Nestává se tak často, aby byla důležitá světová konference o budoucnosti světa uspořádána v místě, které bylo vybráno omylem. Nebo vlastně nedorozuměním v důsledku špatného telegramu či jiné diplomatické pošty. Po první světové válce se to však v případě Janova stalo, i když to někteří (zejména britští historikové) neradi slyší. Ale asi to tak bylo. Britský ministerský předseda Lloyd George se obrátil na svého francouzského kolegu Raymonda Poincarého s návrhem zorganizovat mezinárodní jednání velmocí "v klidném prostředí - třeba v Janově".
Háček byl v tom (jak se vyjasnilo později, kdy už bylo nepraktické přípravy na setkání měnit), že myslel Ženevu (Geneve), ale v rukou psaném návrhu depeše, kterou pak dal svému tajemníkovi, napsal Janov (anglicky Genoa, francouzsky Genes, italsky Genova). Taky se říká, že to napsal dobře, ale tajemník to špatně přečetl.
Tak se v roce 1922 sešla v Janově významná světová konference vítězných velmocí, která si kladla za cíl vyjasnit si definitivní hranice v Evropě i jinde, co udělat se stále těkavou stabilitou kontinentu, a nakonec jaké mají být vztahy západu s revolučním Ruskem (a vznikajícím SSSR). Kromě jiného vrhaly na janovská jednání dlouhý stín ruské dluhy (tehdy samozřejmě šlo ještě o dluhy carského režimu) - a jak je zřejmé, ani na janovské schůzce Velké Osmičky (G-8) v červenci 2001 se bolestivá rokování ruským dluhům nevyhnou.

Podstatně se změní hlavně dobový kolorit - a šéfům vlád nebudou hrát jako tehdy při slavnostní recepci cikánské housle a kytary rodu Piangerinů "Sorrento" a "Oči černé". Mezi dvěma setkáními v Janově (1922?2001) leží velký, prakticky osmdesátiletý vývojový oblouk. Pod ním je pohřben největší sociální experiment dějin lidstva - nepodařený pokus o komunismus a nacismus, snaha diktátorsky nařídit celým národům a kontinentům, co je to štěstí. Stálo to desítky milionů životů zmařených a další desítky miliony životů ještě nenarozených.
Za dobré se dá považovat jen to, že se tyranie projevily jako dlouhodobě neživotné, s tragickým koncem pro diktátory samé, pro některé fyzickým rozdrcením, pro jiné (ty šťastnější) jen posmrtnou hanbou a věčným prokletím. Základní problém vývoje a zároveň i nesmrtelnou hádanku přesunulo dvacáté století do století jedenadvacátého: nakolik se dá spolehlivě předvídat budoucnost společnosti a tedy následně na základě promyšlených záměrů pak také i plánovitě vyvíjet? Jak vytvářet spokojené lidské společenství - národní a nadnárodní? Letošní janovská červencová konference nemá menší ambice než aspoň částečně tyto otázky zodpovědět. Je v tom boj koncepcí budoucnosti a zároveň do značné míry látání děr minulosti. Většina pánů prezidentů a šéfů vlád si sice bude v Janově, jak už je mezi světovou politickou elitou běžné, říkat křestními jmény, tedy prakticky tykat, ale kdyby už byl vynalezen jakýsi přístrojový protipól detektoru lži, cosi jako "důvěrometr" - nevím, zda by byl s nadšením vítán na konferenci, nyní pořádané na břehu perly Ligurského moře.

Není náhodou, že normální smrtelníci málo vnímají konkrétní výsledky takových konferencí, jako jsou vrcholné schůzky "Velké osmičky". Je to jako vnímat význam jednotlivých tahů na turnajích velmi dlouhých šachových simultánek. Janovskému setkání předcházela vůbec první cesta amerického prezidenta Bushe do Evropy. Trvalo mu půl roku, než se odhodlal k nutné návštěvě starého kontinentu. A většina Evropanů se nemůže zbavit dojmu, že se na ně George W. Bush dívá jako na staré, nudné a i dost chudé příbuzné, jejichž problémy sice uznává, ale z amerického hlediska až jako druhořadé (ne-li ještě nižší třídy), a hodně se přitom musí nutit do vstřícnosti. Také je z hloubi duše přesvědčen, že budoucnost si vynutí větší americký zájem o prosazení se v Asii, Pacifiku, na samotné západní polokouli a v Africe. Evropu vnímá ekonomicky víc jako ambiciózního konkurenta než partnera.

Jiné je to ovšem z hlediska bezpečnostního, kde stále zůstává strážcem stability NATO. Ale nejeden americký strategický teoretik, mající blízko k uchu prezidenta Bushe, považuje roky prvního desetiletí 21. století za možné rozpočítadlo pro osamostatňování se vlastních evropských ozbrojených sil. Budou tedy transatlantické bezpečnostní vazby slábnout? George Bush v polovině června (když mluvil na půdě varšavské univerzity) při svém nejúspěšnějším projevu za své první cesty po Evropě udělal dobře, když akcentoval životně důležitý význam úzkých vztahů USA a Evropy. Kdykoliv byly tyto vztahy oslabené, končilo to světovou tragédií. V tom je vskutku poučení, které se vine celým dvacátým stoletím. Problém je synchronizovat základní parametry společenského vývoje. Strategicky, technologicky, ekonomicky - a suma sumárum politicky. Nové americké plány raketové obrany jsou toho nejočividnějším důkazem. Totiž že USA jsou strategicky, technologicky a ekonomicky už někde úplně jinde než ostatní svět, včetně té nejvyspělejší části Evropy. A USA nechtějí (a z vnitropolitických důvodů ani nemohou) čekat, až se jim svět aspoň částečně vyrovná. V tom je, řečeno s Goethem, jádro pudla základních diferencí.

Když byla v červnu v Šanghaji vytvořena ŠOS (Šanghajská organizace spolupráce), rozešlo se mínění světa na její význam do tří směrů: a) bude to protipól vlivů vůči USA; b) bude to účinnější partner než APEC (Organizace pro hospodářskou spolupráci zemí asijsko-pacifického regionu); c) bude hrát jen podstatnější úlohu proti islámskému fanatismu a extremismu od Kavkazu, přes Střední (postsovětskou) Asii až po Čínu. Zdá se, že nejblíž pravdě bude třetí názor. Jak se na to bude dívat Washington, poznáme z toho, kdy se budou USA zajímat aspoň o místo pozorovatele při ŠOS. A to může být brzy. Americká snaha společného postupu proti islámskému extremismu by nebyla nová. A zajisté nikdo ve Washingtonu nebere na lehkou váhu prohlášení šejcha Usama bin Mohammeda bin Alad bin Ladena, že pro něj a jeho věrné není problémem vyhodit do povětří celý italský Janov i se všemi, kteří se tam "sjedou k debatám o porobení světa a o tom, jak si ďáblové z Ruska, Ameriky, Evropy i Japonska budou dělit celou zeměkouli". Bin Ladenovy výhrůžky proti janovské konferenci zatím mají za následek, že si Berlusconiho bezpečnostní síly lépe "nabrousily obušky" a italští snajpeři cvičí denně o dvě hodiny déle.

Až bude po summitu G-8, budou zas jen analytici zkoumat, proč se neodpustily dluhy těm nejchudším a jak se má dál jemně pootáčet kormidlo světové ekonomiky, aby se planeta více vyhýbala všemožně hrozícím bouřím a plavba do zítřka směřovala do klidnějších vod.