číslo 18/2001
vychází 23. dubna

Zpět na obsah         

Titulní rozhovor


Šance Ivana Krále

Jak se daří paní Králové?
Je v pořádku, ale potřebuje hodně odpočívat. Uvidíme, jestli bude mít tu sílu, aby v létě přijela do Česka se mnou. Loni jsme tu byli asi měsíc, vzal jsem ji na Moravu, odkud pochází. To bylo senzační, ukazovala mi, kde se narodila, kam chodila do školy. Jsme spolu od smrti otce, o kterého jsme se s mámou starali do poslední chvíle. Funguje mezi námi neuvěřitelná komunikace. Pro mě je to něco nového, v Americe jsme žili vždycky odděleně, v jiných státech.

Sledujete na Floridě dění v České republice?
Snažíme se. Z Prahy vždycky přivezu spoustu knížek a na tiskárně mámě vyjíždím zprávy a články z internetu.

Z amerických médiích se nic nedozvíte?
Tam lidi moc nezajímá, jaká je situace u nás, na Slovensku nebo v Litvě. Leda že by vypukla válka... Když už slyšíte o Česku, tak spíš ty špatné zprávy. Semtex, tunelování, situace v České televizi. Lidi tu ale pořád velmi ctí Václava Havla. Ten je v Americe stále váženou osobností. Tím, jak vystupuje, píše, myslí, tím, jak se liší od typických politiků.

Proč jste se po roce 1989 nevrátili do Prahy?
Naši se tu byli v devadesátém roce podívat. Ale táta byl šokován, říkal, že je to nenormální stát. Zákony se tu měnily ze dne na den, s matkou by bývali neměli ani kde bydlet.

Váš otec byl velmi vzdělaným novinářem a překladatelem, pracoval pro OSN. Asi se vám po emigraci snažil především zabezpečit vzdělání?
Hned po příletu do Ameriky mě poslal na univerzitu, kde jsem vystudoval francouzskou literaturu. Diplom jsem daroval rodičům za to, že mi studia umožnili. Jsem vlastně učitelem francouzštiny, měl jsem jít po škole dokonce učit

Proč jste si vybral zrovna francouzštinu?
Já se pro ni rozhodl už v Čechách. Zajímala mě francouzská historie, literatura. A tenkrát byla navíc v Československu vedle italské muziky jediná západní hudba, ta francouzská. Věděl jsem, že francouzsky rock´n´roll nezazpívám, jenže já měl rád taky šanson, Aznavoura, Bécauda.

V Americe byste asi s takovou muzikou nepochodil...
Je pravda, že od dob Elvise se do amerických hitparád dostalo jen velmi málo neanglicky nazpívané muziky, něco z Mexika, z Japonska, někdy před patnácti lety tuším i z Holandska. Jenže je nesmysl myslet si, že to, co je v Top Ten, je nejlepší. Vždycky jde o to, kdo koho a za kolik protlačí nahoru.

Ivane, kde se vlastně v současné době cítíte doma - v Praze, nebo spíš na Floridě?
Na takovou otázku se špatně odpovídá. Cítím se doma na planetě Země, a tak jsem asi světoobčanem, jistá část světa mi v určité chvíli dala šanci. A to bylo štěstí, člověk se osamostatnil, poznal svět taky na druhé straně a může se na spoustu věcí dívat trošku s nadhledem.

Ptám se i proto, že z vašich novějších, česky nazpívaných nahrávek je cítit, že vaše čeština je stále přirozenější. Vrací se vám schopnost komunikovat rodným jazykem?
Těch třicet let ve Státech mě samozřejmě poznamenalo. Když jsem prvně přijel do Prahy, bylo to hrozný. A těžší přízvuk mám pořád. I když jsem v češtině vždycky četl, v Americe jsem česky vůbec nemluvil.

Proto jste většinu písniček, které jste udělal po návratu z Ameriky, nazpíval v angličtině?
Když jsem dostal dobrý text v češtině, třeba od Jiřího Suchého nebo od Ivana Hlase v době, kdy jsme dělali kapelu Alias, tak jsem písničku udělal v češtině. Ale rock´n´roll mým uším zní líp v angličtině, stejně jako zní salsa nejlíp ve španělštině nebo portugalštině. Je pro mě jednodušší, psát, ale i přemýšlet anglicky. Nikdy jsem to ale nedělal kvůli hitparádám. Já jsem dřív ani texty moc nevnímal. Když jsem prvně slyšel Like A Rolling Stone, říkal jsem si, že je to dobrá skladba, ale slova mi byla fuk.

Zmínil jste spolupráci s Jiřím Suchým. Byl jste před svým odchodem do Ameriky něčím z české muziky ovlivněn?
Miloval jsem i Ježka, Voskovce a Wericha, ale když jsme odjížděli z Československa, byl pro mě největším hrdinou právě Suchý. Takže ve chvíli, kdy se ukázalo, že bychom spolu mohli něco dělat, byla to pro mě šílená pocta. Možná větší než cokoli, co se stalo v minulosti. Taky jsem si od něj odnesl dvě kazety písniček, které bych chtěl někdy natočit. Zatím ale o takový projekt žádná firma neprojevila zájem.

V České republice jste vedle dvou desek Jiřího Suchého produkoval alba řady dalších zpěváků a kapel. Netajil jste se však tím, že jste byl jejich přístupem mnohdy zklamán...
Produkovat někomu desku, to je vždycky psychologická hra, která je především o egu těch lidí. Čím je muzikant zkušenější, tím se líp pracuje, třeba pan Suchý se choval jako profík. Já se vždycky snažil pohladit, otevřít určitou bránu, ale někteří z těch, kterým jsem se chtěl pomoci, byli uzavření. Nebo se báli překročit čáru, zakódovanou v nich ještě z té bolševické doby temna.

