V životě jsem měl a stále mám poměrně velké možnosti: prorazil jsem na evropském trhu především jako filmový skladatel - dělal jsem hudbu přibližně k devíti stům filmům, z toho bylo asi pětačtyřicet celovečerních. Hrály v nich opravdu velké hvězdy: Claudia Cardinalová, Fabio Testi, Bud Spencer, Rachel Welchová. Ve světě se určitě neztrácím, ale přece jenom kořeny mám v této zemi. Snažím se čerpat z toho, co je tady nejsilnější, tedy z kultury, kterou jsme zdědili po našich předcích, i když naše bytí uprostřed Evropy nebylo vždy lehké. Těžko bych mohl žít v emigraci, a když, tak krátce jako host. Ostatně to občas činím - mám své místo na jihu Francie, nějaký čas jsem bydlel v Mnichově. Ale nikdy bych se nenechal vykořenit z této země.

Předal jste tyto pocity i svým dětem?
S těmi je to trochu jinak. Dcera je vdaná v Americe, tam si našla muže a každou chvíli čekají přírůstek do rodiny, syn studuje úspěšně na univerzitě v Los Angeles a obávám se, že i z něj bude spíše Američan než Čech.

Zůstaňme chvíli u filmů. Napsal jste množství hudeb k filmům, spolupracoval jste s řadou režisérů. Na které z nich vzpomínáte nejraději?
Rád vzpomínám na pana Schulhoffa (syna skladatele Ervína Schulhoffa), který měl na muziku velké nároky. Například do filmu Hodíme se k sobě, miláčku? mě donutil napsat minutovou toccatinu, takovou malou toccatu. Ona v tom filmu opravdu zní minutu, ale napsat ji, to pro mě byla práce na tři měsíce. Přitom všechnu ostatní hudbu k tomu filmu jsem měl hotovou za měsíc! Zkrátka Schulhoff mě dovedl k nové hudební dimenzi. Tu i díky němu v sobě objevuji vlastně doposud, protože spěji ke klasické hudbě, konkrétně k opeře. Doufám, že v sobě najdu sílu k tomu, abych jednou operu zkusil napsat.

Současná opera je pro vás intelektuální. Co třeba opery Leoše Janáčka a Bohuslava Martinů?
Představte si, že jsem měl postel, ve které spával i Leoš Janášek! Dům, kde teď bydlím, totiž postavila Gabriela Preissová z honoráře za libreto k Janáčkově opeře Její pastorkyňa. Janáčkovu hudbu mám velmi rád, ale ona má moravské kořeny a já jsem Jihočech. Já cítím hudbu trochu jinak. Martinů je úžasný skladatel a před jeho géniem se můžu jen klanět. Jenže ani Janáček, ani Martinů nejsou moje vzory. Já jsem romantik.

Proč jste odešel?
Víte, moje matka udělala drobnou chybu, později se ukázalo, že to ale žádná chyba nebyla, ona mi totiž koupila piano. Já jsem pak čtrnáct let chodil na soukromé hodiny. Z toho vybavení čerpám ještě dneska. Tenkrát jsem hrál klasickou hudbu, ke které čím dál tím víc tíhnu. Takže vlastně právě matka, která ze mě chtěla mít doktora, "zavinila", že se ze mě stal hudební skladatel.

Jste věřící?
Jsem věřící, v Boha věřím, ale nepředstavuji si ho jako nějakého vousatého strejdu. Nevím, jestli vypadá jako rabín nebo jako dalajlama. Věřím, že existují určité morální zásady, kterými se snažím řídit. Snažím se nekrást, neubližovat a neodhazuji odpadky, ani když mě nikdo nevidí. Mám rád disciplínu a věci, které fungují. Nemám rád excesy, ničení a násilí.

Občas jsou slyšet hlasy, že vaše hudba není v ničem nová, že nesledujete nové trendy.
Víte, já jsem romantik. Cítím, že jsem se měl narodit o nějakých dvě stě let dříve. Možná by se mi v té době žilo líp, možná hůř, ale rozhodně bych do ní zapadl lépe než do té dnešní, která ztrácí na slušnosti a korektnosti. Někdy mám pocit, že každý, koho potkávám například na ulici, se chová jako rambo.

Mluvil jste o zásadách. Stačí vám mít je v sobě, nebo třeba chodíte do kostela?
Ne, do kostela nechodím. Já vidím Pánaboha jako sílu, jejíž malou část máme každý v sobě. Chováme se pak podle zásad, které nám byly vštěpeny v rodině a které získáváme četbou, pozorováním okolí a srovnáváním svého života s životy ostatních.

