V České filharmonii jste našel někdejší spolužáky i studenty, kolegy, přátele. Jak to vidíte - byla to výhoda, nebo naopak?
Zatím to vidím jako výhodu. Tak dobré, upřímné a přátelské přijetí jsem ani nečekal. Vztahy se však vyjevují zpravidla v náročných situacích, ve chvíli, kdy přijde větší krize, zlomový moment.

Už jste něco takového zažil?
Krizi snad ne, ale docela čerstvou zkušenost mám z nedávného zájezdu s filharmoniky do Anglie. Byl jsem s nimi vůbec poprvé a zažil časové i pracovní vypětí - tři koncerty během čtyř dnů. Na takovém zájezdu může dojít k ne zcela běžným, někdy i neurotickým situacím, v takových chvílích nejvíc poznáte lidi. A měl bych to zaklepat na dřevo: poznal jsem, že vztahy v orchestru se proti minulým letům velmi vylepšily. Považuji za obdivuhodné, jak profesionálně dokážou lidé ve filharmonii jednat i za vypjatých podmínek. Zájezd byl velmi namáhavý, kdyby nepanovala vzájemná ohleduplnost, máte svár každých pět minut.

Také o vás se říká, že umíte budovat dobré pracovní vztahy. Máte prý jako muzikant i šéf zvláštní typ paměti: pamatujete si, kdo s kým bude dobře spolupracovat, kdo je a kdo není konfliktní...
Některé věci si prostě musíte pamatovat opravdu léta, proto jsem prve mluvil o důležitosti zlomových situací. Když konkrétního člověka nebo tým poznáte v takovém okamžiku jako konfliktního, už jste při dalším jednání s ním ostražitější, opatrnější, bliká vám červené světýlko. A o jiném, kterého zažijete v lijáku jako spolehlivého, už pak víte, že na něj můžete vsadit i v té nejkrizovější situaci.

Ale takové dojmy mohou být někdy i velice subjektivní, ne?
Jistě, to je riziko, zvláště při posuzování umělecké práce. Člověk se v této oblasti těžko zbavuje osobních hledisek. Někoho máte umělecky rád, někoho méně. Ale vždycky se musíte umět nad to povznést, tolerovat i skladatele či interpreta, jehož umělecký typ vám není zrovna blízký. Mít někde uvnitř v sobě váhy, které ukazují spravedlivě. Tohle se asi nedá naučit - na rozdíl třeba od ekonomických, právních či jiných vědomostí nutných pro řízení, chce to manažerský talent.

Česká filharmonie je na prahu nové sezony, na jejíž přípravě jste se už osobně podílel. Co považujete v příštím období za svůj hlavní úkol?
Sezona se vždycky musí připravovat dlouho dopředu, dramaturgicky jsem do ní tedy ještě moc nového vnést nemohl. V této chvíli se však hodně věnuji problému, který považuji za velmi podstatný: proměně věkové struktury publika. Nejde mi ani tolik o dosažení vyšší návštěvnosti - i když snem každého ředitele je jistě vyprodaný dům a fronty u pokladen. Myslím si ale, že filharmonie potřebuje dnes především okysličit mladou generací návštěvníků. V této oblasti se musí něco radikálně změnit.

Jenže tahle generace už léta vyrůstá na klipech...
Jistě, a má klipové vnímání i "klipovou" trpělivost. Naše smůla je v tom, že pro vážnou hudbu potřebuje posluchač hodně času. Mahler trvá sedmdesát minut i více, a kdo z něj má mít skutečný zážitek, musí po celý ten čas soustředěně poslouchat. Mahlera uvádím jako extrém, soustředit se ale musíte i na čtvrthodinovou skladbu. Jestliže je dnes vnímání posluchače modelováno na půlminutové klipy, už deset minut pro něj může být k nepřežití. Čtenář komiksů si taky sotva přečte celý román.

Stává se, že i nadějný vítěz hudební soutěže zapadne...
Právě. Obecně si o soutěžích myslím - a pro Concertino to platí taky -, že nejde jen o to - dostat první cenu. Těch, co vyhrávají, je spousta. Talentovaní laureáti soutěží musí dostat šanci k uplatnění. Metál ve skříni je málo platný.

