Švédský režisér Lasse Hallström se ještě ve své vlasti proslavil mezinárodně úspěšným snímkem Můj život jako pes, věnovaným problematice dospívání. Poté podlehl lákání Hollywoodu, kde již vytvořil několik filmů. V těch však už nedosáhl své někdejší úrovně. Začal stále zřetelněji inklinovat k melodramatu, k příběhům podbízivě prostoduchým. Natáčí sice filmy profesně spolehlivé, odvyprávěné s nepochybným fortelem, často obsazené populárními herci, avšak značně vyumělkované, idealizované, bez vnitřního dramatického pnutí - k posledním pracím patří například Pravidla moštárny. Zdá se, že umělecký sestup stále pokračuje: každý další film je podbízivější než ten předchozí.

Režisérovým nejnovějším snímkem, opět natáčeným v americké produkci, je Čokoláda. Neskutečně kýčovitá, naivně mravoličná historka se odehrává ve Francii roku 1959, avšak tato doba se odráží nanejvýš v oblečení či dobových reáliích - jinak je příběh zcela zasazen mimo čas a prostor, přesněji řečeno v báchorečně bezčasovém prostoru hollywoodských vyprávěnek. Pojednává o mladé ženě s malou dcerkou, která si v jednom jakoby izolovaném a předsudky ovládaném městečku otevře cukrárnu. Nejdříve je domácími (zejména starostujícím hrabětem, jenž schvaluje kázání dokonce místnímu faráři!) odsuzována a posléze i bojkotována, protože nechodí do kostela a dokonce se ujme svobodomyslného tuláka. Nakonec díky lahodnosti svých výrobků, vrozené laskavosti i solidaritě několika spřízněných žen, jimž pomůže upevnit si sebevědomí, zvítězí, a je celým společenstvím slavnostně přijata. A nijak nevadí, že místní obyvatelstvo je vylíčeno jako snadno manipulovatelní tupci - věří tomu, co uslyší v kostele nebo co jim sdělí zapšklý hrabě. Ten nakonec sám také neodolal a vloupal se do výlohy cukrárny, kde zmožen ničením cukrovinek nakonec usnul.

Vznikl podivný patvar: švédský režisér přizpůsobený americkému (ne)vkusu natáčí anglicky mluvený blábolek o francouzském městečku a osvobozující síle čokolády, která zboří veškeré neshody mezi lidmi. Ani kvalitní herci (mimo jiné Juliette Binocheová, Judi Denchová, Johnny Depp) nic nesvedli se svými ploše napsanými postavami, které jen snaživě odrecitovali. Inscenačně film podléhá otřepaným klišé, neschopen dospět k životnějšímu náčrtu postav či událostí. Zatímco podobně pohádkový Grinch nezastíral své zaměření, Čokoláda si neobratně hraje na autenticitu, jejíž postižení je ovšem stejně pohádkové. Poselství, aby lidé byli k sobě vstřícní, aby jedni druhými nepohrdali kvůli odlišnému životnímu stylu, postojům či náboženskému přesvědčení, je samozřejmě cenné, ale bohužel je znehodnocuje jasně viditelná touha naplnit stále závaznější požadavky novodobých cenzurních otěží zvaných "politická korektnost".