Do rozhlasu jste přinesl trochu jiný styl moderování, než na jaký byli posluchači zvyklí. Jaké byly ohlasy?
Moderátor vlastně v těchto pořadech propojuje jednotlivé příspěvky od svých kolegů. Já jsem je odmítl suše uvádět, ale vyprávěl jsem třeba, co jsem ten den zažil, četl jsem posluchačské dopisy atd.. Najednou se to posluchačů začalo týkat, protože měli podobné problémy. Tenhle styl moderování se - snad - lidem líbí víc a zvykli si na něj i šéfové a kolegové, kteří měli zpočátku pocit, že je příliš komerční. Dokonce mě začali i napodobovat.

Vaše vysílání má ale i další zvláštnosti. Jednou z nich je "okénko Nataši Gollové", o níž se často zmiňujete. Jak tahle rubrika vznikla?
Jednou jsem se v rozhlase přiznal, že je mou velkou láskou, bohužel platonickou. Tři čtvrtě roku jsem hledal její hrob. Přišlo neskutečné množství dopisů, v nichž na ni posluchači vzpomínali, psali, kde se s ní setkali - ať už to bylo v pekařství na Václaváku, nebo v koncentračním táboře v Terezíně. Začal jsem z těch dopisů číst, a tak vzniklo Okénko Nataši Gollové, které už mělo přes šedesát dílů a pořád je o čem psát. Ozvalo se i několik vydavatelů, že by bylo dobré vydat knížku, neboť Nataša Gollová bude mít v příštím roce devadesáté výročí narození. Měla by vyjít na podzim a budou tam vzpomínky jejích hereckých kolegů, rodinných příslušníků, ale - což jsem jinde neviděl - i svědectví posluchačů Prahy, s nimiž se třeba náhodně setkala.

Proč obdivujete právě Natašu Gollovou?
Já nevím. Je to asi hodně subjektivní, ale myslím, že z hereček třicátých a čtyřicátých let - velice krásných a svůdných dam - ona jediná byla opravdu herečkou, dokonce velice moderní. Navíc se toho o ní málo ví, právě proto tolik zajímá i posluchače. Prvorepublikové herečky byly opravdu hvězdy, jaké už dneska neexistují, a měly také hvězdné manýry. Velice dbaly na svůj zevnějšek a na to, jak budou ve filmu vypadat. Říká se, že Adina Mandlová byla nejsvůdnější, Lída Baarová nejkrásnější a Nataša Gollová nejinteligentnější. Já osobně si tedy myslím, že nejsvůdnější, nejkrásnější a nejinteligentnější byla Nataša Gollová.

Máte podobný idol i z pozdější doby?
Mám dvě platonické lásky. Když jsem hledal hrob Nataši Gollové, spolužáci si ze mě dělali legraci a říkali mi "Funebrák". Bylo to totiž v zimě, já jsem nosil dlouhý černý plášť a chodil jsem po pražských hřbitovech. Ale podobný idol mám už od dětství a dodnes je to jediná ženská, kterou když potkám, tak se rozklepu. Je to zpěvačka a jako dítěti se mi strašně líbilo, jak řve. Později jsem začal obdivovat i další její kvality. Podle mého názoru je to i dneska jedna z našich největších zpěvaček. V mém pokoji doma v Chodově není místo, kde by nebyla její fotografie. Mám kompletní diskografii, texty všech jejích písní umím zpaměti. Když jsem se s ní prvně setkal, opravdu jsem se klepal tak, že mě uklidňovala, abych nedostal infarkt. Od té doby jsme se viděli mnohokrát, byla i mým "hostem do domu", ale pořád k ní mám velkou úctu. Je to Petra Janů.

Kromě toho, že se zabýváte svou prací a svými idoly, věnujete čas i něčemu jinému?
Jednou týdně si dám jako doping film pro pamětníky - televize jich teď naštěstí vysílají dost. Taky si rád zajdu s přáteli do hospody na panáka. Abych nepůsobil jako hodný chlapec, kterého by babičky chtěly adoptovat, tak se rád i opiji. (I když všeho s mírou!) Ale aspoň jednou měsíčně by si člověk měl pročistit mozek alkoholem.

