Borivali se nachází na severním okraji patnáctimilionové Bombaje, jejíž obyvatelé s přáním užít si trochu volna a klidu míří o víkendu právě sem. Přesněji do národního parku Krisnagiri Upavan. Ten nabízí kromě procházky ve stínu vysokých stromů i návštěvu lví safari a zejména vyhlášených skalních jeskyní Kanheri. Když mluvím o odpočinku, je to z pohledu našince skutečně relativní. Zatímco ulicemi Bombaje kličkují statisíce lidí, ve zmíněné rezervaci potkáváte "pouze" tisíce. I tak je ale už při vstupu každý kontrolován, zda s sebou nemá nějaké plastové láhve. Pokud ano, musí je odevzdat. Zkušeností s neuvěřitelnou špínou a nepořádkem mají totiž Indové ze své země opravdu mnoho. Do parku Krisnagiri Upavan se z Bombaje dostanete nejlépe vlakem a poté typickou rikšou. Svezení v ní je neopakovatelným zážitkem, samotné placení pak už ovšem tak příjemné vždycky není. Když po nás taxikář chtěl 170 rupií, odmítli jsme je zaplatit. Nakonec jsme to usmlouvali na 70. Jaké však bylo naše překvapení, když jsme při zpáteční cestě platili jen 10!

Nyní ale vzhůru za pamětihodnostmi! Cesta k buddhistickým jeskyním, které jsou hlavní atrakcí rezervace, trvá pěšky asi tři hodiny - i proto až tam mnoho návštěvníků- k naší radosti- nedorazí. Silnice prochází hustými porosty, časté jsou palmy a bambusy. V korunách poletují pestrobarevní ptáci. Doslova idyla. Bohužel dlouho nevydrží. Jen několik kilometrů za hlavní branou znenadání narazíte na slum, chudimskou čtvrť. Lidé v ní žijící se přímo brodí v odpadcích, vzduchem se line nesnesitelný zápach. V tu chvíli si pomyslím, proč nám u vchodu do rezervace odeberou všechny věci z plastu. Naštěstí cíl naší cesty je od tohoto místa ještě dostatečně vzdálen, a když pak dorazíme na úpatí skalnatého masívu, jehož tmavě hnědá barva se odráží na obzoru, na všechno nepěkné zapomínáme. Pomalu stoupáme po schodech, na nichž posedávají místní domorodci nabízející pro občerstvení vodu a různé pochutiny. Vystoupáme na skalní plošinu a před námi se objeví první kamenné svatyně klášterního areálu známé jako viháry. Komplex zvaný Kanheri byl budován od 1. století před Kristem do 9. století našeho letopočtu. Není tedy tak starý jako nejznámější indické skalní chrámy v Adžantě a Džumaru spojené s raným buddhismem, ale jeho proslulosti to pranic neubírá. Ústředními prostorami jsou skalní chrámy, resp. modlitební síně čaitjí. Jsou to sály se sloupovím směřujícím k modelu stúpy, což je pohřební mohyla uchovávající Buddhovy ostatky. Vše vytesáno těmi nejprimitivnějšími nástroji. Vstoupili jsme dovnitř s posvátnou úctou. Než jsme se však stačili rozkoukat, vyrušil nás doslova řev několika Indů, kteří se předháněli v tom, čí ozvěna bude hlasitější. Horší než východní Němci v bulharských horách! Prohlídka proto byla skutečně rychlá, pohled na obloukovou klenbu se stejně obloukovitými žebry na stropě, fresky na stěnách a po stranách sochy Buddhy. Z toho jsem usoudil, že popisovaný sál byl mladší, zobrazovat Buddhu bylo totiž povoleno až od 4. či 5. století. A pak už ven. Vzhůru. Co nejvýš. Kam se ostatním nebude chtít. Jeskyně byly naštěstí všude, propojené drobnými schůdky. Všechny si byly podobné jako vejce vejci. U vchodu nádrž na vodu, napájená deštěm sváděným z vrcholu skály vydlabanými kanálky, uvnitř holé stěny s kamennými lůžky. Uprostřed celého rozlehlého areálu je vybudována společná jídelna s asi 15 metrů dlouhým stolem. Samozřejmě kamenným. Kanheri tvoří celkem sto devět jeskyní, dnes už sloužících pouze jako turistická atrakce, buddhisté tu už dávno nejsou. Přesto jen několik kilometrů odtud, stále v rámci národního parku Krisnagiri Upavan, stojí buddhistická svatyně se třemi obřími sochami Buddhy, před kterou se pravidelně pořádají koncerty duchovní hudby. Naslouchají jí vyznavači buddhismu, hinduisté i křesťané. Až dohraje, všichni se vrátí zpět domů. Do rušné, špinavé, přeplněné Bombaje.