Nicméně od té doby jste na jevišti vytvořila mnoho skvělých postav. Přijala byste nabídku stálého angažmá?
Dnes už si říkám, že bych do angažmá šla. Jako herečka na volné noze jsem postavená do určité výhody. Nemusí mě zajímat, jaké kde jsou vztahy v divadle, protože se mě to víceméně netýká. Záleží na mně, jestli chci s těmi lidmi řešit jejich problémy, nebo ne. Nemusím. Teď si ale říkám, že bych také chtěla být součástí něčeho a něco budovat, někam patřit, mít někde svoji šatnu, svůj stoleček. Jsem ráda, že jsme se v Národním divadle domluvili na další spolupráci. Do té doby musím vědět, co je pro mě to pravý.

Díky herectví v sobě herec může objevit i vlastnost, o které nevěděl, že ji má. Je něco, čeho se v tomto smyslu obáváte?
Nikdy nevíte, jak se v konkrétní situaci zachováte. Občas si říkám, jestli budu schopná někomu pomoci, když bude pomoc potřebovat. Nevím, jestli taková vlastnost ve mně je, nebo není. No, ale zase už to, že nad tím přemýšlím, je pozitivum, ne? To je můj nějaký červený vykřičník, kterého se bojím.

Díky rolím do vás divák svým způsobem vidí... Jaká jste?
Já se tak různě překvapuju. Někdy mám v sobě bojovnost, a pak mě zase překvapí, kolik je ve mně dobroty. Jsem sice cholerik a nervák, ale na druhou stranu dělám dobrý skutky. Mám ráda, když je lidem se mnou dobře, když mají se mnou prázdniny.

Do jaké míry je pro vás názor lidí směrodatný?
Záleží, o jaký lidi jde. Když vím, že o mně mluví člověk, který má problémy sám se sebou nebo závidí, jeho slova taky nezahazuju, ale myslím si, že spíš než o mně jsou jeho zrcadlem, vypovídají o něm samotném. A pak jsou nejvěrnější přátelé a jejich názory mě velmi zajímají a někdy se jimi i řídím.

Překvapilo vás něco na sobě samé?
Já od sebe čekám ty nejhorší i ty nejlepší věci, takže mě nic nepřekvapí.

Můžete film, o kterém jste se zmínila, přiblížit?
Jmenuje se Divoké včely a režíroval ho Bohdan Sláma. Měl by mít premiéru v září. Děj filmu se odehrává na Bruntálsku, v depresivním prostředí, kde lidé nemají práci, ale ve své nešťastnosti jsou vlastně šťastní. Příběh vypráví o lásce, o beznaději, i o tom, jak se z ní dostat, o konvencích a nepsaných pravidlech, která se dodržují.

Riskujete v životě?
Jak v čem. Vlastně neriskuju vůbec, anebo dělám jen malé risky. V zásadních věcech, kterými jsou pro mě přátelství, rodina, zdraví, život, rozhodně neriskuju. Žádný bungee jumping. Jsem takový malý riskař, který třeba dva dny nepřijde domů, ale pak to týden žehlí...

A neštvou vás někdy?
Neštvou mě, mám je hrozně moc ráda. Ale nechci vypadat jako nymfomanka. Hodně je to dáno i tím, že mám staršího bráchu, který mě bral mezi své kamarády, od té doby s mužskými nemám problém. Klidně jim otevřeně řeknu spoustu věcí, ráda s nimi řeším své dívčí problémy a lásky. S ženskými můžu probírat jakoukoliv podrobnost, i třeba popílek v kávě, to s chlapy nejde. Baví mě jejich stručné holé věty, žádná dlouhá souvětí, žádné pitvání se v maličkostech. Ale je fakt, že někdy potřebujete probírat i popílek v kávě. Baví mě chlapské přesvědčení, že to všechno řídí, jak si myslí, že oni jsou ti kingové, a přitom všechno dělá ta ženská. Mám ráda tu jejich přímost a jednoznačnost, ovšem ne jednoduchost intelektu. Chlapi mají jiný styl myšlení, který mě baví.

