Jak jste ocenění vnímal, necítil jste tu "vedlejším roli" trochu úkorně?
Vůbec ne, naopak. V tom filmu vlastně není velkých nebo hlavních rolí, skoro všechny jsou důležité. Platí to i pro postavu, kterou hraju, i když co do rozsahu určitě není největší. Český lev je pro mne velmi významné ocenění, protože ji uděluje odborná porota. Není to takzvaná anketní cena, jaké se v poslední době hodně rozmohly. Myslím, že anketní ceny herce chtěnechtě tak trochu vulgarizují na úroveň reklamního předmětu - čím víc je ten prací prostředek k vidění na obrazovce , tím spíš ho koupíte. Leckterý divák to tak má v podvědomí. O to víc si vážím Českého lva.

Když už jsme u popularity: Úřad, do jehož čela jste byl postaven, přišel možná před lety jako na zavolanou, neboť při vašem hereckém formátu a velké nabídce rolí byste se asi těžko ubránil tomu, že by vás bylo všude plno - na obrazovce i ve filmu. Současné pracovní vytížení přece jen nedovoluje, abyste se divákům "okoukal".
Že jsem míň vidět, to není jen kvůli festivalové funkci, ale i tím, že si role pečlivě vybírám. Marná sláva, peníze vás činí svobodnými. Pokud jste závislý pouze na herectví - což je v tomto státě jeden z nejdražších koníčků - nemáte většinou na výběr. Vždycky mě fascinují doktoři a učitelé, že stávkují. Herci, kteří mají osmi- a devítitisícové platy, svou ekonomickou situaci řeší spíš tak, že dělají věci, které by možná nemuseli či neměli dělat.

Festivalový úřad vám tedy pomohl k ekonomické nezávislosti?
Mimo jiné. Navíc mě baví. Po pravdě však musím říct, že asi čtyřiceti procenty jsem úředník a z šedesáti procent pořád zůstávám hercem. A v té herecké profesi jsem svobodný. Jsem sám sobě ředitelem, sám si vybírám, s kým a co chci dělat. Tím pádem mám štěstí na role, jako je Salieri v Amadeovi na Palmovce, Petronius na Vinohadech, který se hraje čtvrtou sezonu, nebo Jiří ve Virginii Woolfové - tomuhle představení je už dokonce osm let.

Filmový festival pod vaším vedením běží také už osmý rok. Poté, co prožíval určité rozpaky prvních porevolučních let, přišel váš tým a zřejmě se strefil do černého. Čím to, že tak dobře funguje?
Pokud to tak zvenčí vypadá, je dobře. Ovšemže máme problémy, ale stihneme si je vyřešit "doma". To dobré, co se zatím daří, je na prvním místě zásluha doktorky Evy Zaoralové, umělecké ředitelky festivalu. Především ona může za to, že festival má takovou úroveň, jakou má, a že na něj jezdí významní a zajímaví lidé. V poslední době se nám také o něco lépe daří získávat finance, což je velice důlěžité. Zvláště chceme-li, aby byl festival každý rok aspoň o patro, ne-li o dvě zajímavější než v roce předcházejícím.

Nebývá zcela obvyklé, že pracovní tým drží pospolu taková léta, u toho vašeho se to však děje.
Ano, dřív bylo běžné, že když jedna parta zkusila udělat festival, který se moc nepovedl, svěřil se jiné partě. Jenže ono to chce spíš kontinuitu, aby lidé, poučení předešlými chybami, je mohli napravovat nebo se jich vyvarovat. Mám pocit, že v našem případě se vyplatilo vsadit na stabilitu a na to, že tým je složen převážně z mladých lidí. Už čtrnáct dní před festivalem stěhujeme kanceláře i s počítači do Karlových Varů a dokončujeme přípravy přímo na místě, což se ukázalo jako štastné řešení. Všichni - nechci říct, že do všeho mluví, ale určitě se o všem radí.

Ve vaší pracovní skupině jsou nejen stabilní, ale také významné tvůrčí osobnosti...
A osvědčily se. Třeba bratři Cabanovi. Konkrétně Šimon zná nazpaměť Thermal, takže si neumím představit jiného architekta, který by dokázal festivalové centrum pojednat tak komplexně. Nebo například díky výtvarníkovi Aleši Najbrtovi dostává festival svébytnou výtvarnou linku, což hodně lidí ve světě oceňuje. Každý rok máme novou festivalovou znělku, a vždycky ji dělá některá významná filmová osobnost: Jarda Brabec, Jan Svěrák, Saša Gedeon, Honza Hřebejk, Michal Caban, letos Ivan Zachariáš. Je to možná trochu přepych, ale stojí za to. Naše znělky si dokonce chtějí půjčovat v zahraničí a uvést v bloku jako samostatný program.

