číslo 17/2001
vychází 17. dubna

Zpět na obsah         

Televize
a film


TELEVIZNÍ GLOSÁŘ

Ochočení vlci

Před několika měsíci si Pavel Anděl pozval do svého nočního posezení herce Davida Suchařípu a režiséra Petra Nikolaeva. Oba se zápalem a jiskrou v oku pohovořili o novém televizním filmu Vlci ve městě, při jehož realizaci se sešli. Očekávání díla, které konečně vynikne nad šedý průměr původní produkce, přiživila i rozsáhlá anotace na internetových stránkách České televize: "Současné téma v drsné dokumentární poloze", "námět z okraje společnosti a prostředí mladých lidí", "pohled, který vychází z dokumentaristického vidění nepřikrášlené skutečnosti", "lidi, kteří budou působit naprosto autenticky a dají celku punc věrohodnosti a syrovosti" - to jsou jen některé ze slibných charakteristik filmu z úst samotného režiséra. Začátkem dubna jsme se mohli přesvědčit, nakolik se je podařilo naplnit skutky.

Na rozdíl od příběhů postavených na nosné fabuli, zvolil scenárista Jan Stehlík princip mozaiky dílčích peripetií, vycházejících spíš z potenciální dramatičnosti střetu jednotlivých charakterů s prostředím. Podobný postup je jistě legitimní. Zejména, pokud by se tvůrcům opravdu podařilo postihnout onu syrovou autenticitu a zalidnit ji jedinečnými hrdiny. Žel právě tomuto principiálnímu požadavku zůstali "Vlci" dlužni příliš mnoho. Místo věrohodného obrazu života "tady a teď" nabídli tvůrci poměrně idylický obrázek světa plného nezištného přátelství (Rychlé šípy převlečené za squatery), dobré vůle (i vzorový "záporák" to vlastně myslí dobře), jen lehce narušovaný drobnými nedorozuměními, jež se navíc sama řeší téměř mávnutím kouzelného proutku (práce, bydlení, omluva přizabitému mistrovi). Světa, který sice na první pohled připomíná současnost, ve skutečnosti je však pouhou fotogenicky nasnímanou kulisou pro dávné socrealistické schéma "o mladém muži, který hledá své místo". Usilovná snaha povýšit banalitu na podobenství svobodomyslných vlků mezi lidmi nemohlo výsledný dojem zachránit. Spíš naopak.

Čím větší očekávání, tím hlubší zklamání. Alespoň v původní dramatické tvorbě platí tato úměra s pravidelností až zarážející...

JAN SVAČINA