S Martinem Hilským hovoří Antonín Zelenka

Martin Hilský je profesor anglické literatury na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Je znám jako překladatel a - jak se říká - tuto profesi mají v rodině: jeho manželka Kateřina je rovněž překladatelkou. Před dvěma lety získal za překlad Shakespearových sonetů, které v dvojjazyčné edici vydalo nakladatelství Torst, prestižní cenu Josefa Jungmanna.

Za jakých okolností a proč jste se orientoval na anglický jazyk?
To je dlouhá historie a klíč k tomu byla vlastně spíš láska k literatuře než k cizímu jazyku. Anglická a americká literatura je úžasně bohatá, a to byl můj motiv už skoro od dětství.

Vyrůstal jste v rodině, kde byl vztah k literatuře pěstován?
Ano, moje matka byla profesorkou japonské literatury, ale před válkou vystudovala literaturu anglickou, takže já jsem trošičku po ní. Můj otec je architekt. Samozřejmě prostředí mělo velký vliv, protože jsme vždycky měli velkou knihovnu a já jsem měl tu výsadu, že jsem si v ní mohl čítat kdykoliv a cokoliv jsem chtěl.

Vaší láskou je William Shakespeare. Do jaké míry musí překladatel znát historii, kulturu a zvyky země, z níž pochází překládaný autor?
Do značné míry, ale u každého autora je to jiné. U Shakespeara je třeba znát dokonce i kulturu renesanční Anglie, tehdejší divadlo, podmínky za kterých se provozovalo, jevištní inscenační způsoby, dobové reálie a tak dále.

V jednom rozhovoru jste řekl, že byl Shakespeare vynikající bavič. Nemyslíte si, že doba, ve které žijeme, obsah toho slova degradovala?
Určitě, ale já jsem to slovo myslel, přiznám se, poněkud jinak, než se používá dnes. Měl jsem na mysli, že Shakespeare byl populární autor a že jeho hry se líbily a chtěly se líbit, chtěly najít publikum, a to za podmínek dost velké konkurence. Soutěžil s jinými formami zábav, jako byly třeba medvědí arény, a prosadil se. Říkal jsem to proto, že je mi cizí takový ten názor, že Shakespeare je jakýsi umělec s velkým U. On opravdu mluvil k lidem, a to k lidem nejrůznějšího druhu, a musel bavit, protože divadlo musí bavit. Ale uznávám, že slovo bavič tak, jak je chápeme dnes, je poněkud jiné, označuje něco jiného a Shakespeare pochopitelně tento rozměr daleko přesahoval.

Co vás nejvíce fascinuje na alžbětinské době, na té staré dobré Anglii?
Především to, že ta stará Anglie vlastně tak dobrá nebyla. Že to byla doba plná velkých rozporů, nesmírné intolerance a cenzury, doba, kdy se popravovalo za jiný náboženský názor. Shakespeare si musel dávat pozor na cenzuru. Nikdy taky ve svých hrách nebo v sonetech nezmiňuje základní problém své doby - problém náboženský, problém katolicismu a protestantství.

Pokud mám správnou informaci, přeložil jste patnáct Shakespearových děl.
Už jich je sedmnáct.

Máte ambici přeložit za svůj život všechna Shakespearova díla?
Víte, o tom bych skoro nerad mluvil, protože jednou jsem se přeřekl a něco takového naznačil. Já mohu říct, že budu dál na shakespearovských překladech pracovat, budu o Shakespaearovi dál psát a věnovat se mu. Jestli se mi ho podaří přeložit kompletně, to závisí na tolika různých věcech, že jsem raději trochu pověrčivý a bojím se o tom hovořit. A když se to nepodaří, tak tu torstovskou edici dodělá někdo jiný.

Dojde někdy k tomu, že se svými studenty hovoříte o současných problémech, o politice?
Málokdy. Já jsem se studenty velmi mluvil o politice před rokem 1989 a v roce 1989. Ale od té doby si toho máme tolik co říct o jiných věcech, že na politiku dojde řeč jen při neformálnějších setkáních.