číslo 13/2001
vychází 19. března

Zpět na obsah         

Televize
a film


TELEVIZNÍ GLOSÁŘ

Dva obrazy doby

Dramata inspirovaná komunistickou totalitou se často liší přístupem k jejímu zobrazení i efektivitou a působivostí výpovědi. Konfrontaci dvou autorských alternativ nabídla Česká televize začátkem března.

Snímek z filmu GambitPrincip využití konkrétního dobového kontextu, jako dramatického východiska a katalyzátoru vývoje charakteru hlavního hrdiny, zvolil scenárista Jan Drbohlav v televizním filmu Gambit, který se stal první březnovou středeční dramatickou premiérou. Historickým pozadím pro příběh mladého hrdiny, postaveného do klasické "mezní situace", v níž musí volit mezi sebevražedným idealismem a racionálním přijetím své účasti ve zločinném komplotu moci, posloužily Drbohlavovi babické vraždy a následná tragická soudní fraška. Dodnes zcela neobjasněné okolnosti událostí ze začátku padesátých let poskytly autorovi jistotu autonomně dramatického kontextu i dostatek prostoru pro vlastní fabulaci. Pomineme-li dílčí spolehnutí se na standardní televizně-dramatickou veteš (např. ukázkově průhledná postava udavače či rádoby umělecké kouzlení s metaforou - viz samotný název), podařilo se Janu Drbohlavovi napsat poměrně věrohodnou, psychologicky průkaznou variantu nadčasového příběhu o poznání a morálním selhání.

Příkladem odlišného přístupu k historické zkušenosti posloužila druhdy trezorová inscenace Vyloženě rodinná historie. Při příležitosti sedmdesátin jejího autora, Otto Zelenky, ji uvedla druhou březnovou sobotu ČT 2 v rámci odpoledního cyklu Ze zlatého fondu. Zobrazení reality jako absurdního podobenství mechanismu totalitní moci neodmyslitelně patří k domácí dramatice šedesátých až osmdesátých let. Podstatná část obdobných dramat má dnes spíš historickou hodnotu než živou schopnost oslovit diváky. Pevné zakotvení v době svého vzniku na jaře roku 1969 je zřejmé i ze Zelenkovy satiry. Hloubkou analýzy samotného principu úchylné komunistické praxe, umocněné navíc intenzitou tehdejšího procitnutí z naivních iluzí Pražského jara, však dokázala komorní tragikomedie zaujmout a zprostředkovat někdejší zkušenosti i dnes. I nepamětníkům.

JAN SVAČINA