Říkáte o sobě, že jste romantik a že taková je i vaše hudba. Taky říkáte, že vaším cílem jsou plná divadla. Tohle všechno dokazuje i vaše poslední dílo - muzikál Monte Cristo.
Myslím, že ano. Na Monte Cristovi jsem pracoval tři a půl roku a na scéně je už čtyři měsíce. Podle mého názoru je dokladem toho, že jsme se jako autoři (tedy textař Zdeněk Borovec, choreograf Richard Hes a já) strefili do široké cílové skupiny, kterou bych nazval rodina. Diváci od nás neodcházejí zklamáni, o čemž svědčí i návštěvnost. Muzikál dodnes vidělo více než sto šedesát tisíc návštěvníků. Zajímavé jsou i zvukové nosiče s muzikálovou nahrávkou - už jsme dostali zlatou desku! Doufám, že tenhle zájem ještě nějaký čas vydrží, protože o našem bytí a nebytí rozhodují především diváci.

Kde se, podle vás, ten úspěch bere?
Myslím si, že brutality, kterými jsme obklopeni, způsobují, že se lidé utíkají i k čistě romantickému muzikálu, jakým Monte Cristo bezesporu je. A domácí úspěch na nás přes internet zase upozorní v zahraničí. O Monte Crista je stále zájem, a to i u muzikálových kapacit. Přitom nekončí ani náš předcházející muzikál Dracula - ve čtyřech zemích ho dosud zhlédlo dva miliony šest set tisíc diváků a připravují se jeho inscenace ve Francii, Rusku, Holandsku a Belgii.

O přípravách muzikálu Monte Cristo natočil dokument Filip Renč, film byl k vidění na obrazovkách České televize 29. dubna. Jak se vám s Renčem spolupracovalo?
Skvěle! Filip Renč je režisérem s velkým talentem. Já se při bezesných nocích dívám na filmy a mezi mými oblíbenými je například Requiem pro panenku. To je film, při kterém mi běhá mráz po zádech. Zařadil jsem si ho do své soukromé hvězdné filmové hitparády. Je tam třeba s Darebáčky Woodyho Allena, Forrestem Gumpem či Hřebejkovými Pelíšky.

A ještě k filmu: vy sám jste byl zařazen do filmové Galerie elity národa. Jak se cítíte ve společnosti dalších skvělých Čechů a Češek?
Těžko říct, jestli tam patřím. Moje práce zřejmě padá na úrodnou půdu a má ohlas. Mně vlastně ani o víc nejde: když ode dneška nenapíšu ani notu, přesto jsem svoji funkci splnil. A tomu Pánubohu, kterého jsem nikdy neviděl, můžu jenom děkovat. Dal mi talent a umožnil mi realizovat sny.

Kdybyste do této společnosti mohl nominovat některého ze svých kolegů, kdo by to byl?
Třeba Petr Hapka. To je člověk s velkým talentem, kterého si vážím.

Úspěšné písně - to je hudba i text. Vy jste spolupracoval s řadou skvělých textařů, někteří z nich již mezi námi nejsou. Jiří Štaidl zemřel v sedmdesátých letech, teď čerstvě Zdeněk Borovec. Co to dělá se skladatelem, když mu odcházejí textaři?
Jiří Štaidl zemřel velmi mlád - nepřežil autonehodu. Zdeněk Borovec podlehl zákeřné chorobě. Je těžké o tom mluvit. Nikdy nevíme dne ani hodiny, nikdo z nás není nesmrtelný. Velmi si uvědomuji křehkost života, už proto, že jsem přišel o celou řadu svých nejbližších. Ztráta Jiřího Štaidla pro mě byla obrovská. Byli jsme na sebe zvyklí a spolu jsme psali takové evergreeny, jako třeba Lásko má, já stůňu nebo Lady Carneval. Jiří Štaidl byl obrovský talent a jeho texty byly geniální: sdělné a jednoduché. A to platí dodnes. O složitějším Zdeňkovi Borovcovi platí totéž, obzvlášť v oblasti muzikálu. V tomto smyslu mi jeho ztráta asi ještě pořádně nedošla. Jeho čeština je krásná a nepřekonatelná. Těžko budu hledat náhradu a zatím jsem neměl tu sílu začít.

Nemáte pocit, že vaše práce je tak trochu v pozadí, že všechnu smetánku slíznou zpěváci?
To mi vůbec nevadí. Nemám ambice stát na pódiu a zpěvákům to nezávidím. Jejich povolání je vysoce náročné. Ti lidé jsou neustále na očích a stále nosí svoji kůži na trh. Já jsem spolupracoval s velkými hvězdami - Karlem Gottem, Martou Kubišovou, Helenou Vondráčkovou, s Evou Urbanovou, Danielem Hůlkou, v zahraničí například se Suzi Quatro. Mám rád velké hlasy a mám štěstí, že se vrátila do módy jistá forma kantilény. Kantiléna je moje silná stránka.

Takže zpívat vás nikdy nelákalo?
Ne. Já jsem zpíval ještě v šedesátých letech ve skupině Mefisto, ale tam jsme zpívali všichni. Tehdy jsme s Jaromírem Mayerem natočili píseň Temný stín. Jinak jsem zpěvákem nikdy nebyl, ani jsem neměl žádné takové choutky. Nezpívám sice falešně, ale nemám zajímavý hlas, takže to nechávám jiným.

TOMÁŠ PILÁT