Porovnáte-li z hlediska své profese rozhlas s divadlem či jinými médii, co na něm oceňujete?
Práce na mikrofon je daleko intimnější než práce na jevišti, nikoli ale snazší. Mikrofon kromě toho, že rychle odhalí vnější chyby - například ve výslovnosti, má i tu zázračnou vlastnost, že odkope vnitřní prázdnotu. Nedá se "ošulit" krásnou intonací. Vnitřní investice, kterou do své práce dáváte, platí před ním dvojnásob. Práci v rozhlase mám velmi ráda a vždy se na ni těším. Spoustu věcí, s nimiž jsem se nesetkala v divadle, mi vynahradilo rádio. Obohatilo můj herecký rejstřík, umožňovalo mi jít dál. V divadle nebo v televizi vám někdy nabídnou banality. I jimi se člověk živí. Rádio ale lukrativní není a nedá se brát jako "kšeft". Do rádia chodím ráda proto, že se v něm obohacuji jako herečka.

Jaká vlastně byla vaše cesta k herecké profesi?
Dlouho jsem uvažovala spíš o tom, že bych se vrhla na sport. Dobře jsem běhala a skákala do výšky, takže mi prorokovali atletickou dráhu. Nezaměřovala jsem se výhradně na jednu disciplínu, chodila jsem také na gymnastiku a koketovala s myšlenkou, že bych šla studovat vysokou školu tělovýchovy a sportu. Maminka ale pracovala v účtárně karlovarského divadla a půjčila mě do pohádky Císařovy nové šaty - v první půlce na kuchtíka a ve druhé na holčičku, která křičí, že císař pán je nahatý. Tím se dopustila osudové chyby, protože pro dítě, které se setká s divadlem, je jeho atmosféra nesmírně lákavá. Prolezla jsem ho od sklepa až po střechu a zamilovala si jeho vůni. To je zvláštní věc - divadlo voní. Podvědomě jsem tíhla k divadlu, už když jsem vstupovala na střední školu. A tam to rozhodnutí padlo definitivně - díky profesorovi češtiny, panu Vratislavu Bartůňkovi, který vedl amatérský soubor. To divadlo se jmenovalo Štycháček a potom Kapsa. Dělali jsme v něm třeba texty Aškenazyho, Zeno Kaprála, který tehdy začínal jako básník. Na střední škole má drzost pokusit se o zkoušky na divadelní fakultu definitivně dozrála.

Lidé vás znají nejen jako herečku, ale také jako poslankyni ČNR, kde jste působila počátkem 90. let. Kdybyste tehdy, když jste kandidovala, znala peripetie dalšího politického vývoje v naší zemi, změnilo by to něco na vašem politickém angažmá?
Po válce je každý generál. Asi bych uvažovala úplně jiným způsobem a vůbec bych se do politiky nemontovala. Ostatně jsem do ní nevstupovala proto, že bych v ní chtěla dělat nějakou kariéru, ale z čistého přesvědčení a navíc s určitým morálním závazkem, protože jsem v Praze získala tolik preferenčních hlasů, že mě z osmého místa vynesly na druhé. Kdyby se tohle nestalo, do sněmovny bych nevstupovala. Když už jsem tam ale byla, tak jsem se snažila pracovat, protože mi samozřejmě velmi záleželo a záleží na tom, kam jsme schopni se dostat v evropském i světovém kontextu.

Ovlivňuje nějak vaše tehdejší "politická odbočka" váš pohled na současné dění?
V ČNR jsem pracovala v rozpočtovém výboru. Moje aktivity se točily kolem kultury, archivů, knihoven... Nedávno jsem se zděšením vyslechla zprávu, že při reorganizaci státní správy, v souvislosti se vznikem krajů, hrozí mnoha malým knihovnám v obcích zánik. Protože jsem se tehdy o novelizaci knihovnického zákona velmi zajímala, vím, že jeden z prvních zákonů po vzniku ČSR, který osobně inicioval prezident Masaryk, byl zákon o povinném zřízení knihoven v obcích. V jednom z paragrafů tohoto zákona, který sledoval přístupnost vzdělání, dokonce stálo, že knihovnice mají být mladé a příjemné... Chci upřímně doufat, že starostové najdou způsob, jak fungování knihoven zachovat. Myslím si (možná je to iluze), že si knížek a existence knihoven vážíme. Ostatně v nejtěžších dobách nám knihy pomáhaly nepropadat zoufalství.

Je zřejmé, že vás politika zajímá. Myslíte si, že byste jí mohla někdy opět podlehnout? Ostatně neusilují o vás, "neuvádějí vás do pokušení" některé z našich stran?
Před posledními volbami jsem skutečně byla oslovena, ale já už bych do politiky opravdu nechtěla. Se svou povahou, s tím, jak se dokážu věcmi trápit, bych na ni dokázala i umřít. Politika v naší zemi nemá žádný mravní kodex, žádnou vizi, k níž by se do budoucnosti hlásila. Postrádám společenskou debatu o mravních východiscích, o tom, jaké etické hodnoty vyznáváme jako princip. A to jak dovnitř státu, tak i vůči sousedům. Jak je vidět, ani ústavy si příliš nevážíme a je zde výrazná snaha některých politických stran měnit ji zcela účelově ve prospěch svůj, nikoli občanů. Také se mi zdá, že ztrácíme ze zřetele, co má člověk za povinnosti; co máme za povinnosti vůči okolí, vůči přírodě, vůči společnosti...

