číslo 17/2001
vychází 17. dubna

Titulní rozhovor

O čem sní Olga Sommerová

Jak jste došla k názoru, že byste měla zvolnit?
Doba mezi čtyřiceti a padesáti byla v mém životě snad vůbec nejkrásnější. I když jsem si kdysi myslela, že ve čtyřiceti ženská končí, právě v tomhle období jsem žila strašně rychle, na plný pecky, a hodně pracovala. Dvacet let dělám dokumenty a právě v té druhé dekádě jsem si uvědomila, že v nich uplatňuju nejen filmařskou zkušenost, ale hlavně lidskou zralost a to bylo větší potěšení než znalost řemesla. Zrála jsem určitě rychleji díky dokumentárnímu filmu, tohle povolání nutí poznat hloubku i tíhu života strašně zblízka. Musela jsem se denně konfrontovat s bídou světa a neuvěřitelnými lidskými osudy. A najednou mě ta padesátka zaskočila.

Byl to tedy určitý předěl?
Byl to předěl takřka fyziologický. Já jsem měla vždycky energie, že bych ji mohla rozdávat, a najednou jsem se cítila ošizená, zaskočil mě velký úbytek té kdysi samozřejmé energie. Lidé si většinou myslí, že stárnutí jsou hlavně vrásky, ale vrásky, to nic není, ztráta energie je horší. Vím, že bych měla ubrat a občas se zastavit. Myslím na to, že život má ještě jiné alternativy, třeba jít do přírody, zapomenout doma mobil, koukat Pánubohu do oken a starat se o svou duši. Jako žena i jako filmařka jsem se celý svůj dosavdní život zajímala o druhé lidi - o rodinu, o hrdiny svých filmů, o problémy světa. A teď najednou cítím, že jsem zapomněla na sebe. To je asi ten předěl, který pro mě padesátka znamená. Zpráva shůry, že bych měla ubrat v pracovním angažmá - dokumentaristickém i společenském - a víc se zahloubat do sebe.

A udělala jste to?
Zatím se nemám tak ráda, abych dala přednost sobě před světem. Jenom po tom toužím. Chtěla bych se zklidnit, zvnitřnět, najít v životě i v sobě něco, co tam někde určitě je, ale co jsem ještě nestihla poznat.

Sociální dokumenty vás hned na počátku kariéry proslavily. Od této tematiky jste ale před časem zamířila trochu jinam - k duši člověka. K portrétům, k sondám do nitra zajímavých lidí...
To je pravda. Sociální témata a vůbec život obyčejných lidí je hlavní potrava dokumentaristy. Já se jim věnovala taky z osobních důvodů: sama jsem se cítila jako dítě odstrčené do kouta, proto jsem měla potřebu natáčet o uražených a ponížených. Ale jak jsem se měnila já sama, měnily se i mé filmy. Najednou jsem se chtěla vyslovovat ke světu složitěji, hlouběji - a víc skrze sebe.

Taky se říkalo, že je to feministický film.
Třeba je - no a co? Vadí mi, že se v Čechách neví, co feminismus vlastně chce. Kdekdo se k němu vyjadřuje a vlastně neví k čemu. Už mě nebaví pořád poslouchat,. že feministky nenávidí muže. Je to směšná a nepravdivá náhrada za bolavé promýšlení a procítění skutečného vztahu mužů a žen. Feminismus je touha po demokracii a rovných právech, nikoli boj s muži, ale vůle ke spolupáci s nimi. Přišel čas, kdy je nutné uplynulých pět tisíc let patriarchátu vyvážit. A pokud to chceme stihnout ještě za svého života nebo pro naše dcery, je třeba si pospíšit.

Feminismus je tedy podle vás stále vyvoláván reálnou nerovností, nikoliv jen nějakými ambicemi žen, stavem jejich mysli?
Jakými nějakými ambicemi žen? Rovnoprávné životní a pracovní ambice žen nejsou přece duševní úchylka, ale legitimní právo žít důstojný život! Ale naše společnost je patriarchálně zapředsudkovaná. Když jsem se tímhle tématem začala před pěti lety zabývat, byla jsem zděšená tím, že ženy jsou mnohem víc "antifeministické" než muži. Jsou konzervativnější, mají strach z neznáma, chtějí, aby se jejich "kruhy" rušily co nejméně, aby žily pokud možno v klidu, tak, jak jsou zvyklé. Takhle žily a myslely naše babičky a maminky, proč my bychom měly být jiné? Já ale věřím, že se ledy předsudků prolomí, život je krátký a máme 21. století.