Možná jste spolupracoval s příliš zavedenými jmény. Co ta nejmladší muzikantská generace?
Ta dělá všechno opačně. Ve světě se mladé kapely snaží nejdřív hrát a pak udělat desku, tady chtějí nejdřív desku a pak teprve koncertovat. Já jsem s muzikou nezačínal s tím, že budu vydávat desky. Někde vzadu to tam možná bylo, ale chtěl jsem hlavně hrát a poslouchat hudbu, chodit na koncerty a učit se. Spousta kapel mě už v mládí zklamala, když jsem zjistil, že jejich členové nejsou do muziky tak zapálení jako já. Muziku musíte dělat pro pocit, proto, že ji máte rád. Pak teprve vyprodáte sály pro tisíce lidí. To tady mladým není jasné. Necvičí, neposlouchají, ani je nenapadne něco si jen tak brnkat. Ať si sedí v hospodách a ať se třeba opijou, ale ať si při tom aspoň něco brnkaj.

Česká pop-music se v posledních letech totálně zakonzervovala. Je to i tím, o čem jste mluvil?
Taky, ale hlavně jde o přístup nahrávacích společností, které se orientují jenom na vydělávání peněz a teprve na posledním místě je u nich samotná muzika. Je pro ně snazší vyrábět hvězdy podle zahraničních mustrů, nové Britney Spearsové a nové N´Sync. Když já prodám jedno cédéčko na stovku cédéček Lunetiků, tak pro ně přestávám být zajímavý. Lidi v těch firmách se nezabývají muzikou, sami říkají, že jim jde o prodej hudby. V tom opravdu nelžou.

U jedné z těch společností vám nyní vychází dvojalbum Best Of Ivan Kral, které mapuje vaši písničkovou tvorbu, ale současně i vaše působení po návratu na zdejší scénu. Znamená to, že patříte mezi umělce, kteří se "prodávají"?
Znamená to pravý opak. Jde o rozloučení vydavatelské firmy s Ivanem Králem. Vyhodnotili komerční úspěšnost mých předchozích desek a rozhodli se, že tímhle výběrem udělají tečku. Na prvním disku jsou anglicky nazpívané písničky a na druhém živé nahrávky, remixy i české verze některých skladeb. Největší radost mám ale ze tří klipů v podobě CD-ROMu. Zkrátka, je to shrnutí kapitoly Ivan Král v Česku.

To je ovšem nadsazené, ne?
Uvidíme, zatím mám práce dost. Podílel jsem se na soundtracku k novému českému filmu Cabriolet režiséra Marcela Bystroně. Byla to na můj vkus trošku divoká spolupráce, ale snad to dobře dopadlo. Další věc, které jsem se teď hodně věnoval, byla produkce debutového alba skupiny Triny, což jsou tři romsky zpívající holky, od nichž jsem kdysi dostal demosnímek a poté, co jsem je viděl s Idou Kelarovou na pražském festivalu WOMAD, jsem se definitivně rozhodl, něco s nimi udělat. Na skupinu, jako je Triny, jsem se těšil od chvíle, kdy jsem se do Prahy vrátil. Je to něco úplně jiného, než jsem kdy jako producent dělal, trošku do world music, holky si navíc nechají poradit.

Tak přece jen skončíme v optimistickém duchu. Jak vlastně s odstupem hodnotíte těch deset muzikantských let v České republice?
Dostal jsem díky pádu režimu bezvadnou šanci a jsem za ni vděčný. V Americe jsem chtěl už kolikrát ten svůj muzikantský život ukončit, jezdil jsem s náklaďákem, dělal palačinky. A tady jsem najednou mohl začít od nuly. Zkusil jsem to. A jestli se mi to podařilo, to ať posoudí někdo, koho jsem udělal aspoň na chvilku šťastným.

MILAN ŠEFL

Foto MARTIN SIEBERT a Universal Music

První kapela Ivana Krále se jmenovala Saze a jedna z jejích prvních písní Pierot. Právě tato skladba skupinu proslavila a dopomohla jí k účinkování v programech skupin Olympic a Old Stars. V roce 1967 však její lídr, zpěvák a kytarista, emigroval - a zřejmě dobře udělal. V Americe se stal členem kapely Blondie a později doprovodné skupiny kultovní písničkářky a básnířky Patti Smithové. Spolupracoval také s Davidem Bowiem, Johnem Calem, hrával v kapele rockového rebela Iggyho Popa, s nímž složil několik písní. Jeho nejznámější skladbou je ale Dancing Barefoot, napsaná společně s Patti Smithovou. Také díky této písničce o něm dodnes s velkou úctou hovoří členové takových skupin, jako U2 či R.E.M.

V devadesátých letech začal Ivan Král pracovat také na české scéně. Produkoval alba řady skupin a interpretů (Alice, Lucie, Mňága a Žďorp, Jiří Suchý, Janek Ledecký), společně s Davidem Kollerem, Ivanem Hlasem a Karlem Šůchou vytvořil hudební projekt Alias. Vedle alba s Alias (1997) dosud pro český trh natočil tyto tituly: Nostalgia (1995), Modré z nebe (soundtrack k filmu, 1997), Clear Eyes (1998), Dancing Barefoot (1999) a Bang Bang Band - živě dětským domovům (1999).

Koncem března mu vyšlo dvojalbum The Best Of Ivan Kral.