Umělečtí novátoři většinou nepocházejí z múzického prostředí. Aby se mohli vydat nečekaným směrem, je dobré, když jsou nedotčení jako prázdný list papíru. Bylo tomu tak i u vás?
Ano i ne. Otec byl technický úředník, maminka zdravotní sestra, žádné umělecké ambice ani v rozvětvených vodách přízně, nicméně otec mně i mé sestře od útlého mládí zprostředkovával svět umění. Vůbec se třeba netrápil tím, jestli mám hudební sluch a zapsal mě na hudební školu, takže od šesti let hraju na klavír.

Naštěstí talent jste měl, chuť dělat muziku také.
Ale až potom, co jsem udělal několik významných uměleckých odboček. Když mi bylo devět, dal mi táta olejové barvy a já dva roky intenzivně maloval, o něco později jsem dokonce začal psát dějiny ruského malířství a nešlo jen o zálibu, já šel do hloubky a pídil se dokonce po pramenech.

Proč ta kniha nevyšla?
Protože v deváté třídě jsem se zbláznil do divadla. Se svými spolužáky jsem nastudoval Lakomce a sám si zahrál Harpagona. Na dramatický obor konzervatoře, kam jsem se hlásil, mě však k mé velké lítosti nevzali a otec nechtěl ani slyšet, že bych si to měl příští rok zopakovat a mezitím se lajdat. První zářijový týden si vzal dovolenou, každé ráno mě odvezl do gymnázia na Lerchově ulici a čekal tam na mě, protože věděl, že když nebude před školou hlídat, uteču. Dnes jsem tomu rád a na gymnázium, kde jsem později dokonce učil, vzpomínám se zvláštní láskou a něhou. Chodil jsem do třídy s přírodovědným zaměřením a můj pohled na svět se tím pádem rozšířil. Skladatel by rozhodně neměl znát jen noty, jestliže chce dělat zajímavou hudbu a reflektovat svět z různých perspektiv.

Dalajlama má tedy pravdu když říká: Jestliže nedostanete to, co chcete, je to někdy skvělý zásah štěstí...
Určitě. Bylo to sice poprvé, ale ne naposled, co jsem byl k něčemu proti své vůli přinucen. Jednoho dne jsem ale prozřel a viděl, jak to bylo blahodárné. Podle J. L. Borgese je svět velkou knihovnou a kdo přečetl všechny svazky a zná všechny vazby, je vševědoucí jako Hospodin. Hledat ty skryté vazby, dokonce i v neuměleckých sférách, je nikdy nekončící dobrodružství. Doslova mě to fascinuje.

Takže na gymnáziu jste zůstal a na divadlo zanevřel.
Téměř. Říkal jsem si, že to byly neskromné ambice, a já se chtěl vetřít někam, kam nepatřím. Netušil jsem, že o deset let později se všechno změní. V roce 1985 mě oslovil tehdy zcela neznámý Zdeněk Petrželka, později J. A. Pitínský, abych hrál v Ochotnickém kroužku a jeho inscenaci podle Kafkovy Ameriky malou, ale velmi zajímavou roli studenta. Na základě toho jsme dostali oba nabídku z Ha-Divadla a začala pozoruhodná spolupráce, která pro mne vyvrcholila před pěti lety uvedením mého oratoria Job...

Kdo vás učil komponovat? A kdy to ve vás začalo "hrát"?
Co ve mně "hrálo" a co chtělo komponovat, to mě zajímalo od dětství a odpověď na tu otázku mě nakonec dovedla do Pravoslavné církve. Když jsem slyšel ve dvanácti poprvé Bachovu mši h moll, měl jsem týden horečku. V patnácti jsem si zas třikrát denně pouštěl Beethovenovu "Devátou" a později pro mne moc znamenal Šostakovič. Nešlo jen o emoce, zajímala mne architektura skladeb a z pedagogické fakulty jsem chtěl přestoupit na konzervatoř, oddělení skladby. Neměl jsem ale kultivované pracovní návyky, spočívající v soustavnosti. Musela přijít rána do hlavy abych si uvědomil, že můj vášnivý, vulkanický přístup k hudbě nestačí. Talentová zkouška na JAMU dopadla ostudně. Místo pěti skladeb, které měl adept předložit, já přinesl dvě nedokončené usmolené skladbičky.

Jistě jste tenkrát netušil, že jednou budete na JAMU sám učit.
To tedy ne. Ale jeden můj kamarád se na JAMU dostal a tem mě přivedl ke svému učiteli Piňosovi, jehož soukromým žákem jsem se v pětaosmdesátém stal. Profesor Piňos je vynikající pedagog, žádného žáka neznásilňuje, ale nejdřív zjistí, kam kdo míří a záměr svého žáka pak kultivuje. Piňos chodil na všechny inscenace Ochotnického kroužku a na všechny mé koncerty, měl jsem od dvaaosmdesátého svou undergroundovou skupinu Pro pocit jistoty a pokoušel se o jakési prostoupení vážné hudby, rocku a jazzu. Piňos přijímal s pochopením, že se rád pohybuji na samé hraně různých žánrů, v pásmu jakési neutrality. Když se stal vedoucím katedry, přišla konečně moje chvíle. Na přijímací zkoušku jsem nesl už víc než třicet svých skladeb, některé byly dokonce natočeny na desce. Kompozici na JAMU jsem vystudoval ve zkráceném termínu. Mimochodem, když se podívám zpět, nestačím se divit, jak je všechno v mém životě dobře "zrežírované"...

