Často jsem v pokušení považovat za předního průkopníka myšlenky kosmických letů, ne-li přímo teoretického otce výprav do vesmíru, našeho spisovatele Jaroslava Haška. A to pro jeho výrok, že "asi brzy už nastane čas poohlédnout se po nějaké jiné, méně shnilé planetě". Jenomže jsem si vědom, že v těchto slovech je víc humoristovy hořkosti nad stavem lidské společnosti, než kolik by v nich mohlo být romantické snahy proniknout vzhůru ke hvězdám.

V posledním roce 20. století se vědci z nejrůznějších badatelských směrů sešli na zhruba padesáti velkých mezinárodních konferencích, kde jen sršely kritické myšlenky typu: Do jaké míry jako lidstvo zkázonosně až sebevražedně hřešíme proti přírodě na této planetě? Nepoškodili jsme ji už zcela nenapravitelně nešetrnou industrií a válečným počínáním? Nezničíme si biosféru brzy do té míry, že bude kosmická emigrace prakticky nevyhnutelná? Neskončí lidský život na Zemi dřív, než vůbec budeme schopni odletět jinam do vesmíru? Proč zatím rázně neodlišujeme skutečné ekologické myšlení od hysterických pseudoekologů, kteří například nesmyslným tažením proti jaderné energetice odvádějí pozornost od skutečných ekologických problémů?

Viditelný šok po celé planetě vyvolal George W. Bush, když jedním z jeho prvních gest po nástupu do úřadu prezidenta USA bylo hození mezinárodních dokumentů z japonského Kyota, které předchozí prezident Bill Clinton jasně podpořil, do odpadkového koše. Dokonce (v říjnu 1997), krátce před kyotským světovým forem na podporu čistého vzduchu, vody i země, zorganizoval pozoruhodnou akci. Svolal do Bílého domu stovku nejznámějších amerických "televizních rosniček", tedy těch, které i podle křestních jmen znají snad všichni lidi v USA, a s nimi pak viceprezident Al Gore probíral to, jak chmurné mají vyhlídky všechny další generace lidského rodu, pokud zákony ekologického počínání nepřijmeme za své. Bylo to působivé. Nový prezident USA se však necítí vázán politikou svého předchůdce a zatím žádné pobouřené výkřiky z Evropy či odjinud o americkém industriálním sobectví neučinily na Bílý dům velký dojem. Hospodářské a finanční zájmy USA byly Bushem jednoznačně postaveny na první místo.

Ale vzhledem k tomu, že je George W. Bush obklopen řadou zkušených a prozíravých osobností (ač sám je osobními zkušenostmi z neamerického světa prakticky nedotčen) - jeho "protikyotovské" gesto se dá brát i jako jakýsi furiantský "šach prvním tahem", přičemž pravděpodobnější umírněnější strategii může prozradit až celá další partie. Republikánská strana takový přístup v minulosti už nejedenkrát zvolila podle známého hesla "USA na prvním místě, ostatní svět až potom". A taktika vysoko nasazené laťky - stanovisko, z něhož se posléze slevuje a přitom se sklízí uznání za ochotu slevit, je taky věc v diplomacii velmi osvědčená. Možnou pozdější změnu amerického stanoviska signalizoval sám viceprezident Dick Cheney úvahou o budoucí restrukturalizaci americké energetiky. Taky k tomu přispěla situace v Kalifornii, což je ekonomicky i co do počtu obyvatel v USA stát číslo jedna. Jedna z kreslených karikatur v Los Angeles Times zobrazuje situaci ve třídě, kdy se učitelka ptá žáků: "Kteří živí tvorové se nejlépe orientují ve tmě?" Odpovědi zněly: "Sovy, netopýři - a Kaliforňané." Kalifornii totiž dlouhodobě trápí nedostatek elektřiny, protože investoři, koncipienti a stavitelé energetických zdrojů na dalekém západě prostě zaspali prudký hospodářský rozvoj pacifické oblasti USA. Dick Cheney se teď pokouší o zásadní pohled do budoucnosti a je mu jasné, že řešení je jen v atomové energetice. Krátkodobě se to dá sice vyřešit v elektrárnách na uhlí, ropu a plyn. Ale to jen tak do deseti let. Jinými slovy: Bushův postoj je obranný - a to právě jen na období kolem deseti let. Nanejvýš. Pak už si nekompromisně budou prioritně razit cestu světem kilowatty, generované atomem, neboť ten nezatěžuje biosféru vražednými emisemi. Ostatně z 50 států USA jen ty nejmenší (z hlediska počtu obyvatel) se zatím obešly bez atomové energetiky. Nejvýznamnější státy (Kalifornie, Texas, New York, Pennsylvánie, obě Karoliny, Illinois atd.) berou ročně "atomové kWh" ve stamiliardovém množství. I to bude nutné znásobit, nechce-li se Amerika dále antagonizovat vůči světu tím, že její elektrárny stále ještě zároveň spalují pro energetické účely obrovské množství uhlí, ropy a plynu. Zvrat musí přijít, nechce-li se planeta zadusit, nejpozději do dvaceti let. V mezinárodních anketách o tom, co nejvíc poznamenalo zhoubně vývoj lidstva ve XX. století, se na prvním místě uplatnily ekologické hříchy. Kdosi to označil za "černý lístek do památníku 20.století".

Co bychom však měli napsat na "bílý lístek"? Většina názorů se přiklonila k tomu, že člověk dokázal přestoupit práh atmosféry, zabydlet se dlouhodoběji na orbitální dráze "za humny planety" - a dokonce vyslat 12 astronautických apoštolů k procházce na Měsíci.
Je dobrým znamením doby, že z počátku kosmonautiky už spadla mnohá tajemství (i nesmyslná utajování), kdo vlastně konkrétně byl u kolébky nové éry lidstva. Minulý měsíc, při oslavě 40.výročí letu Jurije Gagarina, se prvně objevily pohromadě tváře lidí z prvního kosmického oddílu. Američani se samozřejmě se svou první slavnou sedmičkou hrdinů nikdy netajili. Byli jimi Alan Shepard, Virgil Grissom, John Glenn, Scott Carpenter, Walter Schirra, Gordon Cooper a Donald K. Slayton.
Teď však už také víme, kdo patřil do první dvacítky kosmonautů původně vybraných v SSSR. Byli to Ivan Anikejev, Pavel Běljajev, Valentin Bondarenko, Valerij Bykovskij, Valentin Filatjev, Jurij Gagarin, Viktor Gorbatko, Jevgenij Chrunov, Anatolij Kartašov, Vladimir Komarov, Alexej Leonov, Grigorij Něljubov, Andrian Nikolajev, Pavel Popovič, Mars Rafikov, Georgij Šonin, German Titov, Valentin Varlamov, Boris Volynov a Dmitrij Zajkin. Valentinu Těreškovovou, proslavenou letem v červnu 63, přidal osud k osobnostem kosmické historie - jak jednou řekl Gagarin - "z politicko-feministických důvodů" později. Než se zjistilo, že člověk je vůbec schopen let za práh atmosféry přežít, o ženách-kosmonautkách se v Moskvě ani v USA neuvažovalo. Žádný odvážný podnik v lidské historii se neobešel bez obětí. Ale na významném lístku do památníku XX. století je těch pietně černě orámovaných jmen hrdinů kosmonautiky minimum - v porovnání s mnohými jinými průkopnickými činnostmi lidí. Lze v tom vidět i příslib do budoucnosti, kde povznesení člověka musí a bude spočívat jedině v hlubším myšlení, ve vědeckém poznání a humánnější technologii.