Po absolutoriu DAMU bylo místem vašeho prvního angažmá Městské divadlo v Plzni. Vaše rozhlasové začátky jsou rovněž spojeny s plzeňským studiem Českého rozhlasu.
Na počátku sedmdesátých let mi bylo jako čerstvé absolventce nabídnuto angažmá a první role princezen v pohádkách. Pan režisér Karel Weinlich mě přizval do rozhlasu taky k natáčení pohádkového příběhu, kde se krásná a smutná princezna, v mém podání, měla nakonec zvonivě zasmát. Jenomže moje zkušenost s mikrofonem tenkrát nebyla skoro žádná, a tak místo zvonivého smíchu bylo na pásu zaznamenáno něco hrčivého a pištivého, no prostě hrůza. Pan režisér je nesmírně trpělivý člověk a profesionál,a tak měl se mnou trpělivost. Zkoušel a opakoval, opakoval a zkoušel - no a od těch dob umím dostat smích do masky a podle situace se umím smát technicky, směju se však hlavně upřímně a někdy i zvonivě.

Po přesídlení do Prahy a po přímo královském vstupu do rozhlasového éteru se vám nabídky ke spolupráci s rádiem určitě jenom sypaly.
S rozhlasem jsem spolupracovala mnoho a vždy velmi ráda. Byly to další spolupráce s panem režisérem Weinlichem, který je mistrem pohádek, což potvrzuje i moje dcera Karolína. Vždy po ukončení nějaké nové rozhlasové inscenace jsem jí přinesla pohádku na kazetě domů a ona byla prvním posluchačem i kritikem. Mám je všechny doma schované, snad se budou líbit i vnoučatům. Setkala jsem se pak i s dalšími výtečnými tvůrci,kteří mi umožnili natočit pro rádio spoustu krásných rolí - s Josefem Melčem, Janem Bergrem, Ivanem Chrzem i s mou milovanou spolužačkou Markétou Jahodovou.

Přiznáváte, že se u vás v rodině poslouchají pohádky. Pamatujete si, jaký jste byla posluchač a divák jako dítě?
Měla jsem ráda pohádky před spaním, jak je četl Vlastimil Brodský nebo můj milovaný pan profesor Karel Höger. Pocházím z rozvedeného manželství a vychovávaly mě babičky, televizi jsme měli doma až později. Pamatuji si však několik televizních pohádek, na které nikdy nezapomenu. Jedna z nich byla Princezna Pampeliška od Jaroslava Kvapila. Titulní roli hrála Klára Jerneková a hrála tak krásně, že ve mně jako v děvčeti zapálila touhu být herečkou. Ta postava mě moc inspirovala, předehrávala jsem si jí doma před zrcadlem a po letech mě provázela i na přijímací zkoušky na DAMU. To, že v současnosti vyrůstají spíš "televizní generace", které moc nečtou a ani neposlouchají rozhlas (a když ano, tak je to typ kontaktních komerčních rádií s moderátorskou mluvou jako z ulice), to je moc zlé. Vyrůstají tak lidé ochuzení o přirozenou lidskou komunikaci. Je to patrné i z chudého jazyka, kterým se domlouvá dnešní pubertální mládež. Televizní programy fungují na principu obrazu a děti u nich nemluví. Hodiny a hodiny hledí na obrazovku a jejich možnosti k dorozumění se omezují. To je velký handicap.

Říká se, že dětství je pro člověka nejdůležitějším obdobím. Souhlasíte?
Jistě. Vše, co se nám v dětském věku stane dobrého, nám dodá pocit jistoty a sebedůvěry a tak nás vlastně vybaví k tomu, co nás čeká dál - k boji s problémy, k životu samotnému. Když dítě neprožije láskyplné dětství, nemá na čem stavět svoje sebevědomí a jeho jistoty se ztrácí. Nejsmutnější je, že je pak ani sám - v dospělosti - nebude schopen nikomu nabídnout. Moc záleží na každé další generaci. Pro tu, která přijde po nás, bychom měli udělat maximum. Není nic cennějšího než dětská duše a není větší čin než ji zachránit.

Kde se cítíte nejlépe? Je někde místo, o němž říkáte "to je můj domov"?
Myslím si, že příroda je místem, kde může člověk cítit domov. Jsem sice městské dítě, ale dětství pro mě byly prázdniny u babičky na malém městě, jízda na kole, zvířata. Když jsme si pořídili chalupu, konečně jsem si začala uvědomovat roční doby. Ve městě ty nádherné přechody ani necítíte. Pro děti jsou důležité louky, lesy a proto jsem se s Karolínou snažila být co nejvíc na chalupě. Pokud jsem slyšela, pěstouni zakládají dost často velké rodiny a s nimi pak opouštějí města a trvale se usazují na venkově. Chápou, že prolnutí s přírodou je důležité.