V minulých letech jste natočila také několik filmů o významných osobnostech a politicích. Proč právě o nich?
Za prvé proto, že vznikl cyklus Gen a byla tu nabídka, která se nedala odmítnout. A taky jsem už potřebovala změnit kurs, dělat zase něco jiného. Byla jsem moc ráda, že se na Genu mohu podílet, protože každé setkání s mimořádným člověkem, ať slavným nebo s osobností z jihočeské chaloupky, je vzrušující poznání. Z těch deseti portrétů, které jsem natočila, byly je dva o mužích, kteří měli co do činění s politikou - Jan Ruml a Václav Malý. Oba byli disidenti, nikoli politici v dnešním slova smyslu.

Jak se vám s nimi pracovalo?
Když jsem se tehdy setkala s Honzou Rumlem, byl už posledním disidentem ve vládě. Choval se upřímně, bezprostředně, určitě ne jako klasický politik dnešního typu. Jeho osobnost i minulý život ho přece jenom uchránily toho, aby si potřeboval na něco hrát a nějak se vykoupit politickou loajálností. Vím, že moc člověka změní, ale u něj jsem tuhle psychologickou úchylku vůbec nezaznamenala. V té době, kdy jsem ho točila, jako by ani nebyl ministrem vnitra. A s Václavem Malým to bylo stejné. Pro něj neexistovaly žádné vlastní zásluhy, žádná vyjímečnost. Nebyl politik, ale homo politicus, byl důležitým mužem revoluce. Točila jsem o něm už druhý film, první vznikl za revoluce. Pro mě to tehdy bylo životně důležité setkání.

Natáčela byste politiky dnes?
Určitě ne. Můj vztah k politice se změnil. Zmizelo nadšení, nastal čas vyžadovat od politiků korektní práci a čestné úmysly. Po revoluci nám byli noví politici blízcí, protože byli úplně jiní než ti z dob bolševismu, mnohé jsme obdivovali a měli rádi. Jenže do vztahu občanů k politikům žádná láska nepatří. Bylo to i období dětských nemocí nové demokracie, oni i my jsme se proměnili. Euforie je pryč. Ale přiznám se, že z porevolučních dob mi jedna stálice přece jen zůstala - Václav Havel.

Jsou tito lidé hodně roztrpčeni?
Všichni cítí velké zklamání, že zločiny komunismu nebyly potrestány a ani jejich věznitele nikdo nevolá k odpovědnosti. Ptají se proč. Nechtějí žádné zavírání do kriminálů, ale satisfakci v rovině morálního trestu. To jim společnost stále dluží. Proto také beru práci na tomto projektu jako svou povinnost, jako kus splátky na dluh.

A co ti, kteří jdou do reklamy? Mnozí si stěžují, že existenční podmínky v dokumentu jsou špatné.
Podmínky pro dokumentární tvorbu jsou podle mně skvělé - díky České televizi.Ale z hlediska materiální existence nikoliv, už jsem říkala , že pro dokumentaristu platí - ni zisk, ni slávu. Pokud někdo odejde k reklamě, je to jeho věc. Každý člověk si musí vybrat, jestli chce něco světu říct skrze dokument či hraný film, anebo jestli chce vydělávat peníze A každý má pro svou volbu důvody, do nichž nikomu nic není. Někteří reklamisté ale říkají, že si v reklamě vydělají na své ušlechtilé filmové projekty. Dělat reklamu v kombinaci s hraným filmem je možné, ale dělat reklamu a zároveň dokument, to nejde, protože v reklamě jde oproti chudinským honorářům za dokument o velké peníze, a navíc autor reklamy zůstává anonymní. Naproti tomu v dokumentu, který je obtížný a pracný, autor riskuje, nese svou kůži, své jméno na trh. Proto se z reklamy do dokumentu zpravidla už nikdo nikdy nevrátí.

