Na prahu svých pětašedesátin přistoupil Bohuslav Martinů ke kompozici díla, jehož téma - smrt - bylo dosud v jeho tvorbě nazíráno jen okrajově. Objevuje se jako romantická kulisa v baletu Istar, jako motiv v dadaistické opeře Slzy nože, jako moralita v operní pohádce Trojí přání a jako lidově pojatá dobrosrdečná stařenka v baletu se zpěvy Špalíček a v kantátě Kytice. Tragická zkušenost válečných let, která strávil na útěku před nacismem, blížící se stáří a další tíživé myšlenky se ohlásily v roce 1955 s takovou naléhavostí, že Martinů, který v oné době procházel kompozičním obdobím zvaným fantazijní, vyslovuje svůj tíživý lidský a umělecký problém jak ve svých dopisech, tak v umělecké formě. 12. února 1955 píše o tvůrčím procesu na oratoriu Gilgameš slovy: Je to dramatické a pronásleduje mne to ve spánku, těžké je to také. Epos o Gilgamešovi je prastarého sumerského původu a vypráví o nelítostném králi sužujícím lid. Na jejich prosby posílá bohyně Aruru tvora jménem Enkidu, aby prošel z období života mezi zvířaty jakýmsi polidštěním prostřednictvím krásné lidské dívky a poté aby svedl zápas s krutým vládce. Enkidu se nakonec stane Gilgamešovi tak blízkým, že jeho smrt oslabí ducha bezcitného vládce, který pozná strach z konečna, a nepozbude ho ani, když bůh Ea na jeho prosby opět Enkidua oživí. Zůstává filozofická bezútěšná a bezvýchodná otázka, kterou lidstvo řešilo již téměř dva tisíce let před křesťanským letopočtem. Martinů se k ní vrací ještě jednou - ve svém requiem, dvouvětém torzu zhudebňujícím apokalyptickou scenerii Proroctví Izaiášovo.