Je nenápadný, má příjemný smysl pro humor a neobyčejný přehled ve světě české politiky. Slýcháváme jej v několika publicistických pořadech Českého rozhlasu 1 - Radiožurnálu. Novinář, publicista, komentátor a spoluautor prestižní rubriky Týdeníku Rozhlas Téma týdne PETR NOVÁČEK.

Letos jste obdržel novinářskou cenu Ferdinanda Peroutky, k čemuž vám ještě jednou gratulujeme. Co pro vás tato cena znamená?
Zdá se mi to trošku nepřípadné udělovat cenu, která nese jméno po Ferdinandu Peroutkovi. To byl zcela výjimečný zjev v české žurnalistice. Peroutka, ačkoli za první republiky měl blízko k politickému uskupení, jemuž se říkalo Hrad, dokázal o své době vydat objektivní svědectví, jež je hodnotným pramenem i pro historiky. Tak jsem se s Peroutkou také prvně setkal, protože současné dějiny jsou mou původní profesí. A možná mi to nebudete věřit, ale v Zemědělských novinách jsem z něj citovával už před listopadem. Někdy z toho byly nepříjemnosti, ale občas se to povedlo. Peroutka je pro mě žurnalistický klasik v neobnošeném smyslu toho slova. A protože česká polistopadová žurnalistika má k jeho úrovni z pochopitelných důvodů ještě hodně daleko, beru tu cenu jako pobídku, abych se snažil Peroutkův náskok alespoň zkracovat, protože na to, abych ho vyrovnal, nejsem přinejmenším dost mladý.

Ve vysílání Českého rozhlasu 1 - Radiožurnálu jste znám především jako spolumoderátor pondělních Radiofór, která připravujete s Janem Pokorným. Radiofórem prošla celá řada politiků a společenských veličin naší země. Do jaké míry vás ovlivňují jejich názory? Už vás někdy některý z nich rozžhavil svým postojem? A naopak, byl jste i potěšen?
Z historie vím, že ve své době bylo mnoho velikánů, z nichž se s odstupem času staly řadové figury. Navíc mi bude pětapadesát a neomráčí mě každá věta jen proto, že ji vyřkla nějaká politická či jiná veličina. Samozřejmě se v Radiofórech i jinde setkávám také s osobnostmi intelektuálně pozoruhodnými, jejichž názory mě obohacují. Kdybych se ale jimi nechal ovlivnit v tom smyslu, že bych ztratil odstup a rezignoval na názor vlastní, patřil bych jako komentátor či - s prominutím - politický analytik do starého železa a šéfredaktor Alexandr Pícha by mně byl povinen okamžitě dát výpověď. Totéž by musel učinit, jestliže bych se nechal rozžhavit či naopak strhnout k potlesku některým z našich hostů nebo telefonátem některé posluchačky či posluchače. City a pocity patří do ženských časopisů, ale v politické žurnalistice nejsou na místě a v rozhlase veřejné služby nemají už vůbec co dělat. Přečtu-li si v zavedeném deníku nadšený článek o tom, jak si Václav Klaus oblíbil internet, musím si položit otázku, jsou-li komentáře o ODS a jiných stranách od téhož autora jenom dílem rozumu, anebo také srdce a víry. Po listopadu se řada mladších kolegů nadchla pro nové poměry v tom smyslu, že některé politiky obdivovali téměř jako zbožňované milenky. Když je později ty milenky vyvedly z iluzí, z obdivu byla averze a apriorní nedůvěra k další politické garnituře, na což doplatila Zemanova vláda. Nepovažuji za citovou vyprahlost, že mě to nepostihlo a že mě nerozžhaví třeba Václav Klaus či Miloš Zeman nějakým tím bonmotem. Oni jsou občas i veselé kopy a člověk přece nemusí brát smrtelně vážně všechno, co řeknou.

Jaký je váš osobní názor na věci společenské, politické a hospodářské, které se v naší zemi dějí poslední dobou?
Abych byl aktuální, těší mě meziroční přírůstek hrubého domácího produktu o více než tři procenta a v posledním čtvrtletí roku 2000 téměř o čtyři, protože to znamená, že se bezpochyby hospodářsky zvedáme. Je mi lhostejné, zdali za to může vláda, hospodářský cyklus či oba faktory dohromady: hospodářský vzestup tažený hlavně přílivem zahraničních investic slibuje další pracovní příležitosti, a tedy méně nezaměstnaných, menší riziko sociálních konfliktů a příhodnější klima pro slušnou a smysluplnou politickou soutěž. Tu postrádám. Mohl bych lacině tvrdit, že pramenem všeho zla je "opoziční smlouva" mezi ODS a ČSSD, jež sice přinesla svého druhu stabilitu, ale podvázala český parlamentarismus. Jenomže této smlouvě předcházela vnitřní eroze a ideové vyprázdnění ODS a přetvoření ČSSD pouze na nástroj k dobytí moci. Tyto dvě dnes rozhodující strany normálně nežijí, jejich členové se o nic podstatného nepřou, a proto se z nich také nevynořují nové inspirativní myšlenky a připravená generace nových vůdců. Jsou to strany pro údržbu, ne pro cestu kupředu, a to je strašně málo. Nemalé rozpaky ve mně budí Čtyřkoalice, protože ta chce sice tandem ČSSD-ODS u moci vystřídat, ale zatím cudně tají, ve jménu jakých hodnot a cílů by měla moc uchopit právě ona. Jestli je něco nadějné, tak je to aktivizující se veřejné mínění, možná už dokonce občanská společnost. Neteční tupci by masově nevyšli do ulic, ani kdyby se v televizi střílelo. Občané se od lidu liší tím, že spoluodpovědnost za stát berou vážně dokonce i o vánoční siestě.

Čím je pro vás Český rozhlas?
Teď se to bude zdát jako úlitba zaměstnavateli, ale rádio jsem měl rád od klukovských let a mimořádně mě zajímala i jeho technická stránka, i když jsem do ní neměl příležitost dlouho nahlédnout. Jako politický deviant jsem poslouchával zprávy a projevy i v dobách, kdy je normální lidi asi neposlouchali. Velmi rád jsem měl rozhlasové hry a samozřejmě jsem poslouchal a od roku 1958 si i nahrával z rádia muziku. Kdo, jako moje generace, prožil drama roku 1968, nezapomene na hlasy Věry Šťovíčkové, Karla Jezdínského, Karla Kyncla, Jiřího Dienstbiera a dalších hvězd rehabilitované české rozhlasové žurnalistiky. Český, a předtím Československý, rozhlas - to je přinejmenším od května 1945 kus naší historie a nějak na ni svými drobečky navazovat, to není jen tak. Jsem tady rád a v prima společnosti.