Slavíte narozeniny. Smí se říkat, kolik vám je?
Ano! Říkám to odjakživa. Když Vladimír Dvořák psal knížku Začínáme od Adama, tak byl u nás a chtěl, abych mu o sobě něco řekla. Já jsem začala: narodila jsem se v roce 1926 a on hned, že to takhle naplno nesmím říkat. Jenže já nikdy nelžu, tak i ten rok uvádím po pravdě. Je mi pětasedmdesát. Někdo by ten věk skrýval, ale já ne. Čtyřiapadesát let zpívám jazz, mám třiapadesátiletého syna, osmačtyřicetiletou dceru, čtyři vnuky a jsem šťastná. Já jsem totiž typický rak: sešla se u mě láska k rodině a trochu toho kumštu.

Zpíváte jazz čtyřiapadesát let. Baví vás to ještě po těch letech?
To nejde bez bavení! Jazz musíte žít. Kdybych zpívala pop nebo něco jiného, tak by mě to mohlo přestat bavit. Jenže jazz je známka věrnosti. To řekl Škvorecký a je to pravda: kdo zůstal u jazzu, je věrný. Nejde mu ani o peníze, ani o slávu.

Říká se, že jazz není jen hudební styl, ale i životní postoj. Co si pod tím neznalý člověk může představit?
To je těžké říkat někomu, kdo to nezná. Takový člověk by to musel párkrát zažít. Teď třeba byl takový večer v Divadle Ta Fantastika. Na závěr jsme měli společně s Václavem Klausem zazpívat písničku Docela všední obyčejný den. Klaus se to učil čtrnáct dní, ale nešlo to. To je blues. To je dvanáctkový rytmus. To se musí cítit - jazz se nedá do nikoho "nalejt".

Takže ve vás to bylo odjakživa?
Asi jsem pro to měla nějaké nadání. A učila jsem se od takových lidí, jako je třeba Ella Fitzgeraldová. Tu mám hodně naposlouchanou.

A ten životní postoj?
To je čistota duše, čestnost a věrnost. A vývoj. Jako v muzice - zazpíváte první chorus, druhý už si trochu obměníte a zazpíváte ho jinak. A muzikant, který jde po vás, si zase vymyslí něco zajímavého a vygraduje dalšího kumštýře. Takhle se to stupňuje celý večer a pro ty, kteří umějí jazz poslouchat, je to ohromný zážitek, jsou vtaženi do té hry. To se ale dá těžko vyprávět. Je potřeba v tom žít, chodit na koncerty, poslouchat desky a vnímat to.

Když se rozhlédnete po české jazzové scéně, kdo ten dar má?
Máme hodně skvělých muzikantů. Hned tři naši basisté jsou jedničkami v Americe: Mráz, Mirek Vitouš, Arnet. Můj syn jako pianista. A přitom vozit jazz do Ameriky je jako nosit dříví do lesa. O to větší ty úspěchy jsou. Třeba mého syna už berou jako Američana. Není to ale jenom dnešek. Už v roce 1964 jsem vyvezla Junior Trio, to byli Alan Vitouš, Mirek Vitouš a můj syn Honza Hammer, do jazzového klubu Blue Note v Západním Berlíně. Poprvé se tak za železnou oponu dostal někdo "jazzový" z Východu. Přitom to tenkrát byli ohromně mladí kluci, bylo jim šestnáct, sedmnáct, osmnáct let. Udělali jsme tam obrovský odvaz, publikum jsme úplně rozvařili. Byla tam televize, rozhlas a já jsem to musela všechno tlumočit, protože kluci neuměli jazyky.

Váš syn byl tenkrát před maturitou.
Ano. Byl před maturitou a už tenkrát napsal hudbu k filmu Šíleně smutná princezna. Nebylo mu ještě ani osmnáct! Pak se samozřejmě nesmělo nikde uvádět, že autorem hudby je Jan Hammer. To už byl v Americe.

U nás už to tenkrát nevypadalo dobře, syn se rozhodl zůstat, vy jste se ale s manželem vrátili.
Ano, vrátili. My nejsme pro emigraci stvoření a taky jsme věděli, že když každý uteče, tak co zbude tady? Lidé nás tu přece potřebovali! Mého muže milovali jako lékaře i muzikanta, já jsem zase potřebovala povzbudit zdejší jazzové kluby. Tenkrát jsem neměla pianistu, tak jsem hrála s Rudolfem Daškem, de facto se mnou začínali i Emil Viklický a Vojta Eckert a pak jsem našla Zdeňka Zdeňka.

Se kterým spolupracujete dodnes.
Ano, je to velký hráč, naprosto nevyzpytatelný a fantastický klavírista.

Jak váš manžel zvládal dvě profese - medicínu a hudbu?
Víte, to byl génius. I já toho dost stačím, ale proti němu to je nic. Tenkrát u nás končily veškeré jam-sessiony, hrálo se, zpívalo, k tomu nějaké to kafe a polívka. A on se pak osprchoval a jel do Krče do nemocnice. Byly dny, kdy uváděl odpolední koncert v Lucerně, pak tlumočil večerní koncert v Lucerně, pak šel sám hrát, pak se u nás jamovalo a pak šel do práce do nemocnice. Proto se asi tak vnitřně spálil. On se rozdal lidem v muzice i medicíně. Byl to opravdu kouzelný člověk.

