Také ze stránek zmíněné knihy je jasné, že vaše dílo ovlivnilo rodné Slezsko. Čím na vás zapůsobil tento kraj?
Že jsem Slezan jsem si uvědomil až v době, kdy jsem o domov přišel. V osmatřicátém roce jsme museli s rodiči před okupací prchnout do Prahy. Teprve tehdy jsem hledal tvář Slezska a našel ji v lidových písních. Probíral jsem se různými sbírkami a zjišťoval, že slezský duch je odlišný od moravského. Ten ohromný rozsah mezi hlubokou melancholií a humorem až hororovým: Mladá žena si umíní, že omladí svého starého muže tím, že ho spaří horkou vodou. Najděte mi někde jinde podobnou metodu! Slezsko jsem si zamiloval a dodnes se s ním cítím spjatý. I když se velmi změnilo.

Jako interpret jste proslul zejména podáním Janáčka a Debussyho. Myslíte si, že vás s těmito skladateli - ať už z hlediska hudebního, nebo osobního - cosi spojovalo?
S Janáčkem stejný původ, považuji ho totiž za Slezana, ne za Moravana. Až do smrti si podržel nikoli moravský, ale slezský dialekt, ačkoli žil v Brně. Jeho hudební řeč je totožná se slezským dialektem, krátké slabiky, věty smrsklé na slovní ražby, hesla, která se nedají rozvíjet, jen opakovat. A dramatické pauzy, zhuštěnost výrazu, to je typicky slezské. Když jsem začal Janáčka studovat, pořád jsem v jeho hudbě tento dialekt slyšel a ten mě vedl k jisté interpretaci, všude jako bych slyšel utajený text.

Debussy byl protipólem. Vedle našeho domku stávala krásná vila s velkou zahradou. V zářivých nedělních dopoledních, kdy se na květech perlila rosa a voněla rozkvetlá louka, zazníval z otevřeného okna vily klavír. Přicházely ke mně poryvy zvuku, které se mísily s odlesky a barevnou duhou na růžích - to je přece typická impresionistická situace. A když jsem potom slyšel první klavírní koncert z díla Debussyho, jako bych našel tuto dětskou stopu a řekl jsem si, že jestli na to budu mít, chtěl bych sloužit Debussymu.

To jsou krásná a uctivá slova. Vy jste se ale vždy snažil také o jistý nadhled, o zlehčení té tradicionalistické atmosféry a smrtelné vážnosti, která třeba operu obklopuje. Koneckonců už vaše operní prvotina Dáma a lupiči bývá označována za jakousi humornou frašku. Jak byste ji definoval vy?
Opravil bych vás: není to fraška. Já tomu říkám hra na operu. Opera je příliš vážný útvar, než aby byl hoden nějaké perzifláže nebo karikatury. Dal jsem do Dámy a lupičů vše, co je opeře vlastní: jistý patos, zápas dobrého a zlého, přičemž dobré samozřejmě vyhraje. Ale to vše se odehrává s úsměvem, úsměvem dobrotivým, rozhodně ne šklebem. S nepochopením ze strany konzervativních posluchačů jsem musel počítat, ale naštěstí a kupodivu se tato opera drží už třicet let na živu.

Víte, člověk dnes už dmoucí hruď a patos těžko snáší. Na své opery bych připíchl to, co stojí na podvazkovém řádu: "Budiž ztrestán ten, kdo by v tom viděl něco špatného." Tato slova pronesl šlechtic, když zpozoroval královnin upadlý podvazek a nonšalantně jí ho předal. Doufám, že jsem před tou vznešenou královnou jménem opera, aspoň slušně obstál.

Jste také pilným literátem. Vaše knížky prozrazují obdiv k mistrům anglického suchého humoru. Jsou spisovatelé jako Klapka nebo Woodehause opravdu vašimi literárními láskami?
Když jsem prvně přečetl Franze Kafku, což bylo v době, kdy se o něm ještě nevědělo, měl jsem pocit, že nic dalšího číst nemusím, že to největší už jsem zažil. Ke Kafkovi bych přiřadil Thomase Manna, Dostojevského a Camuse. Ale máte pravdu, anglický humor je mi blízký, asi proto kouřím dýmku, ale pozor: nikomu ji nedoporučuji. Je to neřest, i když o něco slabší než cigareta.