Tak teď už vás babičky chtít nebudou... Ale ono to možná tak trochu patří i k hereckému povolání. Jak jste se k herectví dostal - náhodou, nebo jste hercem chtěl být?
Herectví jsem nikdy nechtěl dělat. Po gymnáziu jsem se rozhodoval, co dál. Podal jsem si přihlášku na pedagogickou školu a měl ze mě být středoškolský učitel s aprobací čeština-dějepis, což mě velice bavilo. Jenže jsem se chtěl naučit moderování a žádná vysoká škola moderátorská není. Uvažoval jsem tedy o DAMU - výchovné dramatice, ale pak jsem se dozvěděl, že existuje soukromá Vyšší odborná škola herecká a moderátorská, kde samozřejmě ruku v ruce s moderováním přišlo i herectví. Měl jsem štěstí na herecké kantory - "vyfasoval jsem Veroniku Žilkovou a Oldřicha Víznera. Ti mě k herectví dovedli takovým způsobem, že mě to začalo bavit. I když mám pocit, že jsem lepší moderátor než herec, zahrál jsem si v divadle v Karlových Varech, v Praze a v Příbrami - tam jsem hrál hlavní roli v muzikálu Chytit kometu. Teď na přelomu června a července budu točit s Hynkem Bočanem celovečerní film. S ním už jsem točil seriál Zdivočelá země, dostal jsem epizodní, zato ale velice dojemnou roličku. Úplně mě rozstříleli. Byla strašná zima a táhli mě polonahého a prostříleného po štěrku. Členky štábu prý nade mnou plakaly. Letos jsem ale bohužel několik nabídek z divadla musel odříct, protože nemám čas zkoušet. Je mi to líto, divadlo mi chybí...

Toho "funebráka" se už asi nezbavíte. Jak jste vůbec našel ten zmíněný hrob Nataši Gollové?
Původně jsem opravdu sedm měsíců procházel hřbitovy, pak jsem v zoufalství vzal telefonní seznam a začal obvolávat Hodáče. Ona se původně jmenovala Nataša Hodáčová, Gollová byl její pseudonym po dědečkovi. Takto jsem objevil její švagrovou a ta mi řekla, kde hrob najdu - nachází se na Vyšehradském hřbitově. Oznámil jsem to posluchačům a rozeslal na jejich žádost asi sto padesát vlastnoručně nakreslených mapek, jak se k němu dostat (tehdy tam ještě nebyla napsaná). Loni 29. října ve výročí jejího úmrtí jsem v rozhlase řekl, že na ty, kteří tam ještě nebyli a chtěli by se tam podívat, počkám a dovedu je tam. Čekal jsem tak patnáct dvacet lidí. Přišlo jich skoro pět set. Bylo to velice hezké setkání, přišla i švagrová Nataši Gollové, paní Kateřina Hodáčová. Se všemi jsme si slíbili, že se tam příští rok v říjnu opět sejdeme. Od té doby mi od posluchačů chodí dopisy, že se těší, až se zase sejdeme na hřbitově.

Dosud jsme hovořili o práci v rozhlase. Vnímáte rozdíl mezi prací v rozhlase a v televizi?
Když v televizi něco zapomenete nebo řeknete špatně, tak se hezky usmějete a lidi vám všechno odpustí. V rozhlase ten úsměv není vidět. Tam musí být všechno znát v hlase. O to je to těžší. Navíc je rozhlas mnohem intimnější a z hlasu se dá vyčíst spousta věcí, když se člověk soustředí jen na mluvené slovo. Když se v televizi blbec hezky oblékne, lidé vidí krásného člověka. Za rozhlasovým mikrofonem můžete sedět v saku nebo v trenýrkách, posluchači je to jedno. Všechno odhalí.

Podle vašich slov soudím, že rozhlas pro vás znamená především setkání s lidmi. Je pro vás důležitější setkávání s hosty, které si zvete za mikrofon, nebo setkávání s posluchači u rozhlasových přijímačů?
To i to. Do Hosta do domu si zvu lidi, s nimiž se znám a mám si s nimi o čem povídat - Veroniku Žilkovou, Petru Janů, Evu Jurinovou, ale i ty, které obdivuji a chtěl bych se s nimi setkat a poznat je. Proto jsem si pozval třeba Svatopluka Beneše, Ondřeje Havelku, pana režiséra Krejčíka. Na druhou stranu mě ale láká i to, na rozdíl od televize, kterou lidé sledují obvykle v obýváku, v kuchyni nebo v ložnici, že rozhlas mohou poslouchat kdekoli - v autě, na zahradě, když okopávají ředkvičky, u rybníka a proč ne třeba i na záchodě. Z jednoho místa promlouváte ke spoustě lidí, z nichž každý dělá něco jiného - jeden zadělává těsto, jiný tapetuje koupelnu.

Jak se na vysílání připravujete? Vyhledáváte si o svých hostech informace, nebo prostě přijdete do studia a chcete si popovídat?
Půl na půl. Samozřejmě musím o hostech něco vědět, ale nemám moc rád, když je moderátor příliš připravený, nepíšu si otázky předem - hovor se kdykoli může stočit úplně jinam. Většinou ani oni nemají moc rádi, když je rozhovor předem "nalajnovaný". Pak jsou otázky každý pes jiná ves. Když jdu s někým na kafe, taky si nepíšu scénář, o čem si s ním budu povídat. S hosty si povídám právě tak, jako s kýmkoli u kafe. Nesnažím se z nich dostat nějaké intimnosti ani se neptám na to, na co se ptá každý. Když si přečtete deset rozhovorů s jedním člověkem, zjistíte, že jsou všechny stejné. Mě opravdu nezajímá, co Helenka Vondráčková peče v neděli, to už všude bylo. A koho to zajímá, může si číst bulvární plátky. Mě na hostech zajímají jiné věci.