Baví vás dráždit je a provokovat?
Občas ano. Zvlášť když mě například ve dveřích nedají přednost, ráda se zeptám, jestli si můžu otevřít dveře. Baví mě je upozorňovat, že jsou někdy dřeváci.

Dovedete si představit, že byste se vdala, měla rodinu a začala vyznávat jistý řád?
Bude mi třiadvacet let a už to začíná přicházet. Tím ovšem nechci říct, že bych se teď chtěla vdát a mít miminko, to ne, ale myslím, že už se to blíží. Pomalu si vytvářím byt, už mě baví kupovat si tam své věci. Pořád platí, že uzurpátorství nesnáším. Všichni moji přítelové, kteří něco takového chtěli zkusit, během čtrnácti dnů zjistili, že je to nesmysl, a tak jsme se rozešli. Ale potkávala jsem i ty, kteří už od začátku věděli, že je u mě zbytečné se o to pokoušet.

Jakou vlastnost musí mít muž, aby vás zaujal?
Musí mi dávat pocit, že jsem žena. I když mě nebude úplně chápat, musí mít snahu a musí mě dokázat vyslechnout. Spousta lidí spolu sice je, ale mají pocit, že už si vlastně všechno řekli, a tak už si nic neříkají... To bych nechtěla..

Do vašeho života patří možná především herečtí kolegové...
Mám to tak nějak namíchané, mám spoustu přátel z divadla a od filmu, ale také hodně kamarádů ještě z doby dětství, ze základní školy. Mě ale herci baví, protože pro mě to jsou děti. Je úžasné, že se jim klidně můžete úplně otevřít a otevřeně říct, co se vám stalo, svěřit se a oni zase bez problémů přiznají trapné situace, které se jim přihodily. Jsou schopni se nad něčím i rozplakat anebo se i tomu nejzávažnějšímu problému zasmát.

Říká, se že herci mají křehkou duši...
Někteří jsou velmi racionální, jiní naopak až přecitlivělí. Jedni potřebují roli prožívat a druzí si všechno dokáží představit. A zahrají postavu naprosto skvěle.

Jaký musí být člověk, aby byl ve vašich očích idolem, autoritou?
To se nedá přesně popsat. Musí ve mně tu autoritu vzbudit. Musí z něho vyzařovat, musím cítit, že ji v sobě má. Autorita není funkce, autorita buď je, nebo není.

Máte takzvané profesní sny?
Nemám, chci hrát a chci, aby mě to bavilo. V nejbližších letech bych taky chtěla dokázat dělat chvilku něco úplně jiného a možná někde úplně jinde. Hraju od čtrnácti let, byla jsem postavená do situace - teď budu herečkou. A to se stalo. Ve čtrnácti jsem ani nemohla vědět, co herectví obnáší, ani jsem neměla čas přemýšlet, jestli mě to baví, jestli mě to zajímá. Hodně mých kolegů, kteří jsou v mém věku, teď teprve dostudovalo a během té doby měli čas přemýšlet, jestli je obor, který studují, také opravdu zajímá. Já jsem takovou možnost neměla. Pořád jsem hrála, neměla jsem žádnou pauzu, kdy bych třeba dva roky seděla a čekala na telefon s nabídkou.

Do jaké míry v herecké branži rozhoduje dravost, náhoda, vzhled?
Náhoda a štěstí znamenají strašně moc, to je padesát procent úspěchu. Jde ale i o tu dravost. V oblastních divadlech jsem viděla spoustu vynikajících herců, kteří v sobě dravost nemají, a tak se jinde neprosadili. Přitom by klidně mohli točit filmy, být v televizi. Ale na tom, jak vypadají, nezáleží. Dobrý herec zahraje úplně všechno. Na prvním místě je schopnost něco předat, něco lidem vsugerovat.

Jak dlouho po představení ve vás hraná postava dožívá?
Nic takového nezažívám. Dám si sprchu a je to pryč.

JITKA KOMÁNKOVÁ