Jedním z rozdílů proti minulým letům je i obrovský divácký zájem o festival, větší než kdykoli dřív. Co tolik láká diváky do Varů?
Mám pocit, že ten zájem je i důsledkem momentální situace v distribuci. Zatímco dříve tu byla kvalitní distribuční dramaturgie - diváci viděli dobré maďarské, ruské, polské filmy, a také nejlepší snímky britské, francouzské, italské či americké - dnes se odehrává dramaturgie na malém pětníku - na amerických filmech, mnohdy velice nekvalitních. Kin náročného diváka je přitom málo. Právě od karlovarského festivalu se tedy očekává, že tu budou k vidění dobré filmy. Pro zájemce o kinematografii, a těch je chválabohu pořád hodně zvláště mezi mladými lidmi, je moc důležité, aby si skrze tyto filmy mohli konfrontovat náš svět s jinými světy. To je myslím jeden z důvodů, proč na festival přijíždí tolik mládeže. V různých festivalových sekcích, které vznikly a fungují hlavně díky Evě Zaoralové a manželům Uhríkovým, si divák opravdu vybere: Kromě soutěže tu má například sekci nezávislého filmu, sekce Na východ od Západu, Jiný pohled nebo Horizonty, dokumenty a další zajímavou filmovou nabídku.

Tohle všechno je úspěch. Festival však má jistě i problémy; které jsou teď nejzávažnější?
Nejspíš je to otázka budoucí podoby festivalu: Co s Karlovými Vary jako s festivalovým městem? Jak zlepšit jeho technické zázemí? Dnes už chápu, že není možné chtít od města, aby postavilo multiplex na vysoké technické úrovni, který by se pak během roku nevyužil. Do takové nevratné investice nikdo nepůjde. Jenže něco by se podniknout mělo. Zatím jsme totiž nuceni dělat festival tak trochu jako happening. Každý rok je trošku dobrodružství, zda a jak umístíme do stále nedostatečnějších kapacit nové tisíce zájemců. Dnes to ještě může působit zajímavě a příjemně, ale za pár let někdo řekne - dost bylo happeningů, pojďme to konečně dělat na úrovni nejmodernějších technických parametrů. S tím bude muset počítat především město.

Kapacity nestačí, stačí aspoň peníze?
Říkal jsem, že je to v poslední době lepší, ale stále nikoli ideální. Málo se ví, že na pokrytí nákladů jiných filmových festivalů v Evropě participují zpravidla z šedesáti procent veřejné peníze, z dvaceti finance z regionu - tedy vlastně také veřejné prostředky -, a pouze asi pětinu rozpočtu tvoří sponzorské příspěvky. My to máme v obráceném gardu: osmdesát procent soukromých peněz a dvacet - a to už je úspěch, před časem to bylo i pouhých pět! - z veřejných peněz.

Ale určitý posun ze strany státu ve vnímání festivalu snad přece jen nastal, či ne?
Poslední dva roky konečně stát opravdu vnímá, že jde o velkou kulturní akci. Ale pořád je to složité. Ministerstvo kultury nemá festival automaticky ve své rozpočtové kapitole, což znamená, že musíme každý rok znovu žádat o peníze rozpočtový výbor parlamentu. Především díky němu může ministerstvo na festival přidat. Však už byl ten posun načase. Dovolte jedno srovnání: Vytunelované banky dělají ostudu celé republice, zatímco festival naopak dělá této zemi velice slušnou reklamu. Sanování krachujících bank stojí stamiliony - naproti tomu festival se pořídí za promile té částky. A přitom si státní příspěvek na toto promile vybojovával dlouho a těžko.

Přitom soudě podle ohlasů ze zahraničního tisku, prestiž festivalu ve světě vzrůstá.
Ano, a díky tomu se dnes mnohem lépe shánějí filmy do soutěže, protože Karlovy Vary mají dobrý zvuk. Například mnohé opravdu zajmavé filmy, oceněné později prestižními cenami, objevila vlastně karlovarská soutěž. Budiž ke cti našeho festivalu, že filmy, které jej v minulých letech vyhrály, se několikrát ocitly i v úzké nominaci na Oscara.

Jak jste spokojen s účastí českých filmů na festivalu?
Každý rok děláme přehlídku české flmové produkce za uplynulý rok, také letos bude kompletně zmapovaná, což je zajímavé zvláště pro zahraniční účastníky. Na desítku dní je tu soustředěn filmový svět a má možnost vidět naši nejnovější produkci. Ale pořád je pro nás trochu problém, a mrzí nás to, že těžko sháníme dobré české filmy do soutěže. Zejména naši mladí tvůrci mají zřejmě vyšší ambice, chtějí takzvaně do světa. Pravidelně, téměř každoročně se ovšem mýlí. A naopak, když Honza Svěrák dal do karlovarské soutěže svou Jízdu, vyhrála. Škoda že čeští tvůrci nejsou prozíravější, mohli bychom mít v soutěži víc domácích filmů. Jinde to tak je, například v Cannes bývají tři francouzské snímky, na benátském festivalu tři italské. Ale česká kinematografie hledá vavříny jinde - a často marně...