Do telefonu se dodnes představujete jako Hammerová, přitom celou dobu vystupujete pod jménem Průchová.
Já jsem si nechala své dívčí jméno, protože jsem nechtěla získávat popularitu na známé jméno. Můj muž totiž už tenkrát boural svými vystoupeními Lucernu. Takže kdybych se stala Hammerovou, to by mohl být lehký úspěch. Proto jsem vždy vystupovala jako Průchová a vedle mě Jan Hammer. Ale do telefonu se opravdu představuji jako Hammerová.

Váš syn udělal díru do světa, co vaše dcera?
To je smutná záležitost. Tvrdě doplatila na režim. Třikrát dělala a udělala zkoušky na konzervatoř a třikrát ji nevzali. Ona vždycky skvěle zpívala a improvizovala, jenže měla smůlu na rodinu. Nervově se zhroutila a dodnes s tím stůně. Párkrát s námi hostovala a dokázala, že opravdu umí - a přitom má úžasnou barvu hlasu. Má dva kluky, jenže ji opustil muž. Ona je opravdu citový a citlivý člověk, mohla toho hodně dokázat. Já se dnes starám o ni i o ty kluky. I když ti kluci už se musí postavit na vlastní nohy. Nemám jednoduchý život.

Máte dnes chuť přijít za dotyčnými odpovědnými osobami a nějak se pomstít nebo alespoň jim natvrdo říct do obličeje, co si myslíte?
Kdepak, já jsem křesťan! Už za totality jsme nezakrytě chodili do kostela a chodíme stále. Ty záležitosti beru jako svůj úděl a osud. Nemůže přede mnou být všechno zametené. Na druhé straně to, co jsem všechno prožila, vkládám do svých písní, prožívám to v hudbě - a tak to předávám lidem dál.

Čistý jazz se tenkrát nesměl.
Ne. Za bolševika byl jazz jako americký vynález nepřípustný. Jediné, co občas mohlo zaznít, byl nějaký ten černošský spirituál. Já jsem nebyla na šansony ani na pop, tak co se mnou - prostě mě nevysílali, netočila jsem. Sem tam jsme někde hostovali. Svou první desku jsem natočila po čtyřiceti letech!

Jmenovala jste Jaromíra Hořce jako spoluautora projektu Hledáme písničku pro všední den. Víte o sobě dnes?
Jaromír Hořec mi napsal řadu skvělých textů. Otextoval například všechny moje písničky, ke kterým napsal hudbu můj manžel. V písničce Docela všední obyčejný den se zpívá o tom, jak skladatel píše muziku, neuvědomuje si přitom své všední dny a zapomíná na to, jak ho má jeho milá ráda. Můj syn šel osobně Hořcovi domů poděkovat za tenhle krásný a pravdivý verš. Honza na tom byl tenkrát jako v té písničce: psal a natáčel muziku a jeho žena doma vařila a prala. Ale ještě k Hořcovi: on si taky dost vytrpěl, dokonce byl zavřený. Dnes o sobě samozřejmě víme, ale naše styky jsou už řidší. To víte, oba stárneme a už to není tak jednoduché.

Jste označována za první dámu českého jazzu. Vedle vás září ještě jedno jméno dnes už bohužel zesnulé zpěvačky: Eva Olmerová. Jaký byl váš vztah?
Velmi dobrý. Eva byla mimořádný zjev, ona měla to, čemu se říká feeling, to správné jazzové cítění. Frázování. Muzikant nejenom že ovládá nástroj, ještě do toho dá akcent a důraz, něco, co se nedá naučit. To všechno uměla Eva Olmerová. S Evou jsme si výborně rozuměly a zažily spoustu legrace. Vzájemně jsme si i pomáhaly, třeba jednou před televizním natáčením potřebovala Eva nějaký text, tak jsem jí ho do telefonu diktovala. Evě teď vyšla skvělá deska, mimochodem vůbec první Evino "elpíčko" z roku 1968. Já jsem tu desku křtila a přitom doufala, že to Eva všechno vidí a slyší. Je jí hrozná škoda, ale dost si toho zavinila sama svým způsobem života. Každý máme svůj osud.

Kde jste dnes nejčastěji k vidění a slyšení?
V klubech Agharta, Reduta, U staré paní a Ungelt. Tam můžu lidem dělat radost a dělám ji samozřejmě i sobě. Jak jsem o tom mluvila, mám dost trápení, ale jazzová muzika mě vždycky povznese. Zazpívám si chorus a je mi dobře.

Který z těch zmíněných klubů máte nejraději?
Aghartu. Tam mi vydali desku. Je to živý záznam koncertu s publikem. Žádné mixování, vylepšování, ale natvrdo bez příkras. Hrají tam se mnou výborní kluci - Zdeněk Zdeněk, Vítek Fiala, saxofonista Miloš Bílek. Když se tihle tři rozehrají, úplně to burácí. Přitom publikum je úplně ticho, což nebývá pro jazzové kluby typické. Je to opravdu kumšt takhle publikum zaujmout a podchytit. Tihle kluci to dokáží a já se s nimi snažím o totéž.

TOMÁŠ PILÁT