Chcete být originální? Nebo vás některé věci zkrátka nezajímají?
Zajímají mě lidské osudy. Někdy jsou strašně zvláštní. Nedávno jsem si jako hosta pozval do rozhlasu Veroniku Žilkovou. Svěřila se mi, že ji už rozhovory nebaví, všude se jí ptají na Českého lva a Tele tele. Hodinu jsme si v rozhlase povídali a ona mi řekla, že jí bylo příjemně jako u psychologa. Myslím, že zmínit se i o stinných stránkách hereckého povolání a o spoustě odříkání je lepší, než ji představit jako krásnou, úspěšnou herečku. Samozřejmě, originalita je jediná cesta, jak prorazit, ale nedělám to cíleně, myslím si, že není třeba pokládat fundované otázky, protože většina posluchačů tolik poučená není. Eva Jurinová mi vtloukala do hlavy velkou pravdu, že moderátor by měl být jen trochu víc poučený divák a také něco jako divákova prodloužená ústa. Jeho doma u televize či rádia taky napadají různé otázky. Mě by měly napadnout taky, abych se za všechny posluchače zeptal. Já tu možnost mám.

Pociťujete jako osoba, která se pohybuje na veřejnosti a v médiích, také některé ty stinné stránky popularity, o nichž padla zmínka?
To, že přicházíte o soukromí a svěřujete se s některými věcmi, může být trochu nepříjemné, na druhou stranu ale herec, zpěvák i moderátor ke svému povolání publicitu potřebuje. Mezi novináři a umělci funguje symbióza - novinář potřebuje mít o čem psát, umělec se potřebuje objevovat v médiích, protože tím se po něm zvýší poptávka, lidé se o něm dozvědí.

Je pro vás vaše práce důležitější než soukromí a vlastní klid?
Práce je hodně důležitá, ale ještě důležitější je rodinné zázemí. Zázemí mám velmi dobré a zatím moji bližní mou práci tolerují, ale pokud by mi naznačili, že už se to se mnou nedá vydržet, začal bych práci omezovat. Nehodlám si kvůli ní zlikvidovat soukromý život. Moje rodina má ale nade mnou ideální kontrolu. Denně totiž živě vysílám v rozhlase nebo v televizi, takže pokud do studia přijdu, vědí, že ještě žiju. Navíc před nimi nic neutajím, protože na sebe jednak všechno prozradím a jednak vidí, že jsem nemocný nebo že jsem celou noc nespal. Možná budím dojem, že nemám problémy a že jsem stále veselý. To ale odnášejí mí bližní. Doma úsměv opadne a řeším to, co mě trápí. Naštěstí mám za kým jít. To je pro mě to nejdůležitější.

Když jste přišel z domova do Prahy, jak na vás ta změna působila?
Strašně. Prořval jsem spoustu nocí. Byl jsem chlapec z malého města, do té doby jsem v Praze byl asi pětkrát na školním výletě. Bydlel jsem tu na internátě, kde nás bylo na pokoji jedenáct, přišel jsem do nové školy. Po Praze jsem chodil s mapou jak italský turista, neuměl jsem přejít ani Václavák. Každý týden jsem jezdil domů, protože tam má člověk zázemí a je v bezpečí, když přijde nějaký problém. Dneska už bych ale z Prahy nešel, nedovedu si představit, že bych žil a pracoval někde jinde. Václavák už přejdu bez mapy. Pokud mám depresi, léčím si ji mezi lidmi, takže jdu třeba do Kotvy, na Václavák nebo jedu do hypermarketu. Pak ale zase musím do klidu, miluju třeba Ledeburskou zahradu, protože tam nikdo nechodí. Je tam totiž zakázaný vstup. Taky rád chodím na plovárnu Žluté lázně ležet na trávě u Vltavy, tam taky skoro nikoho nepotkám a chodím tam relaxovat. Ale jistě, že energie se dá čerpat i mezi lidmi, skoro dva roky jsem například ve svém bytě pořádal "večery s alkoholem a zeleninou".

Fernet a mrkev?
Mimo jiné. Celý den jsem krouhal mrkev, ředkvičky, okurky, celer a opravdu tam nic jiného nebylo. Navíc každý večírek měl jedno téma, podle toho, která slavná osobnost měla ten den narozeniny. Třeba na Večírek s Audrey Hepburnovou všichni přišli oblečeni ve stylu My Fair Lady, na Večírek Glenna Millera jsme zase byli ve stylu čtyřicátých let. Měli jsme dokonce i Vítězný únor... Už dlouho ale večírek nebyl, protože všichni vždycky brzy ráno odešli a já jsem stál v polozdemolovaném bytě plném ředkviček a skleniček. Tak jsem si řekl dost. Teď se nechávám zvát já.

MIRKA ŠTÍPKOVÁ