Máte osobní příjemné vzpomínky na setkání s některými zahraničními hosty festivalu?
Mnohá, možná většina z nich jsou spíš formální, na víc nezbývá čas. Proto bylo pro mě velice příjemné například setkání s Julií Ormond, která byla v naší porotě. Za dvanáct dní pak přece jen poznáte takového člověka líp než za jeden večer. Výborně jsme si rozuměli i s Alanem Aldou, Michaelem Douglasem. Čekal jsem, že přijede velká nafrněná hvězda - a přitom neznám profesionálnějšího, příjemnějšího člověka, než je Dougles. Ve většině případů nakonec zjistíte, že hvězdy jsou vesměs normální lidé, to jen jejich agenti z nich dělají prapodivné polobohy nebo domýšlivé hlupáky. A ještě jedno příjemné zjištění: čím víc umělec dovede, tím je normálnější.

Říkal jste, že na čtyřicet procent jste úředník a na šedesát herec, jak to zvládáte s časem?
Těch šedesát "hereckých" procent jsem mínil tak, že se cítím být především hercem. Festivalu dávám samozřejmě mnohem víc faktického času. Tak sedmdesát na třicet. Já jsem vlastně úředník, který ráno chodí do práce. Ale příprava festivalu má naštěstí určité periody. Třeba v listopadu si můžu dovolit ten přepych a dva měsíce zkoušet v divadle Amadea, protože vím, že v té době není tolik práce s festivalem. Taky ale vím, že nemůžu dva měsíce před Karlovými Vary točit film. Festival chce své. Je to s podivem: už dělám osmý ročník a mohl bych si myslet, jak to dovedu. Ale nedovedu. Nebo přesněji, fyzického času i energie to zabírá pořád stejně.

Šel byste do stálého divadelního angažmá?
Nejspíš ne. Možná je to taky věkem. Mám pocit, že v určitém období zrání musí herec patřit do nějaké stáje, kde se divadlo mnohdy dělá hlavně až po představení či po zkouškách - tak vzniká profil divadla i jeho vlastní osobnost. Od jistého věku už to však není nezbytné. A pokud jde o mne, dnes mě neoslovuje žádné divadlo natolik, abych řekl - s tímhle souborem navždy.

Ve vaší generaci je řada silných hereckých osobností, podobně se dá hovořit o generaci či dvě před vámi. Zdaleka ale nevidím tak výraznou skupinu mladých. Souhlasíte?
Možná, ale neviděl bych to tak černě. Myslím, že spousta věcí v umění přichází v periodách. Například šedesátá léta byla pravým zázrakem českého filmu. Pak dlouho nic a teprve v těchto letech přichází zaplaťpánbůh generace Zelenků, Ondříčků, Hřebejků, Svěráků či Michálků. Mám pocit, že to je tak ve všem. Navíc, když mluvíme o divadle - jeho kvalita, a tedy i úroveň herců, hodně záleží na objevné dramaturgii a režisérských osobnostech. Chybějí takoví, jako byli třeba Ota Ornest nebo Václav Lohniský. Představte si, že díky nim byla v šedesátých letech u nás uvedena třeba hra Kdo se bojí Virginie Woolfové - rok po světové premiéře na Broadwayi! Dnes to skoro vypadá, že všechna divadla hrají plus minus stejný repertoár, panuje úplná absence něčeho nového. Co je to za lidi, kteří to vybírají? Dobří dramaturgové a režiséři chybějí. Ale oni zase přijdou. V příští periodě. A herecký potenciál, na který jste se ptala? Ten určitě existuje, ale někdo s ním musí začít pracovat.

Věnujete se ještě politice, jak jste to dělal počátkem devadesátých let? A chodíte hrát s politiky tenis?
Ne, už to nedělám. Mrzí mě, že politika se odtrhla od lidí a žije si svým vlastním prapodivným životem. Dnes je v politice příliš mnoho nekvalitních lidí. A taky si myslím, že tahle země je silně přepolitizovaná. Každou neděli jsou v televizi tři politické diskusní pořady; lidé, kteří v nich vystupují, se nemění, jsou pořád stejní a plácají stále stejně do vody. Nemám z toho všeho dobrý pocit. Naštěstí si ale uvědomuju, že všechno je v nás lidech, v tom, že jsme netrpěliví. I já jsem netrpělivý. Jestliže čtyřicet let si lidé v tomto státě vytvářeli mimikry, jak přežít špatnou dobu nebo jak s ní vyjít, tak bude trvat zas nejméně čtyři desetiletí, než se staneme kloudnou společností. Deset nebo jedenáct let je na to pořád moc krátká doba.

AGÁTA PILÁTOVÁ