číslo 31/2001
vychází 23. července

Rozhlasová publicistika

TVÁŘ ZA MIKROFONEM

Vaše cesta k mikrofonu?
Když jsem coby čerstvá maturantka v roce 1989 otvírala přetěžké dveře impozantní budovy Československého rozhlasu v ulici Na schodech, říkala jsem si, proč to nezkusit. A protože tehdy měli místo pro redakčního eléva, dostala jsem šanci. Shánět informace pro zpravodajství, což, upřímně řečeno, nebylo pro mě to pravé. S obdivem jsem sledovala zkušené kolegy u mikrofonu při živém vysílání. Ale že bych jednou něco podobného dělala i já, ani pomyslet! A když jsem za rok odcházela do Prahy studovat žurnalistiku, už jsem bezpečně věděla, že se jednou chci vrátit právě sem.

Vaše rozhlasová "nej"?
Mám ráda lidi. Lidi a hlasy. Práce v regionálním studiu nabízí výjimečnou příležitost zkusit víc druhů rozhlasových činností. Chodit s mikrofonem do terénu, hrát si s krátkými publicistickými materiály, moderovat živé vysílání: tady všude jsou lidé. Dnes už vím, že leckdy nejméně nápadná osůbka má v sobě zajímavější jádro než profesionál, který byl poučen, jak jednat s veřejností a s novináři. A to mě asi baví nejvíc, dobývat to, co není vidět na první pohled, a prostřednictvím vysílání to nabízet i jiným. Je to vždycky i zkouška vlastních schopností, ale pocit, když se to povede, bych přála prožít každému.

Co vás drží nad vodou?
Když jsme u vody, pak opravdu plavu ráda a plavání je pro mě stoprocentní příležitost, jak si odpočinout. Plavu, hlídám správné dýchání a zapomínám na všechny pracovní problémy. Ale vážně! Možnost úniku je důležitá. Za těmi, co mám ráda - mám sedmiletého syna a pár přátel, co při mě stojí -, i mezi ty, od kterých se mohu lecčemu učit. Lhala bych, kdybych tvrdila, že nepotřebuji cítit, že můj život a práce mají smysl a přinášejí užitek i druhým. A za to nepřestávám být vděčná.