Co soudíte o velkých ambiciózních dokumentárních projektech, které poslední dobou prorazily cestu i do filmové distribuce?
Je dobře, že existují, ale jsou to v podstatě filmy pro festivaly, natáčené zásadně na celuloid. To je právě rozdíl mezi videem a celuloidem: na video můžete natočit báječnej film, ale jednak nepůjde do kin, a jednak nebude mít punc "skutečného" filmu. Natočit film na celuloid je nesrovnatelně dražší a obtížnější.

A přece na něj mnohý dokumentarista s lítostí vzpomíná...
V roce 1990, když se přestaly promítat a tím pádem vyrábět dokumentární filmy pro kina, myslela jsem, že je konec dokumentu v Čechách. Také studenti FAMU jsou zamilovaní do celuloidu, říkají - celuloid, a jinak nic jiného! Ale já už po deseti letech natáčení na klasický pětatřicítkový formát dalších deset let točím na video, které jsem přivítala po počátečním zklamání s velkou radostí. Najednou jsem nemusela šetřit materiálem, aranžovat scény, mohla jsem natáčet autentické situace. Strašně se mi ulevilo. Přesto platí: aby nezanikl klasický dokumentární film pro kina, na to je zapotřebí peněz. Jenom výjimečně se některým lidem, jako například Mirkovi Jankovi, Karlu Vachkovi nebo Ivanu Vojnárovi, podaří je získat. Mám pocit, že v Čechách je pro celuloid, na rozdíl třeba od Francie, málo peněz. Český dokument se dnes zkrátka převážně točí na video v České televizi. A zaplať Pánbůh za to. Pravda, skrývá to v sobě mnohá pokušení, já tomu říkám natáčení videoprůjmů, režiséři se nechávají svést snadností natáčení, nepřipraví se, nemají to pořádně vymyšlený, zdá se jim, že můžou improvizovat, na metrech nezáleží. Ale vznik dobrého filmu není závislý tolik na podmínkách jako na invenci a vůli autora vyslovit myšlenku. A tak jako vznikají skvělé filmy na video, existují i špatné na celuloidu.

Jste obklopena mladými lidmi, inspirují vás?
Moje děti mi chtě nechtě nastavují zrcadlo.Už tím, že se pomamily a potatily. Syn je v pátém ročníku FAMU, dcera studuje grafickou školu a taky už natáčí své amatérské filmy. Celá naše rodina i se Špátou je kompletně filmařská. Děti mi nastavují generační zrcadlo doma, studenti ve škole. Obě zrcadla jsou prospěšná, aby člověk nezkostnatěl, neztrouchnivěl, aby zůstal naživu a pružný.

Jaká se v tom zrcadle vidíte?
Myslela jsem si, že jsem hodně pružná - dokumentarista přece musí celý život reagovat na měnící se skutečnost - ale teď se mi zdá, že jsem přece jen asi už trochu unavená, a děti mi to dávají pocítit. Na jedné straně nechci být fosílie, na druhé straně mám se sebou jiné starosti než můžou oni ve svém mladickém nadšení pochopit. Nutí mě do věcí, které možná už nechci. Říkám jim: jděte mi s tím do háje! Ale oni nejdou.

Vracíme se vlastně k začátku rozhovoru: Připravujete se tedy na zvolnění tempa?
Zatím mi to nejde, příliš slyším na výzvy zvenčí. Tohle téma chci ještě udělat, támhle se angažovat, tohleto je lákavé. A přitom ve skutečnosti chci spíš jít do sebe. Už je na čase. Když je člověk mladej a má ctižádost, samozřejmě touží po kariéře, chce udělat díru do světa a ukázat, že něco umí. A pak najednou zjistí, že v tom letu světem trochu zapomněl na sebe. To je teď moje téma. Kdo jsem a co chci já? Po prvé v životě bych se chtěla upřímně zabývat člověkem, který se jmenuje Olga Sommerová.

Jenže jak koukám, zatím je to pro vás pouze sen, ne?
Co se státi má, stane se. Třeba ne hned. Mně se v životě skoro všechna přání splnila. Splní se i tohle. Říkávám si podle Platóna - "Všechno, co chceš, budeš mít, nešťastníče!" Možná až se mi to splní, budu zklamaná. Až budu někde na chaloupce topit v kamnech a koukat z okna na les, třeba se mi bude stýskat po velkém světě. Ale teď po tom toužím.

Foto Jarka Šnajberková