Budování přehrad se hodně natáčelo?
Do filmových žurnálů hodně, ale filmaři se pořádně probudili až u Orlické vodní nádrže, Lipno a Slapy prošly s poměrně malou pozorností. Na Orlík se už vrhli s větší vervou - snad i proto, že tato přehrada zatopila velký kus kraje, zaniklo tam nejvíc věcí. Proto se tam soustředili nejen filmaři, ale i fotografové, malíři, architekti, národopisci. Ti popsali a natočili na pásky i písničky ze zanikajících chalup.

V šedesátých letech byla kolem Orlíku zatopena řada vesnic, zcela se změnil ráz krajiny. Ukážete, jak to tam vypadalo předtím?
Jistě. Právě proto tomuto pořadu lišácky říkám "Vltava v obrazech" - mohu tu totiž poprvé používat fotografie, mapy, pohlednice. V hojné míře se mi také přihlásili filmoví amatéři z někdejších vesnic, např. z Těchnice, Zlákovic, Podskalí. Existují amatérské filmy, které svědčí o tom, že obyvatelé natáčeli systematicky a promyšleně, věděli, že to všechno jde do do záhuby. Mohu tedy připravit celé pořady věnované konkrétním vesnicím. Díky panu Dittmanovi z Prostějova se podařilo vyřešit i přepisy filmů z úzkých formátů. Místy jsou záběry možná trochu neostré, ale myslím, že budou diváky zajímat kvůli obsahu. Ten je v mnoha případech úžasný.

A časové vymezení?
První film, který se v cyklu objevuje, je z roku 1913 - tehdy byly poprvé natočeny Svatojánské proudy. Druhým mezníkem měla být stavba orlické přehrady, ale objeví se záběry i ze začátku 80. let. Poslední obce - Jaroslavice, Buzkov u Týna nad Vltavou a další - totiž zhynuly až s přehranou Kořensko. Nu a pak jsou naše vlastní dotáčky ze současnosti. Cyklus budou provázet i naše letecké pohledy. Už po prvním díle se ukázalo, že to byl dobrý nápad, protože není nad pohled shora.

Vltava by možná zasloužila samostatný cyklus, nikoliv pouze "podcyklus", vždyť to dalo to hodně práce, hledání...
Nechtěl jsem prosadit nový cyklus, jednak mi to nikdo nenavrhl a za druhé, kdybych s tím přišel, kdoví, jestli by mi to prošlo. Raději jsem tedy volil schůdnou cestu v rámci Hledání.

V červnu to bude už deset let, kdy se poprvé objevilo na obrazovce Hledání ztraceného času. Ten cyklus dějiny nejen prostředkuje, ale vlastně i určitým způsobem dotváří. Vždyť spoustu událostí, lidí, situací, které tu ukazujete, divák dosud nikdy neviděl.
Nejen divák, já taky ne. Jsem velmi často první "novodobý" divák. Dá se říct, že vlastně tu provádím druhou selekci nalezeného materiálu. První výběr dělali filmaři, kteří ze současnosti své doby vybrali určitý výsek. Z toho, co natočili a co se dochovalo, já ještě dál vybírám. Už se toho odvysílalo 108 hodin.

Říkáte - co se dochovalo. Kolik toho asi je?
Podle seznamů, které mám k dispozici - když se na ně občas podívám, skoro pláču - jde asi o dvacet procent toho, co bylo natočeno.

Jak tento pořad spatřil světlo obrazovky?
Už někdy v už v 80. letech mě napadlo, že by se něco takového dalo dělat. Tehdy mě s tím projektem zaplaťpánbůh z televize vyhodili. Protože kdyby mi ho nakrásně schválili, musel bych se teď stydět, nedůstojně bych v tom tehdy kličkoval. Spousta záběrů se tehdy vůbec nedala vysílat. Naštěstí se to nestalo.

Připadá mi, že ta koupaliště máte zvlášť v oblibě.
Samozřejmě, žánry mám nejradši. Oficiální události už méně. A těch je přitom nejvíc.

Ale zrovna vy jste pro diváka objevil spoustu neoficiálních záběrů veřejných osobností...
Ano, někdy se to podaří. Například jsem udělal celý pořad Masaryka s dětmi, nebo neformální pořad o Benešovi v Anglii. Najdou se naštěstí příležitosti, jak pomoci státníkům z oficiálních pomníků dolů. Mám to rád a myslím, že se mnou i diváci.

Také pořady o zahraničním odboji byly objevné, zejména o našich letcích v Anglii.
To byl šťastný materiál: Zavolal mi jeden starý pán, že má nějaké filmové cívky. Sám je nikdy předtím neviděl, a když jsme mu je pak ukázali, málem padl do mdlob. Nakonec z toho byly čtyři pořady. Sám bych si je nikdy netroufl komentovat, proto mě napadlo zavolat na pomoc válečné veterány. Filmy jsme jim předem neukázali a na nic je nepřipravovali. Když jsme jim pak záběry pustili, natáčelo se, co k tomu bezprostředně říkají. Myslím, že vznikl báječný, autentický komentář. Mám ještě dost materiálu aspoň na dvacet dílů...

