číslo 22/2001
vychází 21. května

Zpět na obsah         

Titulní rozhovor


Roman Horký: Bigbíťák u táboráku

Na vaše koncerty přijde každý rok přes sto tisíc lidí. Čím si takový zájem vysvětlujete?
Možná to bude znít jako příliš jednoduché vysvětlení, ale já se nikdy netajil snahou dělat písničky pro co nejširší vrstvu posluchačů a vůbec se za to nestydím. Myslím si, že v muzice je pořád ještě text podstatný.

Píšete tematicky hodně různorodé skladby. Na novém albu Paměť slonů je třeba spousta zeměpisných a dějepisných odkazů. Proč?
Je to taková tříšť z toho, co mě poslední dva roky provázelo a co mě zajímalo. Dostal jsem se až do sfér, v nichž jsem se dřív vůbec nepohyboval. Kromě písniček o naději nebo o přírodě jsem na desku napsal i skladby o Africe, o legionářích, o Robinu Hoodovi. Sám jsem zvědavý, jak se na to budou lidi tvářit.

Kamelot má poměrně obsáhlou diskografii. Kolik jste vlastně vydali desek?
Když počítám i výběr největších hitů, jde v případě novinky o třináctou desku.

A co na to vaši posluchači? Stačí si vaše alba kupovat?
Zatím jsme na půl milionu prodaných nosičů. Průměrně si naše desky koupí kolem patnácti tisíc lidí, prodáme-li dvacet tisíc, už mluvíme o úspěchu.

Proč nové album vyšlo pod hlavičkou "Roman Horký/Kamelot"? Vypadá to, jako byste se dral do popředí.
To byl zájem vydavatele. Kamelot byl osm let u vydavatelství Monitor-EMI, tedy u konkurence firmy, u které jsme dnes. Proto moje jméno před názvem kapely. Má tím být asi naznačen jistý předěl v historii Kamelotu.

Chris Rea? Ohromně milý a skromný chlapík. Nedávno jsme si v Praze dali kafe... Tak mluví "český Chris Rea" Roman Horký o svém slavnějším oblíbenciKamelot začínal na trampských základech, ale dnes platí za téměř nadžánrovou formaci. Myslíte si, že to je dáno jen přirozeným vývojem muziky v devadesátých letech, stíráním hranic mezi styly a škatulkami?
Je to spíš nedorozumění. Kritici nás kdysi zařadili do trampské škatulky, samozřejmě, byla to chyba, takové označení hrozně zkresluje. Pro mě jsou trampskou kapelou Setleři, my jsme se snažili od začátku o moderní písničky.

Na nové desce jste instrumentálně velmi barevní - vedle bicích tu zní i saxofon, housle, harmonika... Je také to důkazem, že se snažíte být otevřenější, než bývá u skupin vzešlých z Porty zvykem?
Já jsem takhle nikdy nekalkuloval. Když si poslechnete první desky Kamelotu, taky tam uslyšíte saxofon. U písně mi jde spíš o text, emoce a náladu. Snažím se ty písničky malovat jako obrázky a nástroje beru jen jako prostředek na umocnění emocí, které se v té písničce odvíjejí.

Na albu Paměť slonů je i skladba Šeherezáda opatřená orientálním motivem, píseň Robin Hood zní zase "keltsky". Jak budete tyto písničky prezentovat naživo, zbavíte je aranžérských fines, nebo použijete třeba předtočených zvuků?
My už je hrajeme živě a z devadesáti procent znějí jako na desce. Jen když nejsou po ruce třeba housle, tak jejich part zahraju na kytaru. Lidi to mnohdy ani nepoznají, mám kytaru, která má plný, tučný tón.

Všechny nové písně jste napsal sám. Kapela nemá autorské ambice?
Jsou nějaké pokusy, někdy to vyjde, jindy ne. Psát písničky, to je i kus řemesla, ale je to taky dar. A vím, že každý ten dar napsat kvalitní věc nemá. Možná především jde ale o to, že já ty písničky zpívám, tudíž je musím cítit, hlavně jejich text. Proto si je radši zatím píšu sám.

Publikum na folkových přehlídkách bývalo svého času velmi ortodoxní - Oldřich Janota nedávno vzpomínal, jak často ho s jeho zvukově mnohdy experimentálními projekty posluchači vypískali. Změnilo se v tomto ohledu něco?
Lidi jsou dnes tolerantnější, to, co se jim nelíbí nebo co je nebaví, radši odzívou než vypískají. O to víc jsou pak natěšení na své oblíbence. Kamelot nikdy nevypískali, i když jsme zažili období, kdy nám nadávali do bigbíťáků u táborových ohňů. A vidíte, dneska jsou naše písničky klasikou.

Jenže Kamelot stále řada posluchačů vnímá jako čistě folkovou skupinu, přitom já si vás umím představit třeba na některé z takzvaně rockových přehlídek. Nemyslíte si, že tu umělou stylovou hranici mnohdy vytvářejí manažeři, novináři, zkrátka lidé v zákulisí?
Určitě, proto jsme taky na jeden ze svých koncertů pozvali Pavla Haberu - aby si lidi konečně uvědomili, že žádné stylové hranice neexistují. A propos, Habera to je ten známý slovenský trampský písničkář z osady Týn. (Smích)

Když už jsme u festivalů, Kamelot pořádá už léta svůj vlastní festival. Jakou má dramaturgii, kdo vybírá účinkující?
Kapely většinou vybírám sám, ale sonduju i u moudrých a vzdělaných lidí z branže, koho by tak chtěli slyšet. Ti muzikanti jsou většinou moji kamarádi, takže jim zavolám, oni přijedou, zahrajou, dostanou honorář, najíst, napít. Jsou spokojení a publikum taky. A o tom to je. Dlouhá léta jsme tenhle festival dělali v Racheticích, pak jsme se na dva roky přestěhovali do Mohelna - to jsou takové vísky kolem Náměšti nad Oslavou. V posledních letech jsme se ale zabydleli v Březníku, kde máme kamaráda, učitele Ivoše Lysáka. Koupil a zrekonstruoval tam bývalý pionýrský tábor a na takovém fotbalovém plácku u lesa se pak hraje. Kolem pole, řeka... Paráda.

