Se svým rozhlasovým Nielsem Bohrem se pohybujete ve světě atomových vědců, s Valdštejnem, kterého jste nedávno hrál na Vinohradech, zase na bojištích Třicetileté války... Který z těch mnoha virtuálních světů, do nichž vás vaše povolání uvedlo, se vám zdál nejbližší a který naopak exotický a vzdálený?
Pro mě svět na jevišti není virtuální realitou, pro mě je to svět hmatatelný, svět, ve kterém se pohybuji a jednám. Proto také žádný z těch "jevištních světů", které jsem zatím poznal, pro mě nebyl vzdálený. Tematika, kterou hraji, mě zajímá a snažím se o ní pokaždé dozvědět co nejvíc. Když jsem ve Shafferově Královském honu na slunce hrál Franciska Pizarra, četl jsem knihy o conquistě Ameriky, o tom, jak 162 Španělů dobylo několikamilionovou říši Inků. A kvůli Schillerově Valdštejnovi jsem se seznámil nejen se strategií a taktikou žoldnéřských šiků, ale vypůjčil si a nakoupil literaturu o baroku a zjistil, jak tendenčně u nás dřív bývala ta doba pojímána - jako doba temna, s hlavním zloduchem Koniášem. Historická pravda je složitější.

Co vás v mládí přitáhlo k divadlu?
Divadlo jsem začal dělat velmi brzo. Kamarád mě v páté třídě přivedl do dětského sboru brněnské Janáčkovy opery, takže jsem už jako malý kluk zpíval například v Jakobínovi Zdráv buď, ó pane náš... Sbor později přešel pod Závodní klub železničářů do Typosu. Dnes je tam televizní studio, ale dřív v tom velkém sále působil početný ochotnický soubor. Hráli jsme všechny žánry - činohru, operu, operetu i balet.

Někde jsem četl, že vás ovlivnil i váš tatínek.
Můj otec měl přirozený komediální talent a já se přiznávám, že ho dokonce i vykrádám - co se týče gest, mimiky, nápadů... Čím jsem starší, tím víc nabírám tátovu podobu. Ke kumštu ovšem bytostně tíhla i maminka. Dodnes ráda a pěkně zpívá.

Čím byl váš otec?
Hospodským. Před válkou si pronajal hospodu v Brně - Králově Poli, ale za okupace na něho přišli hakoši, aby ji arizoval, protože majitelem byl Žid. To táta odmítl a raději si pronajal hospodu na opačném konci města - v Černovicích na Olomoucké. Po osmačtyřicátém za ním zase přišli bolševici - že tam budou mít schůze a aby se k nim dal. On nechtěl, a tak mu dali na vybranou: buď těžký průmysl nebo doly. V devětačtyřicátém jim hospodu odevzdal a šel vysekávat spálené elektromotory do Husovic. Já jsem za ním z Černovic jezdil na kole pro balíky měděných drátů a díky tomu jsem býval první ve školním sběru a měl bohaté kapesné. Dodnes si pamatuju, že za kilo mědi se tenkrát platilo třicet korun.

Jste rodilý Brňák. I vaše žena má kořeny na Moravě. Nyní jste ovšem i se svými dětmi pevně připoutáni k Praze. Cítíte ještě své východní kořínky?
Pořád. Naše děcka jsou křtěná Vltavou, ale my nejsme snad ani naturalizovaní Pražáci. Mám Prahu samozřejmě rád - prožil jsem v ní nejlepší léta kumštýřského života a taky jsme tady s Věrou povili a odchovali dvě děti, ale doma se cítíme na Moravě. Milujeme Vysočinu, jezdíme tam za kamarádem do Fryšavy, na Sykovec a táhne nás to i na Valašsko, odkud zase pochází Věra. Já mám v Brně starší sestru, maminka se od mladší sestry, která žije ve Spojených státech, vrátila nedávno také do Brna, takže k Brnu se stahujeme pořád. Dětství, léta studií na JAMU, doba, kdy jsme s Radimem Vašinkou, Milanem Suchomelem a jeho ženou dělali Iksku - to slavné divadlo poezie, se kterým jsme několikrát vyhráli Wolkrův Prostějov a jezdili do Divadla Na zábradlí, kde nám Jan Grossman nabízel profesionalizaci - ta léta, kdy jsme docházeli do redakce Hosta do domu za Milanem Uhdem, Olegem Susem, Janem Trefulkou a Janem Skácelem, na ta léta prostě nemůžu zapomenout.

Svou profesionální dráhu jste začínal v roce 1963 ve Večerním Brně, ale pak jste hrál v řadě dalších divadel. Na která z nich nejraději vzpomínáte?
Prošel jsem sedmi scénami. Strašně rád vzpomínám na Pardubice. Tam jsem hrál pět sezon, Věra tam byla v angažmá taky, pak odešla do Činoherního klubu a já do Ostravy. Měli jsme deset premiér do roka, takže člověk hrál do roztrhání těla a šel z role do role. Právě tam jsem dostával ty krásné role, o kterých se zmiňujete na začátku a o které u velkého divadla člověk hned tak nezakopne - zvláště dnes, kdy je tak málo premiér. V Pardubicích jsme hráli na dvou scénách a ještě na zájezdech po širokém okolí - v Žamberku, Vamberku, Čáslavi, Chrudimi, ve Svitavách... Hráli jsme denně. Vzpomenout musím také na libeňské Divadlo S. K. Neumanna. Dvě sezony tam působil Otomar Krejča, než odešel do Düsseldorfu. Z práce s ním čerpám do dneška. A bude to už třicet let.

