číslo 9/2001
vychází 19. února

Zpět na obsah         

Rozhlasová publicistika


JAK TO VIDÍ RUDOLF KŘESŤAN

Autor je jedním z pravidelných hostů pořadu Jak to vidí. Relaci vysílá Český rozhlas 2 ve všedních dnech mezi 8.09 a 9.00 hod.

Chvála smyslu pro humor

Ještě do nedávna bylo tajemstvím, proč někdo má - a někdo naopak nemá - smysl pro humor. Nyní se zdá, že vysvětlení může ležet v našem mozku. Přesněji řečeno: v malé části předního laloku, která rozhoduje o tom, zda jsme schopni rozeznat vtipnost situace či vyprávění. Nebo jestli naopak jsou naše reakce sucharské, zakaboněné, kyselé, zamračené, bručounské a vůbec zapšklé.

K dotyčnému objevu dospěla skupina vědců pod vedením Deana Chibaty z Rochesterské univerzity. Zmíněný tým navíc ověřil a potvrdil skutečnost, že smysl pro humor není jen jakousi ozdobou společenskou, nýbrž že má i zcela zásadní význam pro vyrovnávání negativních pocitů.

A nyní ještě důležitá (a nadějná!) informace, že tou mozkovou centrálou pro humor je údajně obdařena většina z nás. Jde však do značné míry o to, jak tu centrálu zaměstnáváme, procvičujeme, pěstujeme, kultivujeme a udržujeme v provozu.

V životě mi bylo dáno být několikrát na blízku reakcím takových lidí jako pan Miroslav Horníček nebo Zdeněk Svěrák a vždy jsem byl svědkem skutečnosti, že humor v sobě má i díl vědění a také určité tajemné kouzlo vnitřního osvobození.

Když jsem se zmínil o poznatku vědců, že smysl pro humor dokáže kompenzovat různé negativní situace, tak právě odtud by mohlo pocházet i vysvětlení pro obdivuhodně vyvinutý smysl pro humor u některých zdravotně hendikepovaných lidí. Včetně těch zrakově postižených, jejichž smysl pro legraci jsem měl možnost poznat jako jeden z dobrovolných lektorů literární soutěže, uspořádné jejich časopisem Zora, psaným velkými písmeny pro odběratele se zbytky zraku.

Je tam otiskován i kreslený humor s tematikou zrakově postižených. A to včetně kreseb, které nám lidem nezasvěceným a takříkaje bytostem zvenčí mohou připadat jako silné kafe. Ale u odběratelů časopisu mají zřejmě úspěch. Jinak by tam tento druh kreseb nebyl publikován opakovaně.

Aspoň jeden příklad za všechny z loňského jedenáctého čísla Zora. Jde o kreslený vtip Josefa Pralovszkého z prostředí čínské restaurace. U stoku sedí host - muž s černými brýlemi na očích - a číšník mu podává čínské jídelní hůlky se slovy:."Prosím pane, tady jsou vaše slepecké hůlky!"

Co si budeme nalhávat, většina z nás by pokládala takový kreslený vtip apriorně jaksi za nemístný a necitlivý. Ale když byl zařazen do odborně vedeného časopisu vydávaného Sjednocenou organizací nevidomých a slabozrakých České republiky, mohu opravněně předpokládat, že tak bylo učiněno se znalostí smyslu pro humor čtenářského okruhu tohoto pečlivě a evidentně svědomitě připravovaného časopisu s pestrým a zajímavým obsahem.

Opakem smyslu pro humor pak je prkennost a také zvláštní prudérnost, uplaňovaná někdy i v situacích, kdy se to zdá až absurdní.

Tak například zachmuřená komise v americkém státu Ohio nedávno zakázala dovoz jedné značky belgického piva - a to jen a jen proto, že na etiketách na pivních lahvích byl uveden rozverný symbol města Bruselu, tedy čurající chlapeček.

Když jsem tu zprávu četl, napadlo mě, že takový zákaz je absurdní hned dvojnásobně. Jednak proto, že ona světoznámá postavička je všechno jenom ne vulgární, a dále i proto, že činnost, kterou ta postavička vykonává, je v souvislosti s pivem přece velice, velice patřičná.

Ale zpět k obdivuhodnému smyslu pro humor u některých zdravotně postižených lidí. Dostal jsem poštou od pana magistra Aloise Wokouna z Prahy ukázku z jeho chystané knížky s poněkud ironicky laděným názvem SLASTI VOZÍČKÁŘE. Tento čtyřiasedmdesátiletý odborník v oboru afrického umění ví, o čem píše: dostal v mládí obrnu a od svých dvaceti let tráví život na vozíku.

Vedle pohledu vážného se v chystané knížce podíval na úděl vozíčkáře také pod humorným úhlem. Tedy pod úhlem, který se může leckomu zdát v dané souvislosti jako výraz humoru černého. Ale domnívám se, že je to především humor obdivuhodný.

Zásluhou pana magistra Aloise Wokouna z Prahy teď například vím, že vozíčkář může mít bez společenské újmy na zadku kalhot díru nebo záplatu. Ale to určitě není z jeho vlastní zkušenosti, protože před časem jsem byl u jmenovaného na návštěvě doma a poznal jsem i jeho milou a vzornou manželku paní MUDr. Drahomíru Wokounovou, takže o nějaké zanedbané díře na jeho kalhotech nemůže být řeč!

Ještě k textu pana Aloise Wokouna, tedy autora chystané knížky o slastech (a ovšemže i strastech) vozíčkáře. Pisatel s humornou nadsázkou uvádí, že takový vozíčkář:

- nemusí stát frontu, ale pohodlně si v ní sedí na vozíku,

- může ve výši svých očí sledovat houpající se boky krásky, kráčející před ním,

- nikdy nešlápne na hada, ani na připínáček,

- kapesní zloděj se mu nesnadno dostává do kapsy přitištěné k postranici nebo k opěradlu vozíku.

Jak dále uvádí pan Wokoun, vozíčkáři nemůže nikdo podrazit nohy, a taky nepotřebuje lavičku v parku nebo v čekárně. Chodící šéf nemusí mít strach, že mu jeho podřízený na vozíku přeroste přes hlavu. Dále: hostitelé vozíčkáře ušetří za židli i za stolek. A vozíčkářství je také moderní, vždyť i Becky - kamarádka populární panenky Barbíny - má v sortimentu svého příslušenství miniaturní ortopedický vozík.

Úplně závěrem ještě hrdé a oprávněné konstatování pana magistra Wokouna, že jen vozíčkář - Franklin Delano Roosevelt - byl jako jediný v dějinách USA zvolen prezidentem více než dvakrát! Ale to už není nadsázka...