Ulehčuje vám vaše původní profese hereckou práci?
Že bych na sebe třeba psal dobré kritiky? To není špatný nápad, ale já své herecké výkony nehodnotím jako novinář, herectví vnímám daleko intuitivněji a emocionálněji. Novinařina vyžaduje spíš racionální přístup. Na druhou stranu, každý herec za svou kariéru načerpá tolik divadelní mízy, že by mohl napsat divadelní hru. A kdo je ambiciózní, tak ji i napíše. Spousta herců aspoň píše texty písniček, povídky. Třeba jen do šuplíku.

Předpokládám, že jako vystudovaný žurnalista máte k novinářům jiný vztah než vaši kolegové.
Pro novináře mám samozřejmě pochopení. Nemám ale rád, když se proviní proti etice - řeknou, že mi rozhovor přinesou k autorizaci a už nepřijdou. Pak se divím, co si o sobě v novinách přečtu. Ale vesměs mám novináře rád a vážím si jejich práce, protože je užitečná.

Vzpomenete si na své novinářské začátky?
Pamatuju si, že se mi několik rozhovorů nepovedlo. Dělal jsem třeba rozhovor s panem Werichem, když neměl náladu. A když pan Werich neměl náladu, byl velmi nepříjemný a já to bohužel schytal. U pana Macháčka jsem byl ve chvíli, když mi magnetofon vypověděl službu. Nenahrál jsem vůbec nic, něco jsem si pamatoval a něco jsem si vymyslel. On si to přečetl a řekl: "Víte co? Pište sám." A když jsem přišel k Suchému a Šlitrovi, Suchý mi řekl: "Pane, nás to stojí tolik času, že žádné rozhovory nedáváme." Ale třeba rozhovor s panem Pachmanem v osmašedesátém roce byl báječný, bavili jsme se o šachu a zároveň o ruské okupaci.

Působil jste jako novinář i v praxi?
Byl jsem stážista. Potloukal jsem se po Mladé frontě, Zemědělských novinách, časopisu Kino, ale jen při studiích. Taky jsme vydávali Karlovu univerzitu, časopis, jehož šéfredaktorem byl Petr Hořec. Přispívali jsme tam a zároveň jsme to kolportovali. Vypadali jsme jako blázni, ale aspoň jsme si přivydělali na pivo. Byla to krásná doba, jenže vzala velmi nepříjemný obrat. Byla to doba studentských stávek, což byl v podstatě happening, nic moc se nám nedělo, jen jsme byli přes noc na fakultě a využívali jsme ji jediným možným způsobem. Lidi nám nosili peníze, pekaři nám ráno zadarmo vozili čerstvé rohlíky. Ale byli mezi námi i gauneři, kteří ty peníze kradli.

Čím vás novinařina lákala?
Asi tím, co má společného s herectvím - je založena na dialogu. Za někým jdete a něco se potřebujete dozvědět. Totéž dělá herec, když slouží dramatickému textu. Snaží se v partnerových očích zachytit, co si zrovna myslí, jde na to cestou správných, či nesprávných otázek. Všechno se dá dělat dobře nebo špatně, i v novinařině můžete umřít nudou, nebo jít a něco objevit. Líbí se mi současná publicistika - sice trochu zavání senzacechtivostí, ale dovede být nepříjemná a vykonávat společenskou hygienu.

Místo publicistou jste se nakonec stal hercem. Jaký to byl pocit, dostat se na DAMU, na školu, která platí za nedosažitelný cíl a nesplnitelný sen mnoha mladých lidí?
Škola možná snem je, ale je to velký klam. Sama škola nic neznamená. Dostat se na školu může přinést pocit určitého společenství, máte třeba dojem, že jste se dostala do společnosti herců. Ale škola nemůže vyřešit existenční a existenciální záležitosti. Vybaví vás technicky, může vám v lecčems poradit, ale nesežene vám angažmá ani práci za lepší honorář.

Coby rodilý Pražák jste dostal angažmá v oblastním divadle. Jak na vás působila ta změna, přechod do menšího města?
Nechtělo se mi, ale věděl jsem, že mě v Praze nic dobrého nečeká, tak jsem šel do Olomouce a pak do Liberce. Nelituju toho, poznal jsem oblastní divadelní poměry i báječné herce. Ale na druhou stranu mi malé město moc nevyhovovalo, protože tam ztrácíte pocit anonymity. V Praze zahučíte do davu, ale na malém městě každý ví, kde a s kým jste včera seděl v restauraci nebo co se dělo po premiéře.

Pro divadlo F. X. Šaldy v Liberci jste napsal několik her. Nemrzí vás, že jste známý jako herec a dabér, ale jako autora vás zná málokdo?
Já jsem autorem až na třetí, čtvrté koleji. Psal jsem, jen když jsem měl čas, málo herecké práce a velký přetlak. V té době jsem také byl poměrně nezatížený rodinným zázemím. Nejsem předurčený k autorství, ať píšou jiní, já budu radši hrát.

Z Liberce jste přešel do Městských divadel pražských. Co vás kromě kýžené anonymity do Prahy táhlo?
Chtěl jsem prostě domů, do svého prostředí. I když v Praze jsem v podstatě neměl kde bydlet a naopak na oblastech jsem bydlel ve fantastických podnájmech ve vilových čtvrtích. Ale samozřejmě mě to táhlo na Jezerku, na Karlův most, na Malou Stranu. Praha tehdy vypadala trochu jinak. Vracel jsem se strašně rád. Uhranula mě šedesátá léta v pražských divadlech, pamatuju si skvostná a sugestivní představení. Hltal jsem je i jako student, který neměl s divadlem nic společného, a říkal jsem si, že hrát s těmito lidmi by muselo být úžasné. Než jsem přešel do Prahy, točili jsme s Václavem Voskou, věděl, že v Praze začnu po prázdninách hrát, těšili jsme se na sebe. Ale těsně předtím, než jsem v Městských divadlech nastoupil, Voska zemřel. Strašně se mi po něm stýská.