Všichni čtyři v rodině jste herci. Stalo se někdy, že byste se kvůli divadlu pohádali?
Tak to ne, samozřejmě že mezi námi jsou nějaké debaty a že se tu a tam i "spoříme", ale nikdy se to nevyhrotilo natolik, že bychom na sebe křičeli. Když jsme ještě bydleli s dětmi všichni pohromadě, dělávali jsme takové hyde parky - sedli jsme si kolem našeho velkého stolu a povídali si o divadle a o životě. Jenže teď už Kristýna bydlí sama a Láďa přijede jen jednou za týden, hodí špinavé prádlo do koše, vezme si čisté a zase už někam táhne. Kristýna hraje v Rokoku, ale Láďovi - dohrává v Dejvickém divadle - se moc hrát nechce, spíš to spěje k tomu, že bude dělat režii; a taky dost píše. Nám se s Věrou podařilo - zaplaťpánbu, tluču to na dřevo - vychovat v nich k divadlu vztah pracovní. Nikdy jsme se neprezentovali jako hvězdy a oni v nás vždycky viděli dělníky jeviště. Pro mě, pro můj vkus a mou náturu je to k divadlu jediný možný přístup.

Jak to u vás vypadá, když některý z vás dvou má před premiérou a má zrovna tak nesmírně obtížnou roli jako vaše žena v Murphyho Bailegangaiře, uváděné Divadlem Kolowrat?
Běžně to u nás vypadá tak, že se o povinnosti a chod domácnosti dělíme. Když se ale někomu z nás blíží premiéra, tak je hájený. Ten druhý pak přebírá většinu povinností. A samozřejmě si navzájem pomáháme i po profesní stránce. Například tři neděle před premiérou Bailegangairy, když Věra potřebovala opakovat text, tak jsem ji načítal partnerský part, aby si byla v textu jistá, protože ta role je strašná nakládačka. To, co říká stará žena, kterou Věra hraje, je tok nekoherentního povídání. Věřina Momo je tak věrně udělaný obraz ubohé a pomatené bytosti, že divák si sám musí první čtvrthodinu představení připadat jak blázen - než přistoupí na způsob vyjadřování a bohdá pochopí, k čemu hra směřuje, k odhalení viny.

Zatím mluvíme o divadle, ale míra popularity herce je v dnešní době - ať už to považujeme za šťastné, či ne - spjatá s jeho účinkováním ve filmu a hlavně v televizi. A z toho druhotně vyplývají přílivy a odlivy jeho popularity. Jak se v těch přílivech a odlivech cítíte?
Na to jsem, myslím, částečně odpověděl tím, když jsem vám řekl, že herectví je pro mě především práce. Popularita je faseta, která dodává našemu povolání lesk, ale člověk na ni nesmí spoléhat. Jak jste sám naznačil - značně kolísá. Bylo to kdysi příjemné, že jste dostal tvrdé sparty pod pultem, jenže já už devět let nekouřím. Takže prd. Cennější než tenhle druh popularity je pro mě to, když s někým mluvím, dostaneme se na divadlo a on řekne, že viděl představení, ve kterém hraju, a že se mu můj výkon líbil. To pro mě má výpověďní hodnotu, protože ten člověk se obtěžoval jít do divadla, z představení si můj výkon zapamatoval a má na něj názor. Pokud jde o televizní popularitu: mediální hvězdy - už ten hrozný termín! - pro mě žádnou hodnotu nemají. Proč má být hvězdou hlasatel televizních zpráv? Jakými hvězdami jsou účastníci kvízů? Co si mám myslet o tom, když lidi dupou a tleskají nadšením, že někdo věděl, kdo je autorem Prodané nevěsty? Jaký kumšt takové televizní hvězdy prezentují? - Ne. V televizi pravidelně sleduji zprávy, rád se podívám na fotbal nebo na staré filmy z archivu - to mě zajímá. Ale jinak televize - jak říkal můj otec - "teho já nésu přitel".

Chystá se pokračování Nemocnice na kraji města. S jakými pocity byste na sebe znovu oblékl bílý plášť Karla Sovy?
S pocity mírně pobavenými. S Dietlovou Nemocnicí budeme mít pomalu stříbrnou svatbu. To už je čtyřiadvacet let, co jsme ji točili. O tom, že bych měl hrát v jejím pokračování, cosi vím, ale nic konkrétního. Před dvěma lety mi volal - dnes už bohužel nebožtík - režisér Dudek, že se začne točit v lednu roku 2000. Když se to datum překulilo, volal mi režisér Smyczek, že se začne točit letos na podzim a že se mi ozve produkce. Neozvala se - zatím. Prý se vše posunuje na začátek roku 2002. Má toho být třináct dílů. Tak jsem zvědavý. Jak by ale měla má figura vypadat, nevím.

BRONISLAV PRAŽAN