Z jakých zdrojů čerpáte jako skladatel inspiraci?
Jedním z nevyčerpatelných zdrojů hudby je svět přírody. Nemyslím jen ptačí zvuky nebo způsob, jak se dorozumívá hmyz, ale třeba i velrybí zpěv. To, co příroda před námi skrývá, jsou neuvěřitelné záležitosti a skladatel může přenášet tyto struktury do jiných konfigurací, může neustále překračovat zvukový horizont. Jiným inspiračním zdrojem je pro mne lidský hlas a zvukové bohatství nejrůznějších jazyků. Komponoval jsem i na jazyky které neovládám, třeba na hebrejštinu. Mám mnoho židovských přátel, kteří mě brali do synagog a tam na mě hebrejština silně zapůsobila. Když jsem psal oratorium o Jobovi, říkal jsem si, že by to mělo končit hebrejsky. Vybral jsem si Izaiáše, kapitolu 65 a verše "I vlk s beránkem se budou pást v nebeském Jeruzalémě..." Jak to ale bude znít? Přišli kamarádi, i jeden lingvista, a četli mi to hebrejsky. Já zavřel oči, poslouchal a vnímal smysl textu jinou úrovní než verbální. Přivedlo mě to k maximálnímu klidu a pocitu jakési velebnosti - myslím, že se mi nakonec podařilo vytvořit zajímavé intonační struktury, a dostat tak do oratoria něco, co se slovy nedá vyjádřit. Kupodivu jak herci, tak později diváci vnitřní smysl neznámého textu vytušili. Teď dělám velkou kantátu pro sbor a orchestr "Izaiáš" a opět nacházím díky hebrejskému textu neuvěřitelné zvukové vazby.

Přesto jste nakonec vstoupil do pravoslavné církve.
K tomu jsem směřoval od nejútlejšího dětství. Nejprve jsem miloval ruské pohádky. Hrdina byl hrdinou, protože bolest ho učinila vědoucím a přestože si vybral trnitou, neúspěšnou cestu, dostal nakonec všechno. V době, kdy jsem maloval, mě zase fascinovaly ikony, nikoliv snad svou naivitou, ale stavem naprosté bezčasovosti. Přinášely svědectví o světě, který na rozdíl od toho našeho nikdy neshnije. Na gymnáziu jsem pro změnu propadl Dostojevskému a úplným zjevením pro mne byly všechny Tarkovského filmy, zejména Andrej Rublev. Žasl jsem, jak to, že Tarkovského tíživé filmy a Dostojevského rozjitřené romány, které vidí zeměkouli prosáklou hektolitry prolitých slz, mají v sobě tak neuvěřitelnou sílu, podivuhodnou energii a nelacinou naději. Chtěl jsem vědět, kde se bere ta síla, kde je pramen té víry a odkud se napájí. Všechny ty praménky se u mne postupně spojovaly a jednoho dne z nich byl mohutný tok a já cítil, že tam patřím. Dlouho jsem si netroufal, ale při premiéře Idiota, 8. dubna 1993 jsem se nechal v pravoslavném kostelíku pod Špilberkem pokřtít.

Představil jste se jako hudebník, křesťan, rusofil. Návštěvníci brněnského Ha-Divadla vás ale znají i jako klauna.
Myslíte asi můj pořad Angelus novus. Název jsem si vypůjčil od Paula Klee, který namaloval anděla se zděšeným výrazem, prý nad lidskými dějinami. Můj pořad vznikl jinak. Viděl jsem jednou Rožděstvenského, jak dirigoval Vídeňské symfoniky. Hráli kromě Brahmse a Haydna banální muziku, Straussovu předehru Netopýr. Rožděstvenský, který se choval podle charakteru díla, dirigoval tu předehru fantasticky ležérně. Pouštěl jsem tu nahrávku Pitínskému a Černouškovi a ukazoval, jak to ten Rožděstvenský dělal, a oni se popadali za břicho. Okamžitě jsem dostal příležitost udělat podobnou klaudiádu v inscenaci Deska (1986 - pozn. K. P.). Mělo to velký ohlas, a já začal po představení živě muzicírovat a zvát si hosty. Je v tom mnoho divadelních prvků, mám třeba deset převleků během vystoupení, a občas mi vypomůže i náhoda. Nikdy nezapomenu na večer, kdy jsem hovořil o svém milovaném Tarkovském a o tom, že jedním z klíčových momentů jeho filmů je voda. Najednou zahřmělo, v koutě zapraskalo, utrhl se kus stropu a dovnitř se začala hrnout voda. Goldflam přiběhl s kbelíkem a návštěvníci mysleli, že je to v naší režii... Divadlo je fascinující tím, co není domluveno, co vznikne mimoděk. Chyby na divadle jsou někdy pravým požehnáním. Stejné je to při nahrávání muziky. Když to tak vezmu kolem a kolem, na kumštu mě zajímá hlavně to riziko. Dokonalé věci už méně.

KVĚTA PROCHÁZKOVÁ