V jedné ze svých povídek - Ves na kopci - líčíte příběh skladatele, který zavítá do vesničky, ve které se prostoduší místní občané věnují klavírním interpretacím těch nejsložitějších skladatelů. Šlo o váš sen, nebo spíše o noční můru?
Pokud mě tíží v noci noční můra, odehrává se vždy v koncertních sálech, kam vstoupím a zjistím, že mám na programu skladby, které jsem dávno zapomněl. To jsou mé hrůzy. Nebo otevřu víko od klavíru a nemám rozčleněné klapky, je to takový bílý štrúdl. Kam sáhnu, tam se něco ozve, ale jak mám u čerta poznat, kde je cé! Zmíněná povídka, jako všechny ostatní, má sice reálné jádro, ale to ostatní je už báseň.

Ve další povídce Host navštíví skladatele duch Mozartův a žádá ho, aby mu přehrál cosi z díla svých následovníků. Skladatel zkouší každého, kdo něco znamenal, ale spolu s Mozartem zjišťuje, že Wolfgang Amadeus je nepřekonaný. Myslíte si to stále?
V té povídce je podstatné, že i geniální Mozart si není jist, co ho přežije. Přijde se proto zeptat, co se v muzice děje a je spokojen, když se dozví, že je ze všech nejlepší. Ale když pak skladatel namítne, že také Beethoven je báječný, začne být zle. Mozart znejistí a probudí se v něm - jako v každém z nás - troška ješitnosti. V jistých věcech jsou na tom zkrátka všichni stejně. Ať jsou to géniové, nebo amatéři.

Ve své literární činnosti jste se často věnoval příběhům o Sherlocku Holmesovi, napsal jste o něm celou povídkovou sbírku i filmové libreto. Čím vás postava slavného detektiva tolik zaujala?
Je pro mne prototypem amatéra, který podléhá dojmu, že mu housle nabízejí cestu strmou, heroickou. Kriminalistika ho netěší, jde mu příliš snadno, zatímco už jen naladit housle je pro něho vrcholným aktem. Je však umění hoden? Má aspoň hudební sluch? I čeká na pokyn shůry, že je práv této cesty, ovšem dopadne to vždycky stejně: ukáže se jako geniální detektiv, ale mizerný muzikant. To je osud řady amatérů, kteří milují hudbu a jejich vášeň jim vnuká představu, že jsou v tomto oboru schopni velkých věcí.

Jak by měl podle vašeho názoru vypadat ideální vztah autora a kritika?
Pro mne je směrodatným kritikem nejspíš interpret - na něm poznám, zda skladbu hraje s nechutí nebo spontánně. To má pro mne cenu. Jiné kritické hlasy mohou být nejisté a nejomylnější je sebekritika. Známe případy z historie, kdy se skladatel velmi mýlil o svých dílech, a to směrem k přecenění i podcenění. Ale myslím si, že umělec by si měl kritiky důkladně přečíst, protože často v nich bývá něco, nač skladatel přijde až později.

Co říkáte současnému trendu popularizace klasické hudby a opery, třeba společným koncertům operních pěvců s hvězdami rocku a popu?
Mně je ten svět popu velmi odlehlý. Ale to, o čem mluvíte, by samo o sobě nebylo nic zlého. Horší je strašná inflace populární hudby, která se na nás hrne ze všech stran, z obchodů i kaváren, z ulic. Jakmile zní hudba, i kdyby byla andělská, do hluku ulice, je zase jen hlukem. Otupení, ke kterému to vede, je zlé. V rodinách hraje rádio od rána do večera: to je výborný způsob, jak v dětech utlumit jakýkoli cit pro hudbu. Hudba se stává kulisou, výplní, vycpávkou a u někoho doslova drogou, bez které nemůže být. A to je stav nezdravý.

MILAN ŠEFL