a na jeho tváři se rozlil nádherný, široký úsměv. Pokud si myslíte, že se tomu chlapíkovi směju a celý ten kratinký obřad zlehčuju, tak jste na omylu.