Váš šéfdirigent Ashkenazy nedávno prohlásil, že Česká filharmonie je málem v likvidaci. Souhlasíte s tím?
Nezapomeňte, že šéfdirigent k nám přišel z jiného prostředí a nestačí se divit, nakolik je situace u nás jiná, kde jsou v rámci naší společenské struktury priority. Bohužel, poněkud jinde než ve vyspělém světě. Což platí i pro postavení hudby. Umělci, které Ashkenazy řídí - orchestrální hráči špičkových kvalit, nejlepší, jaké v republice máme - jsou v porovnání se světem mizerně hodnoceni. A to není dobré. Stejně špatně je na tom třeba zdravotnictví, věda a další obory. Nemyslím, že by stát nedělal nic, ale nedělá dost. Například pro změnu pravidel. Kdyby bylo jen na vedení filharmonie, rádi umělce oceníme desetinásobně lépe, ale předpisy to nedovolují, a ty je třeba respektovat. Snažíme se tedy aspoň hledat pro filharmoniky jiné zdroje financování - je spravedlivé, aby dostali pořádně zaplaceno, vždyť každým koncertem nesou svou kůži na trh.

A skvěle nás reprezentují i ve světě.
Na nedávném britském zájezdu jsme se znovu přesvědčili, že Česká filharmonie je považována za špičkový světový orchestr. Měla tam obrovský úspěch. To člověka sice potěší, ale přitom si uvědomí, že kdyby za podobných podmínek jako Česká filharmonie jelo do zahraničí naše hokejové reprezentační mužstvo, kdyby hokejisté byli honorováni jako naši hudebníci, tak tu hokejku ani nezvednou. A ať se nám to líbí nebo ne, v honorování se také projevuje nazírání společnosti na umění.

Často se poukazuje na to, že ve vyspělém světě jsou špičkoví umělci honorováni lépe než u nás. Je rozdíl opravdu pořád tak markantní?
Je, stačí srovnání s orchestry obdobné úrovně, třeba s Vídeňskými filharmoniky, s Mnichovskou či Berlínskou filharmonií: Náš špičkový hráč, který odevzdává maximální výkon, nemá po deseti letech praxe ani dvacet tisíc korun měsíčně. Zatímco hráč srovnatelné úrovně v těchto zahraničních orchestrech má aspoň patnáct, ne-li dvacet tisíc marek. Dalšího komentáře netřeba.

Pořád jsme nemluvili o vašem komponování. Přečetla jsem si, že na podzim bude premiéra vaší nové skladby pro cembalo a orchestr...
Nemyslím, že bych o této či jiné skladbě měl vyprávět, všechno má být přece v notách... Ale pokud jde o skladbu, o níž mluvíte, informace byla mylná. Do podzimu ji určitě nebudu mít hotovou, i premiéru jsem už usmlouval na začátek příštího roku. Komponování si totiž schovávám na prázdniny, jindy na to už léta nemám čas.

Který soutěžící vás svým výkonem nejvíc zaujal?
Byla to povinná skladba pro druhé kolo soutěže, kam postoupilo jedenáct kandidátů. Neslyšel jsem všechny, a u těch, které jsem absolvoval, se vesměs jednalo o výkony pozoruhodné. Interpreti takových kvalit jsou totiž schopni vnést do díla bez tradice, jímž premiéra vždycky je, velký díl vlastní osobnosti, svého nazírání. Zažil jsem to v minulosti už několikrát a pokaždé bylo vzrušující, vidět a slyšet tolik akceptovatelných výkladů a přístupů. Nádhera!

Některá hudební tělesa se skoro bojí uvést soudobou skladbu...
Protože se "bojí" publika. A přitom není proč. Zmíním naši zkušenost: nedávno provedl Jiří Bělohlávek s Českou filharmonií Kabeláčovo Mysterium času - a s obrovským úspěchem v sále! Jde jenom o chuť pustit se do nevyzkoušené, nové věci a nebát se ji předložit lidem. Je to ostatně také věc důvěry - publikum by mělo věřit dirigentovi, že nabízí kvalitní skladbu. Soudobá hudba není strašák ani cosi nesrozumitelného, jen ji mnozí nemají zažitou. A přitom nabízí široké spektrum barev. Některé skladby jsou velmi vlídné, jiné drsnější, vždyť také život má víc barev. Autor má plné právo vybrat si, vyjádřit se po svém.

AGÁTA PILÁTOVÁ