Zdá se, že náš národ má dokumentaristickou duši. Natáčí, nahrává, fotografuje a pak si to pečlivě schová pro lepší časy...
Ano, ale zajímavé je, že schovávají všichni to samé. Lidem připadají důležité stejné věci. Ukázalo se to po revoluci. Bylo natočeno hodně amatérských filmů o Benešovi, Masarykovi, o Janu Masarykovi. Když přišel vítězný únor, všichni to odbojářsky poschovávali a v devadesátém roce s tím vyrukovali za mnou. Dvacátý film o tomtéž už jsem musel s díky odmítat.

Bylo něco natočeno, ale ztratilo se a vy byste ten film rád objevil?
Je toho hodně, například bych chtěl najít let aviatika Jana Kašpara z Pardubic do Prahy. Určitě byl natočen, dokonce jsem už na stopě. Taky bych rád našel návštěvy T. G. Masaryka v zahraničí. Nemáme kupodivu ani jedinou a přitom víme, že byl filmován na ostrově Capri, v Paříži, v Oxfordu, v Egyptě, v Jeruzalémě...

Stal jste se mediálně známou osobností, jak se to snáší s vaším na první pohled klidným povoláním filmového historika?
Já jsem absolutně nemediální člověk, ale v roce 1985 mě zlákali do Videostopu, abych tam soutěžícím říkal - "Ano, máte pravdu" nebo "Není to tak..." Kdyby nebylo Videostopu, v životě bych si na osobní vystupování netroufl.

Kdy jste se poprvé objevil před kamerou?
Můj první výkon na obrazovce se odehrál v jednom z pořadů Komik a jeho svět: Milanu Nedělovi, který pořad uváděl, jsem osobně přinesl bednu s filmy. Byla to němá role, záznam mám ještě schovaný.

Musel jste zpočátku překonávat ostych?
Nejen zpočátku, musím pořád. My jsme parta, která spolu dělá třiadvacet let, od roku 1977. S režisérem Pavlem Vantuchem a dalšími jsme pracovali už na pořadu Komik a jeho svět, který měl 228 dílů. Přesto pokaždé, když zasednu k stolku, abych pořad komentoval, mám před režisérem trému. Na zkoušce bývám docela spokojen - ano, takhle nějak by to mělo být. Ale pak přijdu před kameru a je to všechno v háji. Nejsem to já. Celý život mě štve, že to nejsem já. Dobře vím, jaký bych mohl být a jaký nejsem. Ale to asi není jen můj případ.

Někdo vám to vytýká?
Ne, jen já. Jsem na sebe přísný. Když jsem s vystupováním na obrazovce začal, řekl jsem si - jestli mě vypískají, jestli mi někdo napíše, co tam lezete, jdu pryč. Nikdo to zatím nenapsal.

Neříkejte, že jste pořád se sebou jen nespokojený.
Jestli jsem na něco trochu pyšný, tak na svou metodu. V čem spočívá? S osobním nasazením přesvědčuju lidi, že to, co jim ukazuju, je úžasný. A oni mi většinou uvěří. Zpočátku, když jsem třeba připravil pořad o sokolském sletu, o stavbách železnice, Ženských domovů či či o výrobě svítiplynu, setkával jsem se s nedůvěrou dokonce i u spolupracovníků: kdo se na to bude dobrovolně dvacet minut koukat? Nakonec to dopadlo tak, že právě z pořadů o práci a řemeslech byly kupodivu hity. Metoda, o níž mluvím, není uvědomělá, vychází ze mne. Vlastně ji neumím přesně popsat. Komentáře jsou trošku osobní a někdy udělám navíc nečekanou poznámku nebo odbočku. Třeba když madame Curie odjíždí z návštěvy v Lánech a Masaryk si zamne ruce, tak já k tomu záběru řeknu: "Tož, to bychom měli!" A v té chvíli to snad bylo přesně ono. Přitom tu větu jsem si předem nevykalkuloval. Kdybych kalkuloval, určitě to zvořu. Občas se takový přípodotek povede.

Určitě sledujete současnou dokumentární tvorbu. Máte své oblíbené dokumentaristy?
Teď je v dokumentu všechno jiné, natáčejí se jen pro televizi. Když se točilo na filmový pás, muselo se to dělat s obrovským rozmyslem, filmaři si nemohli dovolit vypotřebovat jen tak zbůhdarma stovky metrů, museli to mít vymyšlené, točit jen to, co bude použitelné. A nakonec z toho bylo patnáct minut. Ale jakých! Dnes, kdy se točí na video, každý druhý snímek trvá hodinu. Současná televizní technika svádí k rozvleklosti... Ale ptáte se na dokumentaristy, kterých si vážím - tak to mám rád třeba metodu Heleny Třeštíkové, které dělá výborné sběrné filmy, nebo Milana Maryšku kvůli jeho závažným politickým tématům. A miloval jsem Jana Špátu, který toho už bohužel nechal.

Máte nějaký vzkaz pro čtenáře?
Ať se dívají a ať jsou shovívaví.

AGÁTA PILÁTOVÁ