Do přírody vyjíždíte se svou rodinou i přáteli. Co pro vás v životě znamená přátelství?
Snad každý má v mládí množství kamarádů, lidí kolem sebe. Jemným sítem času jich však projde jenom pár. Jsou to ti, kterým není potřeba vysvětlovat - nemám čas, nemohla jsem psát ani telefonovat, ale jsem. A u nich se můžete náhle objevit, zavolat a je to, jako byste byli spolu včera. Jsou to lidi, kteří mě mají rádi takovou jaká jsem, vím, že když mi budou chtít pomoci, nebude pro ně existovat žádné ale. I v manželství se může podařit, že po všech vášních, bojích, nedorozuměních a žárlivostech zůstane úcta, to, že si jeden druhého může vážit. Pak je manželství tím nejkrásnějším přátelstvím. Co víc si člověk může přát?

A co přátelství mezi rodiči a dětmi?
Sama jsem se po této cestě vydala. Ale člověk musí vynaložit spoustu energie, pokud si chce udržet autoritu. Myslím, že přirozená úcta je důležitá, ale je mi zároveň jasné, že autoritu je třeba si zasloužit. Jako máma se neustále něco učím, dost často propadám depresi, že to dělám špatně, že nejsem dost důsledná a tak dále. Proto velmi obdivuji pěstouny, kteří si vezmou cizí děti, se všemi riziky, s tím, že se možná budou potýkat ve výchově se skutečnostmi, které ze svého života vůbec neznají. Když si člověk pamatuje, jak se choval v letech své puberty, a jeho vlastní dítě se chová taky tak, nějak to zvládá. Hlavně nezapomenout na vlastní dětství a snažit se děti pochopit. Někdy to ani sami se sebou nemají lehké.

Lidské vztahy jsou nejkřehčím pokladem. Máme se rádi, zlobíme se, bojujeme se sebou i s druhými... Jak se vyrovnáváte s nesouhlasem a kritikou od blízkých lidí?
Když taková situace nastane - a kdo se s ní v životě nepotkává - snažím se zastavit, zapochybovat a popřemýšlet, kde ten kus pravdy je. Ve spojitosti s tím mě napadá stará vzpomínka ještě z dob DAMU. S holkami jsme měly sedánek a hrály jsme hru na pravdu. Tenkrát mi moje spolužačky řekly něco, co mě zasáhlo a překvapilo: "Ty se pořád jenom usmíváš a myslíš si, že tím získáš co nejvíc sympatií." Považovaly mojí naivitu a úsměvy za vypočítavost, a to mě zabolelo. Dodnes si myslím, že je lepší smutek a bolesti rozpustit v úsměvu, protože té černoty je kolem nás mnoho. Moje kamarádky mě jednou upozornily i na něco, co dělám nevědomě: na zlomyslnost reaguji usměvavě, jakoby s radostí přijímám zlou poznámku. V tom okamžiku kritik znejistí a hrot jeho zloby je zlomen. Mou "naivitou" a smíchem.

Lidský i profesní život herce by měl být vnímám v kontinuitě. Jak se stavíte k otázce svého účinkování v letech normalizace?
Nenaříkám, že jsem nemohla, protože to by nebyla pravda. Taky však o mně nelze říct, že jsem byla protežována. Bylo to dáno i mou tehdejší typovou a charakterovou hereckou orientací: naivka a mladokomička. Takže, když to sečtu - větší roli jsem si zahrála akorát v komedii Oldřicha Lipského Adéla ještě nevečeřela a pak přišly jenom princezny a "Stázičky" v televizních pohádkách. Byla jsem kontaktována i k další spolupráci, ale znovu mi pomohla moje povaha: naivně a s velkou vážností jsem o všem referovala nejenom tatínkovi, který jako vyhozený komunista věděl své, ale i kolegům v divadle. "Pánové od nich" nemohli ani uvěřit, že může někdo takhle zareagovat, věci o kterých se mlčelo a nebo se o nich jenom šeptalo, já nanesla zcela veřejně. A bylo po kontaktech. Nevím, jak bych zareagovala, kdyby mě přitlačili ke zdi, chválabohu nevěděli jak. Kdybych však měla donášet, asi bych umřela.

MÁRIA UHRINOVÁ