Jak bude vypadat letošní ročník?
Letos nepřipravujeme nic, protože se musíme soustředit na svoje koncerty. Kvůli nim jsme odmítli i účast na letních hudebních festivalech. Naší ambicí je dělat samostatné koncerty, jejichž průběh a zabezpečení můžeme ovlivnit a připravit. Chceme, aby si lidi odnesli co nejsilnější zážitek a nemuseli poslouchat třeba problematický zvuk. Jde nám zkrátka o profesionální úroveň.

Ještě ke koncertům - Kamelot je kapela, která co se týče vystupování rozhodně leností netrpí. Kolik koncertů vlastně ročně absolvujete?
Za posledních pět let mi vychází průměr 138 koncertů za rok.

Není to stereotypní, objíždět stále stejné "štace"?
Stereotypní snad ani ne. Snažíme se v poslední době jezdit i ven, do Rakouska, do Polska. Zvlášť v Polsku se nám hraje dobře a nejde jen o to, že Poláci nám rozumějí. U nich je kultura posvátná, zatímco u nás si na sebe musí každý vydělat, tam je kultura dotovaná, jinými slovy, i kdyby na chleba nebylo, na kulturu peníze být musí.

Jeden kritik vás ve svém článku nazval "český Chris Rea". Jak se vám toto srovnání líbí?
Vím o tom a je to pro mě čest. Chris Rea je mistr kytary a melodií, majitel perfektního hlasu. Mám ho moc rád. Jednou mi to nedalo a poslal jsem mu svoje cédéčka. Překvapilo mě, že odepsal, napsal, že mám super kytaru a nahrávky že mají vynikající zvuk. Loni jsme se dokonce sešli, šel jsem za ním po tiskovce, kterou měl v Praze. Je to ohromně skromný a milý chlapík, dostal novou desku Kamelotu a dali jsme si kafe.

A co vaši další oblíbenci?
Jeden se jmenuje Eric Clapton a ten druhý Mark Knopfler. Mám odjakživa slabost pro zpěváky, zpěvačky mi nikdy nic moc neříkaly. I když, jednu oblíbenou mám, je to Alice Springs. Líbí se mi barva jejího hlasu, navíc je to nesmírně pracovitá holka.

Zmínili jsme kritiky. Vaše kapela si na jejich nepřízeň nemůže stěžovat. Získali jste dokonce řadu poměrně prestižních hudebních cen. Jaký význam jim přikládáte?
Každá cena přinejmenším potěší, je to jistá odměna za práci, kterou člověk odvádí. Samozřejmě z toho nelze dělat závěry, znám muzikanty, kteří udělali výbornou desku a nikdo si toho ani nevšiml.

Jste velmi plodným skladatelem. Umíte si představit, že byste někdy soustavněji psal pro jiné interprety?
Já se tomu nevyhýbám, už dřív jsem skládal třeba pro Šárku Rezkovou, Lenku Filipovou, Věru Martinovou. Ale je pravda, že zatím píšu hlavně pro sebe, což je dané především tím, že vážně nemám čas. Než pustím písničku z rukou, musím ji zažít, vstřebat, to chvilku trvá. Ale pokud bych měl zakázku a čas, jsem schopen pro někoho napsat třeba kompletně celé album.

Příští rok uplyne dvacet let od vzniku vaší kapely. Chystáte určitě nějaký velkorysý vzpomínkový koncert. Jak bude vypadat?
Velký koncert určitě uděláme, na to se hrozně těším. Vstup bude zdarma, navíc každý dostane ještě pivo a párek s hořčicí. Bude to vlastně takový první komunistický koncert na světě, všechno tam bude zadarmo. Ale naši fanoušci si to zaslouží, dvacet let si poctivě kupovali lístky, dvacet let nám byli věrní.

Když se za těmi dvaceti lety ohlédnete - napadá vás něco, co Kamelot nedokázal a dokázat mohl?
Já se na život takhle nedívám, protože co si člověk zkazí, to už nikdy nenapraví. A nic se zpátky nevrátí. Jsem rád, že jsem to všechno prožil, že jsem se narodil v té správné době. Všechno bylo tak, jak mělo být.

MILAN ŠEFL

Foto: Jarka Šnajberková

Roman Horký se narodil v roce 1964 v Brně. Pracoval jako potrubář, horník či instalatér. První písničku složil v roce 1979. Hrál ve skupinách Bizoni, Karabina, Wanailon, Trosečníci. V roce 1982 založil kapelu Kamelot, která už v roce 1987 s písní Zachraňte koně vyhrála prestižní Portu. Zmíněná skladba dala název i debutovému albu skupiny z roku 1990. Z diskografie Kamelotu vzpomeňme ještě tituly Vyznavači ohňů (1992), Duhová cesta (1994), Cesta do ráje (1996), Země antilop (1998) či album Vzpomínka na kamaráda (2000), věnované zesnulému spoluzakladateli Kamelotu Radkovi Michalovi. Roman Horký dovedl skupinu Kamelot k několika vítězstvím v kategorii Skupina roku ve výroční anketě časopisu Folk & Country. Do sborníku portovních písničkářů Dokud se zpívá si už koncem osmdesátých let napsal vlastní epitaf: "Hrál a zpíval o život."