číslo 17/2001
vychází 17. dubna

Rozhlasová publicistika

TVÁŘ ZA MIKROFONEM

Vaše cesta k mikrofonu?
Moje cesta k mikrofonu Českého rozhlasu vedla přes mikrofon soukromého rádia. Po čtyřech letech práce terapeuta u duševně nemocných lidí jsem potřeboval přehodit výhybku, tenkrát právě vzniklo rádio ECHO a tak jsem se tam šel zeptat, jestli by mě nechtěli. Oni chtěli a já zůstal. Když pak rádio končilo, dozvěděl jsem se od Vlada Príkazského o možnosti ucházet se o místo redaktora v nově vzniklé redakci kultury. Do této redakce jsme tenkrát přišli z ECHA dva, ještě Vlaďka Bezdíčková, a dneska tu jsme už šestý rok. Když tak o svých cestách k mikrofonu přemýšlím, měl jsem veliké štěstí.

Vaše rozhlasová "nej"?
Těch "nej" je několik. Rádio je médium, které si pouštím nejčastěji, prakticky ke každé činnosti, u které to jde. Největšími rozhlasovými vzory (tedy v těch oblastech, ve kterých se sám pohybuji) mi jsou Vlado Príkazský, Jana Klusáková a Vladimír Kroc, rozhlasovou profesi zatím ze všech svých dosavadních zaměstnání vykonávám nejdéle, i když jsem si při ní občas zažil i solidní nejistotu. A nejvyššího oficiálního ocenění se mi dostalo druhou cenou v novinářské soutěži Památky potřebují publicitu. A ještě jednu věc patřící k těm "nej" mi práce v rozhlase dala: stal jsem se máminým kolegou. Ona sice pracuje v jiném (tištěném) médiu, ale potkáváme se na tiskových konferencích, dohazujeme si kontakty a tipy, konzultujeme a připomínkujeme si naše výtvory. To je záležitost, která se dá těžko slovy popsat.

Co vás drží nad vodou?
Bude to znít jako fráze, ale jsou to lidi, o kterých vím, že za nimi můžu kdykoliv s čímkoliv přijít (a oni vědí, že mohou přijít za mnou). Moje žena, děti, máma a brácha. Kamarádi. Mnohdy, když je mi ouzko, rochňám se v tom sám a ani jim neřeknu, ale to vědomí, že bych mohl, mi stačí. Vždycky mě potěší i sdělení, že se někomu líbilo to, co jsem "vyrobil". Pomáhá mi i hudba. A co mě ještě nabíjí, to je pohled z výšky. Čím větší, tím lépe. Miluji výšky.