Nepřivedl vás tenhle zvýšený smysl pro odpovědnost k vašemu působení v Nadaci Duha? Jaké zadostiučinění vám práce v této nadaci přináší?
Nejprve bych asi měla vysvětlit, že je to nadace pro dospělé lidi s mentálním postižením. S její činností jsem se seznámila, když jsem pracovala v městském zastupitelstvu. Podobné nadace pro děti jsou možná známější, ale když zažijete úzkost rodičů mentálně postižených dětí, co s jejich dětmi bude, až oni nebudou, pochopíte, že i péče o postižené dospělé je velmi významná. Nadace má v Měcholupech stacionář s chráněnými dílnami a byty. Jeho financování jde z několika zdrojů - od soukromých sponzorů, ale i od státu a od města. Většina jeho klientů je tam přes týden a na víkendy si je rodiče berou domů. Postižení zde získávají sebevědomí, realizují se, malují úžasné obrazy, vyrábějí keramiku, pracují v kuchyni, která vyvařuje i pro důchodce z Měcholup. Za normálních okolností by skončili někde v ústavu, kde by jen přežívali. Ve stacionáři se osamostatňují, dokážou jezdit do práce, v základních věcech se o sebe postarat - byť někdy s pomocí asistentů. V bytech, které ve stacionáři mají, žijí sami a jako svéprávní lidé - A právě to mi přináší nečekanou, velikou radost.

Nějak se nám ten rozhovor stočil úplně mimo vaši profesi. Vraťme se k ní. Které ze současných rolí v Divadle na Vinohradech jsou vám nejbližší, na které byste ráda pozvala naše čtenáře?
Hrajeme jednak dole na velkém jevišti a několik posledních let i nahoře ve zkušebně, těsně pod střechou, v komorním prostoru. Je intimnější, jakoby laskavější. V něm jsme nastudovali hru Edwarda Albeeho Tři velké ženy. Autor v ní účtuje se svou rodinou, odkrývá vlastní běsy, ale přitom si každý divák může z její látky vybrat něco, co se dotýká jeho soukromí, jeho problémů. Speciálně ženy jsou ke kvalitám hry velmi vnímavé. Drama přesně a jemně postihuje, jak se díváme na život a na jeho konec, když je nám šestadvacet, dvaapadesát a pak už tolik, že nás nic než ten konec nečeká. Je v ní černý humor, který mám ráda, a zároveň i nebývalá laskavost. Na velkém jevišti dole je mi v současné době nejbližší role smrtky v Körnerově Huncléderovi - Psí kůži. Ve srovnání s tím, jak špatně se dnes zachází v médiích s českým jazykem, v Körnerově hře zní obrazivá, čistá, krásná řeč. Přestože hra není z nejúspěšnějších inscenací divadla, mám ji ráda. Všichni zdůrazňují, že se lidé chtějí hlavně smát, a Körnerovo téma moc k smíchu není. Vrací se ke kořenům naší schopnosti přežívat za každých okolností, vrací se až k Bílé hoře.

Občas vystupujete i na jinde než na Vinohradech. Co vám tato práce mimo kmenovou scénu dává?
Je to kyslík. Odvrací mě to od nebezpečí stereotypu. Setkávám se s jinými lidmi, s jiným způsobem práce, s jiným způsobem myšlení... Speciálně mě těšilo hrát v Dürrenmattově Play Strindberg v Divadle Bez zábradlí a v současné době ve Schwabově Lidumoru, který nastudoval režisér Dušan Pařízek. Na takových věcech pracuji s chutí. Seznamují diváky s tvorbou, která se k nám dvaačtyřicet let nemohla dostat. Jsou to náročnější texty, které by se vinohradské divadlo se svým velkým hledištěm bálo realizovat jako takzvaně příliš intelektuální. - Já ovšem toto kritérium příliš nechápu. Zdá se mi být reziduem z komunismu. Lidi nelze považovat za hlupáky s podprůměrnou inteligencí.

V Ahlforsově hře Divadelní komedie hrajete roli divadelní režisérky. Váš muž - Jiří Ornest - ač profesí herec, si režírování již vícekrát vyzkoušel. Nemáte chuť ho v tom někdy napodobit?
Ne, v tomhle směru nemám žádné ambice.

Kdo "má režii" ve vaší rodině: vy, váš muž, nebo snad vaši synové - Šimon a Matěj?
Režie domácnosti funguje zhruba tak, jak o ní hovořil Jan Werich. Pánové řeší mezinárodní vztahy a já to ostatní, například co bude k obědu.

BRONISLAV PRAŽAN