V devadesátých letech jste Divadlo ABC opustil. Zjednodušeně řečeno, kvůli nástupu nového ředitele a jeho zásahům...
Z ABC jsem skutečně odešel kvůli zásahům ředitele, který rozpustil muzikálový soubor do značné míry zavedený a už od Werichových dob pečlivě udržovaný, tvářil se, že udělal tlustou čáru a začne dělat nové divadlo. Skončil tím, že za státní peníze najal rozpuštěný muzikálový potenciál, udělal nepovedený muzikál a utekl. Škoda slov.

Pojďme raději k příjemnějším tématům. Tvrdíte, že ženy a víno patří k nejdůležitějším věcem na světě. Co zpěv?
Zpěv určitě taky. Řekl bych, že dýchání, smích a zpěv patří k sobě. Smích a zpěv je způsob, jak dostat co největší množství kyslíku do plic. Je to zdravé a prospěšné.

A co tedy to víno a ženy?
Víno má ten dar, že nám urychluje sbližování s ženami. My, plašší typy, máme velký problém někoho oslovit. Díky vínu z nás zábrany spadnou.

Sám sebe jste charakterizoval jako "odsouzeného k přehnanému zájmu o ženy". Kdo vás odsoudil?
Matka příroda a matka. Moje milovaná maminka mě v dětství hodně krmila míchanými vajíčky. Jako dítě jsem žil zdravě, celé léto jsem trávil na venkově a jedl jsem nekontaminované potraviny. (smích)

V současné době hrajete v Hudebním divadle v Karlíně, a to ve dvou muzikálech laděných do francouzského stylu. Vy sám prý máte Francii velmi rád. Co se vám na ní líbí?
Všechno. Já jsem frankofil, dnes už méně, dřív jsem býval zarputilý a až nechutný frankofil. Dostal jsem se na matematicko-fyzikální gymnázium, kde jsme měli na vybranou mezi angličtinou a francouzštinou. Zvolil jsem si francouzštinu a měl jsem skvělou profesorku Ročkovou. Psala básně, já jsem také psal básně, ona měla ráda Francii, já jsem měl také rád Francii, ona měla ráda mě, já měl rád ji - ve vší počestnosti. Jako studenti jsme chodili k ní do bytu, hráli jsme jí na balkoně na kytaru a popíjeli jsme víno. Chodil jsem k ní i na doučovací kurzy francouzštiny, takže první, co jsem v osmašedesátém udělal, bylo, že jsem odjel do Paříže. Zůstal jsem tam měsíc, další rok šest neděl. Pak přišli Rusové a už jsem nejel nikam. Ale frankofilem jsem zůstal a mrzí mě, že francouzština nemá šanci být světovým jazykem, i když se o to Francouzi tolik snaží.

Jakým způsobem se vaše frankofilství projevuje v současné době?
Čas od času tam jedu, ale už nemám v lásce různá exkluzivní letoviska - jedno léto jsem byl v Nice a příšerně jsem se nudil. Neměl jsem peníze a nechával jsem se živit. Byl to trapný pocit, který vyrovnávalo jen to, že mi bylo dvacet. Teď už bych nechtěl být na někom takto závislý. Miluju Paříž, ale ještě víc Provence. Letos jsem objevil Rambouillais, městečko, které na mě udělalo úžasný dojem. Vždycky jsem obdivoval životní styl Francouzů, líbí se mi řeč, je zvukomalebná a bavilo mě se ji učit. Samozřejmě jsem milovník vína, ale kvůli tomu nemusím jezdit do Francie. Obdivuji Francouze, že dovedou sedět u jídla dvě hodiny, pak si ještě nalámou chleba a zapálí cigaretu a celou dobu u toho mluví. To je právě vliv vína.

Vraťme se od vína ke zpěvu - tedy k Hudebnímu divadlu v Karlíně.
Zaplaťpánbůh za nabídku, kterou jsem z Karlína dostal. Jako soukromý podnikatel v oboru herectví jsem vděčný každému, kdo mi nabídne něco, co mě zajímá, a mám radost, když se inscenace povede. Karlín mám rád. Jsem u divadla přes dvacet let a jen několik inscenací mě opravdu bavilo. Většinou je to prostě práce a já už nechci pracovat, chci se bavit. Do Karlína chodím pít víno, rozesmávat lidi, pobavit kolegy a svým způsobem udělat potěšení i sám sobě - tím, že diváci třeba budou spokojeně odcházet z hlediště.

Ocituji váš výrok: "Herecké řemeslo je založené na snech. Na iluzích. Iluze časem zahynou, ale nesmějí zahynout sny. Jinak zahyne herec." Jsou pro vás sny ještě důležitější než víno, ženy a zpěv?
Ano a snad ještě důležitější je mít sílu své sny uskutečnit. Je celkem jednoduché promítat si, jak by mohly věci běžet, kdyby... Ale kdo se nebojí riskovat - ve vztazích, financích, v perspektivách - před ním klobouk dolů! V osmašedesátém jsem chtěl zůstat ve Francii, možná jsem to měl udělat, všichni mi fandili, mohl jsem tam studovat a žít... Neudělal jsem to. Jsem asi opatrnější typ, a to mi na mně vadí. Dřív jsem byl nepřítel stereotypů, dnes je v podstatě vyhledávám. Vážím si normálních lidských situací, mám rád klidnou neděli. Nejsem kaskadér. Ale vůli k uskutečnění svých snů lidem závidím. Já k tomu energii teprve sbírám.