Turistická sezona se rozjíždí na plné obrátky, a tak se sluší vzpomenout také na... Ale po pořádku.

Ve starověku se vracívali bojovníci buď se štítem, nebo na štítě. Tedy jako vítězové nebo jako padlí hrdinové. Můj tatínek nebyl typem bojovníka, přesto se vracíval ze svých výprav rád se štítkem. Když se mu takový návrat zdařil, i on se cítil jako vítěz. Ten tatínkův štítek byl plechový a byl na něm vylisován obrázek nějaké turistické atraktivity. Například Karlštejn nebo Sněžka. Starší lidé určitě vědí o čem mluvím - ty štítky se pak přikleply mosaznými hřebíčky na turistickou hůl. Ta byla v majetku nejedné domácnosti. U nás ji měl tatínek opřenou v předsíni a brával si ji jen na delší výlety a zvláště pak na turistická putování do hor - včetně toho, když byl s maminkou na rekreaci v Krkonoších.
Ještě dříve, než jsem jako žáček poznal snímkování ze štítu, poznal jsem snímkování z otcových štítků. Byla na nich zpodobněna různá lákavá místa. A když se tatínek vydal na cestu s holí pokrytou těmi plechovými obrázky, bylo to něco jako galerie na pochodu. Každý nový štítek představoval určitou otcovu chloubu, že na tom dotyčném místě byl. Některé štítky byly opravdu krásné. Do paměti se mi uložil zvláště ten s barevným zobrazením tatranského vodopádu.
Jestliže posláním některých holí bývalo obratně ukrýt svůj obsah (například při legendárním pašování vajíček bource morušového z Asie do Evropy), pak posláním tatínkovy hole byl opak: zveřejnit prostřednictvím štítků, kam všude došel. Že by toto dbání hole bylo zárodkem slova holedbání? Z doby svého mládí si pamatuji, že dotyčné štítky se prodávaly v rozličných krámcích se suvenýry. Některé z nich mívaly i vyhrazený proužek ke gravírování data návštěvy. Když jich měl někdo na své holi spoustu, stávala se taková hůl předmětem obdivu.
Někteří pamětníci první republiky mívali na svých holích i štítky z Alp. Tyto velehory však v časech mého dospívaní v padesátých letech byly u nás pro turistu obecně nedostupné, vyjma Alpy coby francovky, kterou si mohl turista třít namožené nohy.
Hovoří-li se v současnosti například o cédéčku jako o zvukovém nosiči, tak si troufám zpětně označit bývalé turistické hole jako nosiče štítkové. Každá taková hůl jich na sobě nesla spoustu a viděl jsem i některé, na kterých byly štítky dokonce z obou stran.
V současnosti už takovýchto holí ubylo, a když se člověk s holí setká, bývá to většinou ta jaksi typizovaná kovová. Na tu by se štítky přidělávaly obtížně. I když třeba taková hůl pana doktora Dostála by si to zasloužila. Aby bylo jasné, mám na mysli vdovce po paní Aleně Čapkové, dceři Josefa Čapka. Je znalcem umění a měl jsem možnost se s ním setkat letos o Velikonocích v Madridu a žasl jsem, jak jmenovaný 78-letý muž štrádoval mistrným způsobem se svou hůlkou za tamějšími památkami a uměleckými skvosty.
Když jsem jako dítě slyšel poprvé známé rčení o tornistře a maršálské holi, neměl jsem potuchy, co je tornistra. Až tatínek mi zkusil vysvětlil, co to je. "Taková jako školní taška pro vojáka," snažil se mi ji přiblížit. Nevěděl jsem dost dobře ani co je to maršálská hůl - podvědomě jsem však tušil, že to bude něco jiného než ta tatínkova, na kterou si dával štítky dobytých hradů.

Nevím, kde je konec té otcovy hole. Možná s ním šla na procházku na věčnost.

Jisté je, že u nás už pominula doba těchto holí s kovovým bodcem dole a nahoře s ohnutou rukojetí vyhlazenou dlaní. A na trupu hole pak s rozličnými štítky.
Člověk se dnes setkává s takovými turistickým štítky většinou už jen na sběratelských bursách. Přesně jako se to přihodilo panu inženýru Adolfu Coufalovi v roce 1995 v Prostějově. Bylo o něm známo, že sbírá různé materiály kolem Vysokých Tater, a tak mu jeden sběratel nabídl i pět štítků na hůl. Byly mezi nimi i štítky připomínající legendární tatranskou Téryho chatu a chatu Kamzík.
Pan inženýr Coufal byl fascinován dokonalostí zpracování kovové plochy na několika centimetrech čtverečných - na štítcích byl k rozeznání každý detail.
A tak se stalo, že dotyčný muž uvízl drápkem v nové zálibě. Té se pak začal věnovat soustředěně a v současnosti už má jen ze slovenského území na dvě stovky štítků. V jeho sbírce jsou však zastoupeny i Krkonoše, Jeseníky, Beskydy a Javorníky, Krušné, Jizerské a Orlické hory, Český ráj, a taky hrady, zámky, města, lázně a tak dále.
Pan inženýr Coufal se chtěl spojit i s dalšími stejně zaměřenými fandy, a tak se přihlásil do Klubu sběratelů kuriozit. Ale jak se svěřuje v nejnovějších čísle klubového časopisu Sběratel - byl výsledně velice překvapen zjištěním, že daný obor v celém Klubu provozuje jen on sám.
Zároveň však vyjadřuje naději, že snad nebude dlouho trvat, kdy se najde víc zájemců o tyto památky na jeden z rituálů našich otců, dědečků a pradědečků.
A kdo ví, možná přijde ke slovu i nějaké retro - a dojde třeba k obnově bývalého zvyku hojně používaných turistických holí. A třeba dojde i k obnovení výroby a nabídky rozličných kovových štítků v turisticky přitažlivých místech.